iantomasik

otčina

Ty hudební čísla snáším i po letech těžko, ale jinak je to teda vlastně už klasika, na které je vidět množství péče invence a snahy.

Mijazaki si tu postavil mohylu. A ta mohyla je vše převyšující maják, který na lidstvo hledí prostě a zpříma a z jeho upřeného oka tryská oslepující svit. Jaké štěstí vidět tu krásu, koupat se ve světle a vnímat jeho tíhu i žár.

Procedurální a hypnotický, ale odpírající divákovi potěšení, občas okázale machrující, že by ho uměl nabídnout, kdyby chtěl … Napínavý po celou stopáž, trochu pubertálně se vysmívající všem - diváky počínaje, vlastními postavami konče - ale současně určitým způsobem dost banální a neobjevný.

The Shinining natočený jako soudní drama. Trochu nuancovanější, trochu vrstevnatější a o dost zapomenutelnější.

Jako výsměch midcultu a kolonizačním/apropriačním tendencím samozvaných kurátorů vkusu akceptovatelné. Nicméně težko se ubránit dojmu, že to, co se může jevit jako předmět kritiky, je naopak zcela neironické trochu senilní samožerství nenabízející víc než sled prvoplánových povrchních mouder a metafor “za pětikorunu”.

Je to výpravné, dějové, zlobivé, až překvapivě nápadité a hravé. Humor je poměrně snesitelný. S vlastní látkou nakládají s úctou. Hardcore hráče d&d to asi dokáže urazit, ale jinak je to docela milé. Spíš 3,5 než 4.

Dramaturg, který by to sestříhal na poloviční stopáž (a šlo by to snadno) by z toho vykřesal špičkovou podívanou, protože nápadité momenty to má. Takhle je to přecejen trochu úmorně samožerské.

Vlastně poměrně upřímné a překvapivě nevypočítavé dobrodružství, co má tónem blíž spíš k devadesátkové Mumii, než Exorcistovi. Je to zuřivě předvídatelné a svým budováním univerza pro možná budoucí pokračování trochu úsměvné, ale celkově to v kině dokáže zabavit a obejde se to bez sebeironizujicích meta vtípků, což je osvěžující.

Řekl bych, že ve světle aktuálních událostí, by politicko-ekologické motivy tohohle filmu lépe rezonovaly a měl šanci i na té emocionální úrovni oslovit širší obecenstvo. Volba Estonska jako místa konfliktu je v lecčems jakýmsi temným proroctvím. Jinak mám dojem, že objektivně jde patrně o nejmistrnější Nolanův počin, který dokonale slaďuje formu s tématem hned v několika rovinách a dokáže být meta jak z hlediska filmu jako média, tak naší reality, kde je mezi fyziky a superagenty tajných služeb dáno rovnítko. Je to úkaz takové té krystalicky čisté a dokonalé realizace konceptu, která je svým nahlížením sama sebe zvenku mírně chladná a nepřístupná, ale výměnou za to má šanci být zkoumána a obdivována věky. Bude tak činěno ale spíše v prostorách učeben, než při výročních reprízách v obývácích rodin.