TroiMae

Ježíši Kriste, tak teď si vzpomínám, proč jsem se na první řadu nemohl dodívat. Kvůli takovým lapsům. Marek je terapeutem manžela, řeší jeho potíže s pamětí po úraze, závislost na ženě i jeho předchozí četné nevěry. A onen manžel je zrovna v době sezení u zubaře, tak přijde manželka. Místo něj. Jako že aby to sezení nepropadlo. „Že bych si s váma promluvila, jak mu to u vás jde.“ „Aha, tak prosím,“ a vybídne ji, aby se posadila. To je jak Hra o trůny. A příště může přijít jeho tchýně. A pak mu řekla, že má poměr s jiným mužem a chce od manžela odejít. Terapeut nehnul ani brvou a prý, zda nechce vodu. Tak jsem zvědavý, jak na příštím setkání s tím manželem bude jako správný rogerián autenticky dělat, že o ničem neví. Také terapeutovi vysvětlí, že manžel neví, že tu je, a že schůzku manžela se zubařem domluvila schválně a manželovi namluvila, že si to on popletl. Terapeut je v pohodě a neřeší to. Hlavně že jí pak říká, že je jeho klientem nyní její manžel. Tak proč dává sezení jí (a zřejmě zdarma?). A pak jí vysvětluje, že nemá od manžela odcházet, že by se zhoršil, že má počkat pár týdnů. Možná by ještě mohl rozhodovat o tom, jak často spolu mají spát. Tak ona přeci není manželova ošetřovatelka. A co ohledy na ní, když manžel jí byl asi stokrát nevěrný?

Na čtvrtém sezení, ve čtvrtém (celkově 14.) díle se Šimon (Vojtěch Dyk) konečně vyoutuje. Mně tahle celá dějová linka přijde autentická. Připomíná mi to různé zkušenosti, co mi říkají (trans/nebinární)klientky. Ano, je to taková Dánská dívka, ale to napětí, popírání, obava z homosexuality a uvolnění v ženských šatech, respektive roli mi je povědomé. A přijde mi autentický i Marek Pošta (Karel Roden) jako terapeut, i vtom pnutí a tápání. Jako že mám víru, že to dobře dopadne a že i ten terapeut, ale nevím, se od Šimona něco také naučí. Ano, je to „transsexualita“, „pohlavní identita“, „pravé já v cizím těle“, ale hlavně že Šimona už netlačí (jako všechny klienty/klientky – jako na to, že to má být rogerián, nechápu, kde bere ty psychoanalytický kecy a interpretace, které na všechny valí, je to stále konfrontace, já bych potřetí nepřišel) do fetišismu a transvestitismu. Ale to taky vím, že sexuologové/poradci dělají. „Takže vy mi nevěříte, že se cítím jako žena?“ „Proč vám tak záleží na tom, abych tomu věřil?“ Já chápu, kam tím asi míří a vrací otázky a nepřebírá odpovědnost za klienta a nakonec nemusí tomu věřit, ale být s klientem… ale jako já jsem ho v duchu za tuhle otázku praštil. Proč asi chci, aby mi terapeut věřil?! :D

Vadí mi ten neustále konfrontační duch terapie Marka Pošty. Chápu to jako televizní zkratku, ale v takové terapii by člověk nevydržel ani zadarmo a na to, jak má seriál být i edukační, tak toto je medvědí služba. Terapeut, co ví víc, než klient/ka, co to ví lépe, co ví lépe než ony/i, jak se „ve skutečnosti“ cítili*y… Stejná zkratka je to rýpání se v minulosti a starých traumatech, protože to v terapii ve skutečnosti může být kontraproduktivní a vést ke zhoršení stavu klienta/ky, otvírání starých ran, vracení se do minulosti a místo řešení přítomnosti a budoucnosti. Považuje se to za jedno z rizik terapii a možného poškození. A taky mi vadí, že to jsou v zásadě klienti/ky, kdo končí dané sezení. Ani se nepamatuji, že by ho někdy končil terapeut. Klient/ka zavelí, rozhodne se, že je konec, vytáhne peníze a odejde.

Barry Lyndon meets the Bechdel test. Lobsters included.

Tenhle díl je vážně peklo.

Ha, tentokrát se terapeut Marek „přeřekl“ a řekl, že přišly „klientky“, ne „pacientky“. Já jsem vám to říkal :P

Tohle je vážně roztomilý. Jak si jsou terapeut Marek a manažer Jarda podobní :)

Přijde mi dost frustrující konzultovat v místě bydliště a mít konzultovny tak spojenou s domem, kuchyní. Hlavně, že ujišťuje, jaké soukromí „pacientky/ti“ mají. A jednou tam kouká jeho syn skrz skleněné dveře, podruhé přijde jeho přítelkyně a řeší před „pacientem“, jestli bude dole, nebo nahoře, jestli terapeut zatáhne závěsy, nebo co. Ale příběh se Šimonem se zase o kousek vyvrbil… drogy, travesty, transky, převléknutí za ženu… ale příště si to už zakáže… a jsme doma :)

Jen trnu, aby to nebyl obecný rys terapeutického stylu Marka Pošty. Že on ví lépe, než jeho „pacientky/i“, jak to mají. A že je neustále konfrontuje a snaží se je chytit na švestkách.

Něco jako Rosamunde Pilcher… červená knihovna, ale sci-fi. V tomto kontextu je to originální.