TroiMae

Já, Adam <3 Love, Adam If you are straight… you can still be queer.

Skvělá výprava, skvělá Helen Mirren, ale jinak je to stejná červená knihovna jako Královna Viktorie.

4* jen proto, že jedna je za kostýmy a výbavu a jedna za Helen Mirren. Protože jinak je to stejná červená knihovna jako Královna Viktorie.

Jsem rád, že jsem vyrostl na Velkém Tomu Hanksovi <3

Jako profesionál mám problém s tím, že terapeutka dělá terapii tomu, kdo z rovna přijde. Jak jde pracovat s jedním člověkem s tím, že se po čase partner/ka přidá do rozjetého vlaku a terapeutka už přitom jednoho z nich zná lépe, má s ním vybudovaný nějaký vztah a najednou má být zaměřená na vztah a oba dva stejně? Nebo jak lze pracovat s párem s tím, že jednou zrovna jeden z páru nepřijde, tak řeší individuální témata druhého s tím, že v páru bude dělat, že o ničem, co jí soukromě řekl, neví? A když se klient/ka rozejde, bude pak terapii dělat s jeho/jejím novým partnerem/partnerkou? A paralelně s expartnerem? ;)

V této epizodě si přijdou na své vlastně všichni. Jak ti, kdo na základě alegorie vidí kritizování normativit obdobně, jako ve zpracování fantazií, kdyby „normální“ byla homosexualita. Ale i možná nevědomí členové Aliance za rodinu a kritici „genderové ideologie“ a „moderních liberálů“, jak je vidět z komentáře DocBrown. I když epizoda je v zásadě hetero a cisnormativní (ve skutečnosti jsou vztahy a pohlaví, gender, složitější a zahrnují neheterosexualitu, intersexualitu, transgender identitu, nebinární lidi apod.) splňuje podobenství o tom, jaké to je žít v totalitní společnosti dovolující jen předem definované gendery a orientaci, jinak je jedinec podroben léčbě a operacím. Nepřipomíná nám to něco? Ale jak píšu s poukazem na komentář DocBrown, které/mu nevadí mít jen dvě pohlaví a vadí mu respekt k sebeurčení lidí, mnozí to nepochopí :) Mimochodem, až lidé jako DocBrown, muži, ženy, zjistí, že v pražské MHD se používá neutrální „cestující“…

Ad Astra je nakonec víc výživný, než jsem si v jeho průběhu myslel. Pro feministickou/genderovou kritiku/reflexi. Za mého dětství byli akčními hrdiny a mužskými vzory nedostižně osvalený terminátor Arnold Schwarzenegger, Sylvestr Stallone nebo Steven Segal – myslím, že to byl on, kdo v jednom filmu někomu usekl ruku a pak ho s ní zfackoval. Takhle chlapi řešili problémy. Akční hrdinové ale došli vývoje a i Schwarzenegger jako civilní a politická osoba se stal gay friendly. Na jejich místo ale hlavně přišly staré akční hrdinky. A já si můžu vychutnávat šedesátiletou Jamie Lee Curtis, která svému maniakálnímu bratrovi nakope prdel, nebo ještě víc šedesátiletou Lindu Hamilton jako terminátorbijku. Ad Astra je v tomto kontextu nečekané echo tradiční toxické maskulinity respektive problému nepřítomného otce dovedeného Ad Absurdum s podtitulem: „Syn platí za hříchy otce“. Ironie, že zatímco anglický podtitul je: „Odpovědi, které hledáme, jsou prostě mimo náš dosah“, česká překlad je: „Odpovědi, které hledáme, máme téměř na dosah.“ Vzpomněl jsem si na Jordana Petersona. Toxická maskulinita nyní hrozí doslova zničit veškerý život v naší sluneční soustavě. Syn na cestě k záchraně Života v soustavě a svého osobního života („I'm looking forward to the day my solitude ends.“), jaká ironie, v jednom okamžiku způsobí stejnou tragédii, jak jeho otec před tím. Hrdina (a on je hrdinou každou chvílí) je cool v tradičním slova smyslu a doslova. Royův tep nikdy nestoupne nad 80. Nikdy. Ani když kvůli katastrově padá/letí volným prostorem z vesmíru na zem jen ve skafandru. (A takových nadlidských výkonů zpodobňující vlhké sny mužského ega, je ve filmu víc.) To ho perfektně kvalifikuje na danou misi. A stejně tak diskvalifikuje pro partnerský život, protože jeho partnerka by nějakou vášeň ocenila, nějaký cit, nějaký tep pod tou maskulinní skořápkou. Takže ho opouští, protože on s ní nikdy duchem nebyl. Jediný okamžik, kdy Royovi začne bušit srdce, je až jeho otcovská figura. Come to the Dark Side. Roy, I’m your father! A k tomu echa filmů Interstellar (včetně vesmírných varhan), Marťana nebo Gravitace. Nicméně vrcholem patosu byl Titanic („Let me go, Roy! Let me go!). No… je mi to líto. Protože tolik mužů ve filmu je (a já mám muže rád, aspoň individuálně, protože jako skupina jsou to někdy blbci), ale prostě je to hloupé. Poslední akční hrdina provede svůj hollywoodský ending své Odysseovy cesty ale Sandře Bullock jste to věřili a navíc nedostala návdavkem po splnění mise sedm panen. Protože autistická láska mezi Royem a jeho ženou je spíš zosobněný Stockholmský syndrom. Asi by mi vše dávalo smysl, kdyby se to celé ukázalo jako nějaká alegorie a Roy procházel nějakou psychoterapií. A k ženám, které ve filmu jsou – tak jako Keira Knightley je mistryní kostýmů. Liv Tyler, Royva žena, je mistryní žen opuštěných muži odlétajícími o vesmíru. Kdyby byla nahrazena hologramem, nebyl by to rozdíl. Zatímco postava Bullock chtěla zachránit sebe sama a její dítě bylo mrtvé, tenhle hologram má Royovi sloužit něco jako teroristovi onen příslib panen po smrti. Další ženskou epizodní postavou je ředitelka marťanské kolonie - Ruth Negga pocházející z Etiopie. Je výmluvné, že tato autorita mající na starost životy 1 100 lidí v kolonii je při doprovázení majora Roye na místo vysílače nakonec zastavena… protože dál už nesmí, tam si hrajou jen velcí kluci… ;) Nejsympatičtějším fenoménem ve filmu je tak Max Richter a jeho hudba…

Zpátky do budoucnosti... Years and years backwards. No angels in America...

We're all bored down here...

Pátá hvězdička za mezititulkovou scénku. #pitíčko