Godlieb

Jeden ze slabších seriálů doby předrevoluční. Realističtější a méně agitační než 30 případů majora Zemana, bohužel nepříliš dobře zrežírováno a některé díly mají i velmi slabý scénář na němž je vidět, že tvůrci si příliš netykali s policekní praxí (to vím, pocházím totiž z "policajtské" rodiny) což je ve světle kvalitního hereckého obsazení trochu škoda. Škoda že mi většina z policistů nebyla sympatická, Krampolova postava se trochu snažila dělat Belmonda (což jen potporoval ten hlas), Zedníček byl spíše nevýrazný, jedině Vlatimil Hašek mě dokázal místy oslovit. Souhlasím s názorem, že první tři díly patřily spíše k těm slabým, 5. díl s nádechem akce byl spíše k smíchu a celkově do tempa a stylu seriálu příliš nezapadal, teprve Jiří Bartoška v tom 6. mě zaujal, byť nedostal příliš prostoru ukázat svůj talent, úplně nejlepší pak byl díl s Rudolfem Hrušínským jako vyžilým kasařem, který se do posledního dechu drží svých zásad aby nakonec zjistil, že jej zradila právě ta, jíž se snažil nejvíce chránit. Konečné hodnocení je složité, v konkurenci zahraničních seriálů podobného žánru té doby je hodně znát mnohem méně peněz a nezkušenost tvůrců, svázaných navíc tvrdými směrnicemi co ještě mohou a co nesmějí použít nebo říct. Nezažil jsem tu dobu a těžko říci jak se na to tenkrát lidé dívali, ale já prostě mnohem raději do přehrávače dávám Profesionály nebo New Avengers (miluju Doylea, Bodieho, Ford Capri III a Patricka Macneeho s buřinkou). Já hodnotím emocemi, a bohužel, tento seriál mi přes své kvality (i nekvality, těch je bohužel mnohem víc) k srdci příliš nepřirostl. Zuby nehty jsem se přinutil dát tři hvězdičky, každou za jednoho dobrého herce (Hašek, Bartoška, Hrušínský).

Je to jen malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo (národ). Koktavý, nejistý král stane v čele Británie v okamžiku jejího největšího ohrožení, kdy stála oslabená a osamocená tváří v tvář nacistickému moru jako poslední ostrůvek svobody v moři árijských hord. Historie se však spíše obrací k Winstonu Churchillovi jako hybateli velkých věcí, zatímco Jiří VI. stál spíše v pozadí jako nejvyšší autorita k níž se mohli Britové (a Francouzi, Poláci, Belgičani, Čechoslováci....) obracet , on vedl impérium na prahu jeho soumraku, on měl být tím sjednocujícím hlasem jež národy podpoří a dodá jim jistotu, že"Bůh je na jejich straně" (Jenže i kdyby řekl cokoliv, nepřekoná ono slavné Churchillovo "Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na letištích, budeme bojovat ve městech, na polích, i v kopcích, budeme bojovat do posledního dechu aby náš krásný ostrov zůstal svobodný..." při němž dodnes běhá mráz po zádech). Jenže ouha, on je Jiřík asi tím posledním kdo by měl lidem poskytovat naději, zakřiknutý, ustrašený a koktavý muž (Colin Firth konečně dostává prostor předvést co v něm doopravdy dřímá) se musí spoléhat na logopeda Lionela a jeho neobvyklé metody (nejednou jsem si vzpomenul na My Fair Lady, Harrisonova Higginse a tu slavnou scénu s kuličkami) aby se stal tím co země potřebuje, silným, rozhodným panovníkem, ovšem jeho procitnutí není tak klišovité a trapné jako podobná scéna se znova "zázračně" chodícím Rooseveltem v Pearl Harboru, Hooper si to dokázal pohlídat a všichni zúčastnění předvádějí velmi dobré, avšak stále příjemně civilní výkony. Atmosféra je místy až divadelně komorní, dobové kulisy perfektní (jenom nechápu jak tenkrát udrželi všechna auta tak čistá, to ke každému továrna dodávala i chlápka s hadrem a voskem?), jistá stísněnost a naléhavost situace na diváka pěkně doléhá až místy přestává dýchat, a přitom se daří aby snímek nepůsobil kýčovitě patriotisticky (Hollywood by se měl vrátit ke kořenům...), vzhledem k roku natočení působí celý film jako mnohem starší, klasický, staromilský, bez velkých efektů, bohužel, málokdo už asi pochopí ducha doby kdy hospodyně odevzdávaly pánve aby bylo dost hliníku na spitfiry, staří gentlemani v tvídových oblecích se hlásili dobrovolně do protiletecké hlásné služby a stíhací piloti létali dokud po týdnu beze spánku neusínali vestoje, dobu, kdy se bez nadsázky každý den psaly dějiny a budoucí uspořádání Evropy záviselo na každém náboji .303 British jež nemine cíl, každém nezaseklém kulometu Vickers a každém provozuschopném dvanáctiválci Rollse&Royce Merlin. Vlastenectví není pouze výmysl filmařů, skutečné dějiny jsou ve skutečnosti mnohem pohádkovější než se nám filmový průmysl snaží namluvit. Tak si říkám, proč vlasně tak uctíváme tu "rychlokvašku" jménem Spojené státy americké... Aha, velmoc, peníze, velká politika. Chápu. Rule, Britannia!

Legendární pokus o zkrácení 2. světové války o celý rok si zasloužil neméně velkolepé zpracování. Co jste dosud znali pouze z dokumentů ve formě pár útržkovitých záběrů ožívá na filmovém plátně v celé velkoleposti a hrůze obrovského, byť heroického debaklu spojeneckých armád na podzim 1944. Američané dobyli své mosty rychle a včas neboť proti nim stály pouze nepočetné německé jednotky, zato Britové u Arnhemu tvrdě narazili na 21. tankovou divizi SS a 2. divizi pancéřových granátníků. Výsadkáři z 1. divize ozbrojení pouze puškami, samopaly, několika lehkými kulomety a 51 mm minomety vzdorovali více než týden drtivé přesile německých tanků než se hrstce z nich podařilo probít se z obklíčení a spojit se se svými krajany pouhých 12 km od Arnhemu. Z 10 000 mužů jich přežilo necelých 1900... Attenborough neponechal nic náhodě, vybral ty největší hvězdy své doby a každé z nich svěřil větší či menší roli v tomto úctyhodném a dechberoucím dramatu nejen o velké odvaze, ale též velkých útrapách a hrůzách války, byť sem tam přibyla menší stylizace (SS byli známí svým zabíjením anglických zajatců a i na britské straně se našlo nemálo případů, kdy byli vzdávající se Němci z nenávisti postříleni, dělaly to hlavně jednotky od Londýna a Coventry...). Nejsilnějšími okamžiky byl pro mě hlavně přechod Rýna pod vedením Roberta Redforda, boj mezi hromadami spálených tanků na arnhemském mostě a britští ranění zpívající na konci modlitební píseň, naprostou zlomyslnou perličkou je pak rozhovor mezi britským kapitánem jehož muži jsou opevnění jenom s puškami v polorozpadlém domě a německým vyjednavačem, jemuž stojí za zády celá kolona tanků, hotových vyrazit:"Přišel jsem s vámi vyjednat podmínky kapitulace!""Ale my ji nemůžeme příjmout!""Cože?!""Nemůžeme přijmout vaši kapitulaci, protože nemáme kam dát tolik zajatců."Klasický suchý anglický humor.

Holandsko nám dalo Rembranta, automobilku DAF, variátorovou převodovku a....a Audrey Hepburnovou! Konečně se na plátně sešla jedna z nejzajímavějších filmových dvojic, Audrey Hepburnová a Cary Grant, v té nejlepší hitchcockovské parafrázi na Jamese Bonda. Ona, vdova po manželovi o kterém nic nevěděla, on, až do závěrečných titulků záhadný muž, snažící se od ní získat manželovy nekale peníze. Jenže není sám a do hry se zapojuje i agent CIA a tři bývalí přátelé zesnulého, kteří také chtějí svůj podíl ze zisku... Audreyina proměna byla dokonána, nyní již byla motýlem nejen krásným, ale i dospělým, pryč byla naivní dívenka (ach jo), vystřídala ji neméně půvabná, šarmantní a roztomilá dáma velkého světa (Už jenom ty šaty! Bože, ty musely být drahé!), brilantní scénář plný zvratů jí pouze nahrává a Cary Grant se stává nejprve spojence aby se vzápětí změnil v důstojného protivníka, možná už to je starší pán, ovšem pořád má silné charisma chlapa, vedlejší postavy se ale také nedrží stranou, Walter Matthau připomíná Seana Conneryho jako nikdy předtím ani potom, James Coburn má daleko do hodného hocha a na George Kennedyho s jeho hákem jen tak nezapomenete. Příběhu nelze upřít smysl pro výbornou nadsázku, nic není samoúčelné, nic není prázdné, vše přesně zapadá jako hodinový stroj, Stanley Donen si vystavěl tímto snímkem vysoký pomník, rozhodně nezapadne jenom tak v zapomnění. Hudební podkres je skvělý, nejlepší v sekvenci "honička v metru", trochu připomínající neméně slavnou honičku v Get Carter (vyjma toho konce). Chytré, vtipné, brilantní, hlavně v kině na velkém plátně a se skvělým zvukem, DVD verze zřejmě neprošla remastrem a trpí nevalnou kvalitou obrazu i zvuku (mám i původní kotoučovou verzi takže to nevadí).

Casablanca má jeden velký problém, a to je její pověst. Pokaždé slýcháte hodnocení jako "nejlepší film všech dob", "nejklasičtější klasika" atd., přitom jde hlavně o propagandu okořeněnou o příběh "vyléčeného" vlastence, jež se vlivem staré lásky postupně opět začíná angažovat do válečného nadšení (snažení). Humphrey Bogard se snaží, a místy opravdu předvádí hodně nadprůměrný výkon, ale jinak je vyjímečně nesympatický a trochu přehrává, Ingrid Bergmanovou charakterizuje ten její úžasný nosánek a vzhledem k zatím malé zkušenosti s filmováním velkých filmů ještě není v úplně vrcholné formě, ovšem přesto není špatná. Opět nezklamal Peter Lorre v malé, ale nezanedbatelné roličce překupníka Ugarteho za něhož musím chtě nechtě přidat hvězdičku navrch. Jinak ostatní vedlejší postavy spíše průměr, nehrají špatně, ale ani nijak vyjímečně, scénář je pěkně prokládaný romantickými vložkami, logika nepokulhává, jenom ta šablonovitost hlavně policejního prefekta a německého plukovníka, ojojój!Scéna "souboj hymn" v Rickově baru je možná okatá, ale žádoucně efektní, člověku až běhá mráz po zádech. Chyběl mi tam nějaký Brit, přecijenom mi přijde, že Francouzi jsou skoro pokaždé takoví ti neschopní balíci které musejí stateční Američané zachraňovat. Za finále přidávám další hvězdičku, za Ingrid třetí a za precizně vybudované exteriéry evokující skutečnou Casablancu tu poslední, čtvrtou. Celkově 4.

Modelem pro Holly Golightlyovou byla Trumanu Capotemu Marilyn Monroe. Co říci dál? Naivní, přihlouplá venkovanka se vydává do New Yorku hledat nový život, a místo toho se z ní stává prostitutka, utápějící se v řetězci prázdných vztahů. Capote byl nesmiřitelný a vytvořil antihrdinku, se kterou ale musíte soucítit. Filmová Holly je jiná, zdaleka jiná, není cynickou, neotesanou a zištnou holkou, pod tunami umělé živelnosti, zkaženosti luxusem a zblbnutím z pozlátka velkoměsta je to naivní, zranitelná dívka, hledající ve svém bezvýchodném životě nějakou oporu. Tato role patří mezi největší počiny jež dala Audrey Hepburnová (filmovému) světu, ztvárnila extrovertní fuchtli s takovou lehkostí a věrohodností jakoby se celá 50. léta nestylizovala do pravého opaku, a sklidila obrovský úspěch, právě díky ní byla nakonec písen Moon River oceněna Oscarem (nedivím se, zazpívala to nádherně, ovšem nabídku na komerční nahrání odmítla, tudíž z jejích úst zní ta píseň pouze ve filmu, ale co, Grammy stejně získala). George Peppard nepatřil nikdy k příliš dobrým hercům, ale zde ztvárňuje přesně toho "Freda" jaký měl podle knihy být, spíše nevýrazný, normální chlápek. Zajímavá je vedlejší role Patricie Neal a Martina Balsama, Mickey Rooney pak spíše do počtu, z převahou jej přebíjí výkon kocoura Kocoura jehož pózy si nezadají s kdejakou modelkou. Překvapivě jsem ale měl problém s Audreynou róbou, ty černé šaty na ramínka mi přišly hrozné, možná tak ty růžové za něco stály, ale stejně nejlepší je ten prostý svetřík a kalhoty na konci, plus si tam konečně trochu rozpustila ten příšerný účes "Přišel jsem si pro tebe, Margaret!". Suverénně mě pak položila scéna "Mám na sobě noční košili? Nemám. Mohl byses na chvíli otočit? Ale, je to takové směšné stygma!", tak odvážnou scénu bych od takové stydlivky nečekal! Váhám mezi 4 a 5, tak moc mě ty šaty a účes štval, ale nakonec, přece nebudu malicherný...

Průměr, průměr, průměr, šedivější než myší kožíšek jež na počátku halí skutečnou krásu hlavní hrdinky. Ani když zavřu obě oči a zkusím si vsugerovat, že muzikálům se měří jiným metrem, stejně to na více než 50% není. JENŽE! Pak to zkusím vzít z jiného konce: taneční čísla jsou oč tu běží, ten zbytek je jenom taková vata kterou buď přetrpíte nebo přetočíte, skutečný začátek je až v okamžiku kdy Audrey začne poprvé zpívat (a zpívá krásně, tak nádherný měkký alt se hned tak neslyší, navíc její roztomilé škobrtání v tajích angličtiny a francouzský přízvuk povyšují její hlasový projev na úplně novou úroveň), ona sama vzala tu roli jenom protože si chtěla zahrát s Fredem Astairem a navíc jí konečně dovolili ve filmu tančit (v jejím tanečním čísle je cítit doslova živelná radost), samotný Fred si mě získal když i přes svůj nemalý věk (přes šedesát) předvedl naprosto bezchybnou kreaci jako za mlada s Ginger Rogersovou. Většina modelů je úžasná (číslo jedna jsou letní šaty s květy a ohromným slamákem), konec zbytečně natažený a přeslazený, melodie spíše průměrné (až na první výstup ústřední trojice v Paříži na Eiffelovce). Pro fanoušky Audrey (jako jsem já) 5 pro ostatní 2-3, já dám průměr, 4.

Klasický Billy Wilder, ovšem jako odpověď na Prázdniny v Římě to moc dobré není. Témata se míjejí o míle, Odpolední láska není tak rozpustilá a nevázaná, dokonce se mi místy zdálo, že režisér trochu moc tlačí na pilu a žene film do přílišné sentimentality a klišovitosti, to ovšem nic nemění na na tom, že odpolední láska se řadí k tomu lepšímu co Hollywood mohl v 50. letech nabídnout na poli romantické komedie. Garyho Coopera si většinou spojujeme s westerny, ale role stárnoucího šviháka mu moc sluší, Audrey Hepburn se pro role jako je Ariane narodila a Maurice Chevallier je typický Francouz nejen jménem. Kulisy jsou místy dost okaté hlavně ve scénách v exteriéru, naopak pasáž "na pikniku" je po všech směrech perfektní, vtipná, roztomilá, dráždivá (musím si zakázat mít o Audrey nemravné myšlenky), pobavila mě i narážka na Marilyn Monroe ve scéně s kožichem, naopak Poláka v sobě Wilder nezapře odsuzováním Wagnera, i když jde jen o Tristana a Isoldu, několik záběrů je naprosto nezapomenutelných (Audrey truchlící na posteli, namlouvající na diktafon jména domnělých milenců, cikánská kapela v bytě, cikánská kapela v sauně), a pak samozřejmě konec, právě tady sklapne všem kritikům, takhle měla vypadat ta legendární scéna na nádraží v Casablance, někdo možná zareptá že to byl zase happyend, ale upřímně, kdo to těm dvěma nepřál?

Tak tohle je moje "cukřenka". Billy Wilder prokázal, že umí na plátně skloubit tři tak rozdílné talenty (a povahy) a jeho dílo časem zestárne méně než mnohé jiné klasiky ze stejné doby. Ano, je to pohádka, ale krásná pohádka, všichni tři představitelé hlavních rolí jsou ve svých typických polohách, Humphrey Bogard je starý cynický bručoun (vždycky vypadal staře), za každým úsměvem "Dala bysis říct, brouku?" Williama Holdena je málem slyšet to ječení fanynek padajících do mdlob a Audrey Hepburnová je taková ta něžná kráska s očima laňky, zpočátku v šatičkách a lá "maminka mi to šila po večerech na stroji", vystřídaných trojicí asi nejúžasnějších modelů co jsem kdy ve filmu viděl (vedou ty první), jiskření mezi Sabrinou a Davidem je skoro hmatatelné (však jejich představitelé byli dokonce zasnoubeni), Humphrey se v některých scénách neskutečně paroduje ("Podívej se na mě, jako student s náběhem artritidy!"), garáž nabitá nádhernými klasiky (vede Davidův Nash-Healey a Cadillac 1954 sedan) a Audrey zpívající La Via en Rose. Tenhle kousek patří do mojí TOP10 zcela zaslouženě.

Film pluje na vlně moderních historických dramat / velkofilmů, ve své podstatě je nezajímavý (tvůrci Tudorovců si s danou látkou poradili o řád lépe), ale jako mnoho jiných veskrze průměrných filmů jej udržely nad vodou herecké výkony (většiny) zúčastněných. Ze sester Boleynových si každý vybere svou favoritku, jestli vypočítavou potvoru Annu (nebýt skoro otravného hlasového projevu Natalie Portman v originálu, který se silným měšťáckým přízvukem příliš nehodí k dané historické době tak by to bylo určitě 1*, takhle "pouze" 1) nebo "hodnou blonďatou holku" Mary (Scarlettin hlásek mutující puberťačky se jí nikdy nehodil více), obě herečky se se svými rolemi popraly srdnatě a s úspěchem, možná protože se pozornost nejvíce upíná na Annu tak Mary působí více ploše (ne postavou) a "jednobarevně", Eric Bana předvádí svůj standart, možná se mi zdál jinde zajímavější, svou silnou chvilku má až v závěru, Kristin Scott Thomas (Ta se snad vecpe všude!) a Ana Torrent řeknou sice málo, ale od pohledu jasně vědí "o co tady ksakru jde". Kvůli pár hloupým momentům (hlavně když se Anna míchá do intrikování svého strýce a skáče mu přitom okatě do řeči) a celkové nezajímavosti příběhu (Kdyby v tom nehrály Natalie Portman a Scarlett Johansson tak bych se na to nedíval) nemůžu dát 5, ale jenom 4.