Monoxid

Tenhle si pamatuju, to bylo, jak se museli prokousat chaloupkou z cukru do podzemí! Větší krávovina se málokdy vidí, ale já to milovala. No a na pohádku opravdu zajímavá milostná zápletka...

Co k tomu napsat... Ty dějové zvraty byly tak 'typické', že se nenabízelo předpokládat, že se tam objeví. A pak k nim došlo - s lehkým zábleskem originality. Ale i na to už jsem mnohokrát narazila (i když si nejsem jistá, zda v hollywoodské produkci). Mám pocit, jakoby režisér prostě film poslal po dávno vyznačené cestě, místo aby vyšlapal zcela novou. Ale divák, no dobře, tak já, jsem od začátku nevěděla, kam to bude směřovat a nechala jsem se vtáhnout do 'hry'. A když jsem na konci, můžu se na to podívat s nadhledem jako na bludiště, ze kterého jsem vylezla, a zasmát se sama sobě... Kolikrát se mi to už stalo, u některých knižních sérií a japonské animované tvorby, a stále se toho pocitu nemůžu nabažit. V tom skoro prázdném sále se mi chtělo tleskat.

Bože, to je nádhera! Velká část děje se točí prostě kolem toho, kdo s kým a za kolik... A pak tu máme nějaké ty nenapravitelné idealisty, pár jedinců, co zešílelo, pěkná hromádka těch, co netuší, co vlastně chtějí, spousta krve a nakonec se i přeživší najdou. Někdo můj vkus nedávno definoval: Ty se prostě vyžíváš v cizím utrpení! ...ale když já si nemůžu pomoct. Troufám si říct, že pointa mi neutekla a mám pocit, že mě tenhle skvost mezi seriály posunul zase o kousek blíž k tomu, co hledám.

Romantická komedie o dvou mužích a opici. Co k tomu dodat.

Hrozně jsem se těšila na ten 'slavný' milostný příběh. A ten mi nakonec přišel skoro přebytečný. Nejsilnější okamžik filmu pro mě byl na konci filmu, scéna na hradě... ale to byl asi účel, že. Druhý nejsilnější okamžik, když Yashamaru promluvil. Takže už vím, na co se budu koukat teď! :D

Jak to říct... Představte si, že Tsubasa Chronicle je opera... Opera má árie a recitativy. Árie, to jsou ty části, kde poskakuje srdce nad krásou, ale zas tak moc se nestane. Recitativ zase posune děj, ale forma je trochu 'nudnější'. Seriál potom metá jednu árii za druhou. Je nádhera ho sledovat, ale téměř každý si na začátku říká, že se to nějak táhne... A tohle, tohle je árie a recitativ v jednom! ; )

Ne tak silný zážitek jako z Mai-HiME. Ráda jsem ty postavy znovu viděla, příběh se povedl a 'technologické pozadí' bylo zajímavé a zábavné. Ale byla to pro mě především komediální alternativa (k Mai-HiME)... A ocenila jsem proměny některých postav, jako třeba Shiho z 'neškodné' stíhačky v osobu naprosto vyšinutou, nebo Nagiho, který se stal mnohem průhlednějším... Nové postavy mi přišly jako mix těch starých, ale i to byl nejspíš účel. A k hudbě se, doufám, nemusím vyjadřovat!

Nechala jsem se tím kouzlem pohltit a nestěžuju si. A utíkalo mi to už od začátku. Bavilo mě pokaždé odhadovat, jestli se to stane tak, jak si myslím, nebo se to nestane (a obě možnosti byly vždy rovnocenné...) a 25 dílů jsem proseděla s pusou roztaženou do příjemného úsměvu. A vzhledem k záchvatu smíchu, ve který se můj úsměv změnil ve 26. díle, musím původně zamýšlené hodnocení ještě zvýšit. Za pozornost také stojí ten nával 'životních mouder', který stihnout za tu dobu vysypat. Každý divák si může vybrat svoje. A navíc, ten soundtrack bych mohla poslouchat od rána do večera...

Cítím se hrozně a neustále pronásledována pocitem, že jsem něco nepochopila, i když je jasné, že tady opravdu není co chápat. Tuhle stránku americké mentality si prohlédnu a děkuju, nechci... I když tu hrozí jisté nebezpečí, že se tak bude chovat čím dál, tím víc obyvatel okolí mně bližšího, než bych si bývala byla přála. Tak po půl hodině sledování už to není ani trochu k smíchu. Možná bych to měla začít studovat a připravit se na... CO TO MELU, kolikrát jsem už slyšela: Srážku s blbcem nevyhraješ!

Inu, jsem rozmazlená a hodnotím to prostě jako průměrnou scifárnu s antiutopistickými rysy, navíc řešící behavioristicko-aristotelská dilemata. Ale na hodnocení přidávám, protože jsme se s kamarádkou zase jednou (naposled jsme spolu koukaly na Spalovače mrtvol) pořádně zasmály.