Stanislaus

V žánrové kolonce u Matky v trapu rozhodně chybí drama a škatulku "komedie" bych bral s rezervou, jelikož film je vystavěn spíše na dramatických momentech v rámci mezilidských vztahů, zatímco toho humoru je ve filmu vskutku pomálu. Životní krize, manželská krize, partnerská krize, rodinná krize a ve výsledku i trochu divácká krize. Poslání filmu je jednoznačné a přímočaré, nicméně je zpracováno tak tuctovým a jalovým způsobem a nesnaží se o žádnou přidanou hodnotu v rámci žánru. Zároveň byly některé postavy (děti i manžel) opravdu na facku.

Po předloňském Elvisovi přichází na řadu Priscilla! Film o/od/podle ženy Krále rock'n'rollu měl solidní námět a je škoda, že se výsledné zpracování drží vcelku na uzdě. Divák sleduje vztah Elvise a Priscilly od jeho de facto nahodilého počátku, přes turbulentní "práškový" průběh, až po hořkosladký závěr, přesto mě celkově dění na plátně nechávalo veskrze klidným. Cailee Spaeny neměla díky svému mladistvému vzhledu problém ztvárnit Priscillu napříč téměř patnácti lety; Jacob Elordi mi do role Elvise úplně moc nesedl, ale musím uznat, že měl skvělý přízvuk. Abych pravdu řekl, nějaké emoce se u mě dostavily až v závěru filmu - a to vlastně jen díky Dolly.

Imaginární přátele (d)ocení nejvíce ti, kteří si v dětství i nějakého toho "ípáka" vytvořili, aby na něj pak pod vlnou dospěláckých povinností pozapomněli; zároveň může oslovit i dětské publikum, kterému se budou líbit svérázné postavičky "ípáků" a onen celý barevný svět. Svět, který mi přišel místy maličko nedořešený a nedotažený. Calův background nebyl ve výsledku nijak překvapivý a divákovi, který už má nejeden film za sebou, to sepne v hlavě celkem brzy. Filmů o vyrovnávání se se ztrátou blízkých pomocí rozličných fantaskních rovin či realit je vícero a IP k tomuto tématu přistupuje vcelku nápaditě, nicméně v rámci této tematiky mě oslovily spíše filmy, které šly do více dramatické hloubky - viz Volání netvora nebo Most do země Terabithia.