Bush13

Truffautův celovečerní debut jakožto úplné Mikulášovy patálie, ne tak zběsilé, trochu pomalé, místy stejně vtipné, ovšem se silným sociálním přesahem a určitou morální výzvou k zamyšlení. Mladý džej pí Léaud je nesmírně roztomilý. Ano, na scestí ho přivedly nešťastné okolnosti, kamarádi, hrozný a rigidní vzdělávací systém, rodiče, zkrátka svět dospělých... no koukněte na ten jeho kukuč, mohl by udělat něco vysloveně hrozného? Má dobré srdce, chlapec.

Člověka v dětství formuje mnoho věcí: u mě to byly třeba Rammstein, Hudba Praha, seriál Království, ale třeba také právě roztomilé Mikulášovy patálie. Už první hraná adaptace, se povedla, tentokrát se ale podařilo vdechnout těmto příběhům duch původního Sempého kresby, což je samozřejmě něco úžasného. Sempého líbezný styl, který by i z Mostu vytvořil příjemné a útulné místo k životu... cílovou skupinou filmu jsou děti, ale prostě i nostalgici mého typu. Zároveň se jedná o důstojnou a svým způsobem sladkobolnou poctu složenou dvěma géniům svých profesí, Goscinnymu a Sempému, taktéž trochu době či stvořenému světu, který už reálně vyvanul, světu, ve kterém všechny šarvátky a hádky působí tak trochu laskavě.

Hranice mezi emancipovanou volnomyšlenkářskou ženou a vypočítavou nafrněnou mrchou velmi často jednoduše neexistuje, což skvěle (nesnesitelně) předvádí Katty v příběhu o "velmi korektním" milostném čtyřúhelníku... čtverci? Film dlouhý čas postrádá konflikt a rozvíjí se v příjemném až něžném francouzském duchu, než náhle udeří zásadní zápletka, střídá tóniny velmi veselé a humorné, stejně jako psychologicky vážné až temné. Až dojemná je síla zdejšího přátelství, až k naštvání moc ženské rozmařilosti a ženských vábniček, a ještě víc k naštvání otrocké a zaslepené následování mužovo. Fascinující kontrast síly citů a jakéhosi velkorysého gentlemanství, působivé vyprávění o ničem a vlastně o všem v příjemně pulsující rozkmitanosti. P. S. Oskar Werner vypadá jako sympatičtější dvojče Petra Kolečka.

Pohledné auto, pohledné nohy Jany Břežkové a vyjma skvělého Pištěka z úvodu též zajímavý pokus o moderní hororovou estetiku narážející na tradiční upírskou tradici... nejsem si jist, zdali za výsledek mohou komunistické cenzurní zásahy, ale film je přes veškeré zmíněné světlé momenty a poměrně šikovné repetitivní deja-vu scény podtrhující napětí a strašidelnou nejednoznačnost, poměrně nudně poskládaným a špatně zahraným představením, ve kterém se vážnost plete se směšností. V mnoha chvílích jsem si nebyl jistý, zdali jde o cílenou recesi, nebo nechtěně humorný projev něčeho, co se snaží být více, než nakonec bohužel je.

Zná-li člověk Maškovo komiksové dílo, je připraven téměř na cokoli. O to více po všech jeho démonických podivnostech překvapuje, jak zde okultní motiv nezvládl - nejen, že je na něj brán menší zřetel, ale působí strašně uměle, sterilně, bez vzedmutí emocí či vytvoření tajemné atmosféry. Nezvládnutá je poměrně i samotná Kernova role Arvéda, kde se snaží, strašně se snaží působit divně, ale vychází mi přepjatý přehrávaný (a vlastně i nedobře zahraný) divadelní projev, který na mě nefunguje ani při přiznání jakési stylizace. Film je jinak zajímavě pojatým vrstvením několika dějových linií, zajímavým pomalým experimentem bez exteriérů, film, který více než cokoli jiného funguje spíše jako - a tady opravdu zdařile - obraz zrůdné totalitní moci, která má všechny v kleštích, přičemž lidé jsou sami jeho součástkami, které ač fungují bezchybně, třeba jednou čekají na výměnu. Pakliže jsem si však chtěl odnést něco více o osobě J. A. S., pochopit jeho pohnutky a psychologii, dozvědět se něco o jeho historii; tak nyní konstatuji, že stále nevím téměř nic.

Jsou všichni Belgičani opravdu tak bruselocentričtí, že kromě evropských úřadů do své stolice posadí rovnou Boha? Tak či onak, tento zajímavý biblicko-dialektický příběh působí jako výborný nápad, ovšem provedení je horší. Asi dlouho jsem neviděl film plný tolika dobrých, světlých a vtipných momentů, přičemž film sám by byl tak nefunkční a disponoval tak špatným tempem. Film se snaží být absurdní, což je vždy fajn, ale přitom se drží až moc při zemi; snaží se být humorný a přitom artový, zkrátka frankofonní rozvernost alá Amélie či Přípitek, při které se rozbíjí čtvrtá stěna a děj se přerušuje zajímavými mikrohistorkami ze života postav, ale i to zde působí křečovitě, nedomrle, nedotaženě (vždy špatně nesu, když už na první pohled nastavená pravidla hry daného universa křičí svou nelogičností). Snímek neselhává snad jen v občasné dojemnosti. Taburin jako Bůh je ok, jeho dcerka taky, ale celkově film je takové trochu kacířství a rouhání... ne ve smyslu náboženském, nýbrž ve smyslu své přitroublosti.

Vesnice horko těžko hledající rozhřešení. Sice stereotypy nabytá, ale jinak celkem vtipná reflexe české malosti a tuposti s jaromírobaldovským motivem.

Vtipný i napínavý sequel k jedničce, který si neodpustil jednu ryze "macgyverovskou" scénu...

Unikátní sci-fi film vyráběný v dřevnějších dobách kinematografie, kdy něco podobného s odstupem času může působit poněkud úsměvně. Nicméně černobílý film leccos přikryje a u Ikarie jsme svědky na svou dobu relativně hyperfuturistické výpravy, která se povedla, stejně jako například představy budoucích tanců, hudby, jídla apod.

Příjemný film, který má prima zápletku a v podstatě neuvěřitelný humorný potenciál. Ale i když je to film vtipný, je vtipný spíše subtilně, onen komediální potenciál nevytěžuje ani zdaleka naplno. Nakonec totiž sklouzne spíše k melancholickému bilancování a balancování nad tématy uměleckých ambicí, úspěchu, žánrů a geniality... a tehdy se mě dotkl jeden z momentů vyřčený boomery, kteří to mají ve skutečnosti v hlavě často srovnanější nežli avantgardní svobodomyslná mládež: z utrpení hudba nevzniká, na muzikálnost nemusí mít žádný vliv. Mít duševní nemoc (trápení) je spíše smutné, nikoli umělecky plodné, a tím atraktivní.