TroiMae

Emily Watson měla získat OSCARa, ne Gwyneth Paltrow za Zamilovaného Shakespeara....

Vždy mě napadne srovnání s Madonnou, ze kterého nesamoúčelně provokativní Farmer i její show vždy plně vítězí. Pokaždé jedinečná výprava, světla, scéna, kostýmy… Po Gigerovi, nebo tělech tentokrát roboti, kteří jsou takovým echem Al lis Full of Love od Björk a na scéně jsou překvapivě efektní.

Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

"You said people come here to change the story of their lives. I imagined a story where I didn't have to be the damsel." (Dolores Abernathy) "I've been pretending my whole life. Pretending I don't mind, pretending I belong. My life's built on it. And it's a good life. It's a life I've always wanted. But then I came here and I get a glimpse for a second of a life in which I don't have to pretend. A life in which I can be truly alive. How can I go back to pretending when I know what this feels like?" (William) "Vytvořím si svůj vlastní příběh." (Meave) "I told you, I found a new voice. Now we use it." (Meave) Možná je to rouhání, ale mám pocit, že Westworld mi dal rafinovanější náměty pro mou životní filozofii, než Matrix. Ať už si o kvalitě jednotlivých řad myslíme, co chceme, vždy je to mindfuck, a čtvrtá řada je větší poctou Matrixu, než čtvrtý Matrix sám. Zatímco Matrix je hollywoodsky opulentní, zenově jinotajný Westworld působí životně. Zatímco poslední Matrix se dopracoval k létající Trinity, ve Westworldu „létají“ všichni. Duší seriálu je pak nadčasová architektura od španělského Santiago Calatravy. Je pro Westworld tím, co New York pro Sex ve městě. A když už jsme u New Yorku, když nemůže produkce do Valencie (ve 4. řadě je snad jen jedna scéna ve Městě umění a věd), musí Calatrava do New Yorku. Vedle samotných newyorských architektonických výpečků, jako nové budovy „Vessel“ na Hudson Yards, hraje ústřední „postavu“ telekomunikační věž, jejíž originál stojí v Barceloně.     Westworld má prostě na rozdíl od Matrixu mnohem víc vrstev a snů ve snech, kdy nikdy nevíte, co je realita. A výjimečný je v tom, že realitu výrazně odráží. Čtvrtá řada nám tak může připomenout echo doznívající doby týkající se vakcíny a konspiračních teorií o čipech. Ale seriál, tak jako jeho architektura, je víc nadčasový. Míchání představ a reality věrohodně odráží náš život a společnost (včetně fenoménu zvaném „Mandelův efekt“ - situace, kdy mnoho lidí věří, že se něco stalo a pamatují si to, i když se to ve skutečnosti nikdy nestalo). Vzpomněl jsem si na vtip, jak dva lidé označkují delfíny a říkají si, že teď bezstarostně budou plavat v moři a ani si nevšimnou, že jsou pořád monitorováni. Pak vytáhnou své mobily a odcházejí. Westworld ukazuje, že z Matrixu se nemůžete nikdy úplně probudit, že algoritmy naše životy neviditelně řídí víc, než si myslíme, že na „nesystémového“ člověka, který prozře, uspořádají ostatní hon. A, což je další kouzelný Easter egg, díla jako je architektura Calatravy, vidí jen ti, kdo prozřou.

This is what a fucking consent does look like. And doesn’t. (Aneb i při sexuální práci může nastat proti/přenos.) A nejen v tom je film příjemně inkluzivní – dokáže stejně nenuceně přinést i téma bisexuality. „Mám chlápka, který chce, abych se převlékl za kočku, hodinu ho ignoroval… a pak šel domů.“ Ne, vážně, nikdy není pozdě mít šťastné dětství. A rodiče jsou taky jen lidi, kteří nám dají život… ale sebeúctu si někdy musíme najít sami. (Stejně tak jako orgasmus…) A jde to, stejně můžete vyrůst v hodné lidi a naučit se mít (se) rádi. A můžete si zaplatit psychoterapii. Nebo sexuální práci.

Elaine Paige sice Evitu v divadle zpívá skvěle, ale nedovedu si představit na plátně nikoho jiného než Madonnu, která nakonec získala svůj vysnění projekt a zaslouženě i Golden Globe. Slyšel jsem (poměrně unylé) demo verze Michelle Pfeiffer, ale právě Madonnino charisma Evitu dělá autentickou. A právě Evita je její bytostnou rolí. Můžeme spekulovat o Madonnině hereckém umění, ale taková Evita sama byla, vypjatá herečka. Která dosáhla svého. Tak jako Madonna.

Starší žena a food porn z toho seriálu dělá ingredience mé cílové skupiny. Chybí snad jen kočky, které byly další její vášní. Naopak nechybí queer linka, která nenásilně ukazuje #bylijsmetuvždycky. Jistě to pro mnohé násilné bude, protože jsme si tak moc zvykli na heteronormativní přezírání, že nám přijde nepatřičné, že by v 60. letech mohla existovat lesba, gay, nebo drag queen. Ano, tohle vše jsou jedny z mnoha nových obzorů, které se před Julií Child vynořují a kterým možná „nerozumí“, ale ke kterým přistupuju se svou otevřeností, charakterem a… láskou. Tak jako k vaření, televizi a všem těm novotám, jako je bezdětné manželství v „důchodu“. A další linka je feministická, protože Child není radikální, jako některé feministicky (Betty Friedan) ale neméně pomáhá emancipovat (nejen) ženy, jak kolem sebe, tak kam televize dosáhne. Vytváří příležitosti pro seberealizaci a vědomé rozhodování, aktérství, a opět nenásilně vidíme varování, aby se z jedné normy (hospodyně) nestala jiná norma (kariéra). Přitom ona sama je důkazem, jak z „domácí hospodyně“ udělat kariéru, a to naprosto přiznaně (na rozdíl od takové Phyllis Schlafly, která možná i jako právnička a politička přísahala, že je jen ženou v domácnosti). Jo a „Tu kachnu jsem posrala.“ Druhá řada je pak vypečenější a zraje jako francouzský sýr. Zosobňuje ducha skutečné Julie Child a jejího manželství. Je zábavná, tak jako samotná Julia, která přitom zůstává autentickou osobu se svými pochybami, móresy, naivitou, ale také zráním) a na pozadí food porn představuje feministickým způsobem společenská a historická, ale i osobní témata (I wanna have what they, Julia and Paul, have). Sedmá epizoda z Bílého domu je pak crème de la crème. Nejlepší epizoda z obou řad.

...některé ideály jsou důležitější, než život Lidé mají strach, že v životě zůstanou sami. Já mám strach, že v životě zůstanu pohřbený sám v nějakém vztahu. Nouzový východ… pamatuju se na poslední scénu. Ona (Helen) mluví, po letech manželství… banální věci, vše je zase uhlazeno… On (Howard) ztiší naslouchadlo, až ji neslyší… Můj partner se zasmál… protože to bylo vtipný. Ve mně hrklo… protože to byla moje noční můra. Nechci být sám. A nechci být s cizím mužem v cizím pokoji. Toužila po svobodě a stálo ji to život. Tak prohrála… řekl jsem si… nepovedlo se to… Pak jsem se, asi druhý den, uvědomil… vlastně… neprohrála! Prostě i za tuhle cenu byla ochotná bojovat. Nechtěla zemřít, ale měla dostatek odhodlání nedat se a žít, že byl ochotná podstoupit i tohle riziko. Vyhrála. Bylo potřeba najít u někoho inspiraci, vnuknutí, dost síly a energie, aby i mě to vytrhlo. Abych mohl najít toho Blázna… sám v sobě. Co nehledí na společenské konvence a pojmenuje věci takové, jaké jsou, jak si ostatní nepřipouští. Přestat hrát společenské hry a najít opravdovost. Odvahu přehodnotit, že mám svého muže rád, nedokážu bez něj žít, je moje rodina, ale jsme přátelé, sourozenci, spolubydlící… Ale najít zase pocit, že jsem sám sebou, že jsem to zase já… a začínal jsem se rozpomínat… na sebe…

Umělecký zážitek, při kterém budete krvácet smíchy. Travesty a parodie nekompromisně odhalí podstatné stránky baletu a to díky vrcholnému tanečnímu provedení.

Nejpůsobivější je moment, kdy hudební videa z druhé poloviny 60. let najednou přeskočí do let 90. Naopak nejvíc vadí recitál Stalo se na podzim, byť od stejného režiséra jako ostatní. Zatímco 60. léta prošla zkouškou času, „akční“ estetika 90. nedozrála časem.