TroiMae

John Oliver podruhé věnoval svůj pořad právům trans lidí, dětí a dospívajících. Na HBO s českými (neadekvátními) titulky, na YT s automatickými anglickým.   Oliver poukázal na fakt, že koncept „rapid-onset gender dysphoria“ není vědecky podložený. Přitom i u nás o tomto fenoménu někteří lidé z odborné veřejnosti mluví a vyvolávají morální paniku. Tento fenomén popisuje náhlý nárůst počtu dětí hlásících se k transgenderové identitě a varuje před vlivem vnějších faktorů a událostí, např. sociálních sítí. Tento pojem přitom je podobný, jako „post abortivní syndrom“ využívaný Hnutím pro život, nebo „syndromu zavrženého rodiče“ využívaného Unií otců. ROGD nebylo zkoumáno na dětech, ale na rodičích. A to na rodičích bigotních, kteří odmítali tranzici svých dětí. Loni na 120 amerických institutů vyjádřilo odmítnutí vůči používání tohoto konceptu v diagnostice a terapii. V pediatrickém žurnálu pak vyšel výzkum popírající negativní vliv sociálních médiích na nevěrohodný nárůst trans dětí a dospívajících. Sociální média byla využívána spíš pro potřebnou podporu a informace. Není evidován nárůst lidí, kteří by litovali své tranzici.   Počet dětí a dospívajících hlásících se k trans identitě skutečně stoupá a neproporčně stoupá počet trans chlapců (sic, protože základem je respektovat zvolenou identitu, ne určené pohlaví, ačkoli v českých médiích se mluví o dívkách „myslících si, že jsou chlapci“). Ale ta neproporčnost má mimo jiné rys i optického klamu, protože dosud naopak byl neproporčně vyšší počet trans žen. V každém případě vysoký počet trans dospívajících a dětí nelze interpretovat (bez důkazů) jako zhoubný vliv médií, zmatených dětí apod.   Pokud se podíváte na graf počtu leváků v USA, uvidíte strmý bezprecedentní nárůst v době… kdy se leváci přestali nutit do přeučování. A ohledně trans lidí máme korelaci, že se zvýšil jejich počet vždy době, kdy se dočkali nějaké většího uznání (např. trans osobnost na obálce významného časopisu). A trans děti a dospívající donedávna neměli uznání a nyní se naopak zvyšuje a díky internetu si sami nacházejí vzory a informace. Neznamená to, že všechny jsou trans, ale není to důvod znevažovat jejich sebeurčení. Ano, někteří experimentují a zkoumají svou identitu a sebevyjádření. A na tom není nic špatného. Ze zkušeností víme, že oni většinou dobře vědí rozdíl mezi tím „nechci být žena, protože jsem muž“, a mezi tím „nechci být žena, protože mi vadí menstruace a pohledy mužů v MHD“.   Já moc neumím počítat, ale pořád mě zaráží ta panika a strach o „zmaten děti“, zatímco ohrožení trans dětí je podložené a nesrovnatelně větší. Skoro až 50 % se jich pokusí vzít si život a 58 % alespoň má suicidální myšlenky v případě odmítnutí hormonální léčby. Rozsáhle studie přitom uvádějí max 2 % těch, které se rozhodnou pro retranzici, které přestanou užívat blokátory, hormony, nebo své zvolené jméno. Přitom i tak příčinou bývá třeba to, že se identifikují jako nebinární.   Asi 2 % lidí tranzici lituje. Navíc to v drtivé většině případů není kvůli změně genderové identity. Ale jde o vnější faktory, jako přetrvávající stigma a nedostatek podpory. Řešením tedy pochopitelně nemůže být ještě větší stigmatizace a upírání podpory!   https://www.youtube.com/watch?v=Ns8NvPPHX5Y https://www.pinknews.co.uk/2022/10/18/john-oliver-debunks-anti-trans-arguments

"Novou dokumentární sérií o trans lidech Česká televize pošlapala jejich důstojnost, upřela jim právo na vlastní hlas, vměstnala jejich příběhy do transfobních stereotypů a mírou bulvarizace překročila veškeré hranice vkusu." https://denikreferendum.cz/clanek/34534-v-jinem-tele-nevkus-a-bezohlednost-ceske-televize-vuci-trans-lidem

Série je tradičně završena operacemi a aby nám to nebylo líto, znovu si připomeneme záběry Tobyho na gynekologické prohlídce. Nicméně vrcholnou operací je spodní operace Markéty a záběry, jak jí natírají desinfekci na vnitřní stranu roztažených stehen a ne penis. Oproti operacím prsou aspoň nevidíme detail. Ale přesto režisér konečně došel k uspokojení, že mohl nafilmovat Markétin penis… A Péťa s Weissem probírají, jak úřední změna pohlaví bez kastrace (za což nás kritizuje EU), je nesmysl. Péťa odsuzuje neziskovky, které tuto normativita narušují, protože ona sama nic měnit nechce. A tak, jelikož stále nemá kastraci za sebou, nemůže změnit úřední pohlaví a dál vyhledává prekarizovanou práci, protože plný úvazek chce změnit až po uznání ženského pohlaví. Dočkáme se alespoň rozřešení Markétiny matky, která zjišťuje, že její dítě je stejné, jako dřív a miluje ho. A pak již jen závěrečné misgenderování a deadnaming, protože např. napsat o Markétě do popisku alespoň „rodič“, místo „otec“, by nebylo tak efektní…

Komparzistka Péťa pak svůj postoj, kde nejde odlišit její autentické přání od normativních požadavků společnosti („To co JÁ nechci […] aby pak společnost.“). V předposledním díle vyjadřuje záměr „neprovokovat zbytečnými požadavky“. Poté, co jsme svědky, jak ji na castingu režisér misgenderuje a říká, že je jen na půl a on potřebuje oblékat buď muže, nebo ženu, je to „praktičtější“. A pak ji neustále nutí přijmout mužskou roli. I když už si zkouší dámské kostýmy, tak ji po telefonátu daná pracovnice znovu přemlouvá na mužskou roli… A v pátém díle se opět režie naplno vrátí k operacím prsou a uvidíme znovu záběry operace prsou, tentokrát Adriany, a nakonec znovu Markéty, pro kterou je to již čtvrtá operace prsou. A znovu zde visí otázka, proč je potřeba neustále zabírat autentické záběry operace prsou…

A všichni s daným systémem souhlasí, chtějí sterilizace a další operace, těší se na komisi i operace. Není prostor pro spoustu jiných hlasů o ponižování, strachu, stresu, obtížném rozhodování, tlaku… V tomto „letním speciále“ ve 4. dílu si užijeme detailní záběry na hruď Michaely v plakách. (A kdo se v tomto díle neukáže v plavkách, je filmován alespoň při převlékání v šatně – navíc v úhlu, který připomíná skrytou kameru.) V tomto díle také uvidíme další detailní záběry z její operace, tentokrát nosu. Otázka je proč…

Když se na to dívám potřetí (?), ztrácí to trochu romantiky, hlavně s tou kočkou, která vypadá nemocně na těle i na duchu, se svrabem a vystreslá a ještě ji morduje, když s jejím ocasem maluje sútru pna palubě. Přestože má k dispozici několik štětců. A pak stejně skončí sama v lese. A rybičky zamrzlé, což od mnicha, co chrání každý život, je poněkud nezodpovědné. A ty paralely se zvířaty zatíženými kameny snad každý pochopí, aniž by musely být na konci připomínány. Lekce již byla uštědřena.

Abychom nezapomněli, hned v úvodu nám režisér záběry z minulého dílu připomene, jak skvěle zachytil operaci prsou. Tobiáše, jehož mantrou je „nemůžu chtít zázraky“, po zinscenovaném coming outu před spolužáky schladí ředitelka, která svému předsudečnému postoji dokonce chce dodat punc autority, že misgendrování je správné, „musí“ ho tak oslovovat, protože Tobiáš nemá právo na svou identitu a oslovení, než projde kastrací a tak pro ni vždycky bude „Simonka“. Těžko od režiséra můžeme čekat nějakou reflexi takových transfobních projevů, když si evidentně myslí to samé. Připraví sám Tobiášovi další ponižující divadlo. A tak Tobiášovi spolužáci se nyní mohou podívat na svého kamaráda s roztaženými nohama na stole, zatímco sexuolog mu vyšetřuje vagínu a kamera zabírá i monitor sona. České televizi se tímto voyerismem podařilo překonat hranici nevkusu a bulvární bezohlednosti. Vedle společnosti se trans lidé v dokumentu přizpůsobují se stejnou samozřejmostí i tvůrcům, režiséru Pavlu Dražanovi. Který nejen že jejich každodenní ponižování bez reflexe zachycuje, ale dokonce k němu sám přispívá… Když zpoza kamery zpovídá partnera Adriany a bezostyšně se ptá na to, kdy zjistil, že Adriana „je kluk“ (režisér: „Kdy jsi zjistil, že to je kluk?“ partner: „Ona je ale holka.“ režisér: „Ale fyzicky to je kluk.“). On bez váhání odporuje, že nikdy klukem nebyla a že to jsou soukromé věci. Ale režisér žádné soukromí a důstojnost protagonistek a protagonistů v sérii neuznává. Zkusme si představit, jak skvěle, lidsky, citlivě a důstojně mohl dokument vypadat, a to i se stejnými lidmi, kdyby ho netočil transfobní režisér Pavel Dražan, ale právě Adrianin partner. Ale tak nemůžeme po České televizi v roce 2022 chtít zázraky a respekt.

Pokud v prvním díle by se medailonky daly se zavřením obou očí ještě pochopit, deadnamování ve druhém díle již dokazuje, že tvůrci to mají na háku. Co na tom, že je Edward tři roky úředně muž, neopomněné se připomenout, že kdysi byl Karolína. Markéta vystihuje to, co sedí na všechny protagonistky a protagonisty, kteří byli pro natáčení seriálu vybráni. Základní záměr je přizpůsobit se. Společnosti a nejspíš i tvůrcům seriálu. Dle Markéty je to důležitější než život. Péťa pak i odmítá označení trans. Na což má plné právo, jen to doplňuje homogenní monolit, který tvůrci chtějí vyprávět – nejde zde o žádný aktivismus, ano trans komunitu, která pro trans lidi bývá klíčová. Jediný narativ je objektivizace trans lidí na tělo, jeho zpředmětnění (když operatér kreslí na prsa Markéty čáry před operací) a naturalistické záběry operace prsou. Tvůrci prostě mají tu šablonu, a ignorují narativ těch lidí samotných. "Já jsem nikdy nebyla chlap", řekne protagonistka, ale v titulku čteme "prochází změnou z muže na ženu" a vždy „deadname“. Jediná vize tvůrců je, že až po operaci, po „přeměně“, jsou ženou/mužem“. A ani to je neuchrání před deadnamováním.   Tobiášova mantra se zase stane, že nemůže chtít zázraky. Čímž komentuje neutuchající misgenderování ze strany okolí, včetně učitele, nebo ředitelky, která svému předsudečnému postoji dokonce chce dodat punc autority, že misgendrování je správné a Tobiáš nemá právo na svou identitu a oslovení, než projde kastrací. Tobiáš před kamerou prochází různými zinscenovanými coming outy, např. před třídou. Zajímavé je, když to pak kluci za přítomnosti kamery probírají v hospodě a ptají se Tobiáše, proč jim to nemohl říct normálně, bez kamery. Jenže pak jdou tvůrci ještě dál a Tobiáše neuvěřitelně dostanou za hranice vkusu. Ale o tom zase v příštím díle....

Guilty pleasure. Poctivá práce 80. let, žádné umělé počítačové efekty. A poctivé herecké obsazení.

Mám k tomuto počinu dost ambivalentní vztah, protože tvůrčí tým se od svého minulého počinu na toto téma v rámci série Pološero nijak nepoučil a rozhodl se toto téma opět zpracovat v duchu 90. let. Líbí se mi (trans) lidé, kteří do toho šli. Ale zdá se, že tvůrčímu týmu jen plní jejich představy. Tedy to, co si běžná veřejnost stereotypně myslí o trans lidech, to také je natočeno. Co také čekat od počinu, který v popisku mluví o „transsexualitě“, což je název psychiatrické poruchy, která byla před pár lety jako diagnóza vyřazena. Stejně jako důraz na tělo, „proměnu“ obligátní úvodní medailonky, ve kterých se zdá, že dotyční papouškují zadání tvůrců, misgenderování, deadnamování. Tedy všechno, co jste si mysleli o trans lidech, místo toho, abyste se jich zeptali.