TroiMae

Jen škoda, že tak tradiční. Jako (posledních 23 dní) aromantický homosexuál, bych JI pohodil a nechal si psa a masové koule. Hlavně masové koule. Psa bych možná vyměnil za kolonii koček.

"The HBO series Looking is one of the most revolutionary depictions of gay life ever on TV – and that’s because it makes it totally ordinary. There’s no hint of brazenness, no sense that any taboo is being confronted. It’s more anthropological, a behavioral study more and more tinged with emotion."

Olive Kitteridge je velmi dobrá minisérie, ale budu rád, že to po čtyřech dílech skončí. Frances McDorman hraje zapšklou, zraňující (ač zranitelnou), nesoucítící učitelku paní Dokonalou a Nesnesitelnou tak dobře, že ani má feministická duše neunikla jejímu škodolibému bičování:) Samozřejmě, že ji tajně miluju. Skvěle obyčejný příběh z maloměsta, běžný středostavovský život v kostce… Takže nesnesitelnost nejvyšší… nouzový východ… pomoc. Mé duševní zdraví zachránil jen mladý pohledný halucinující psychiatr ve druhém díle :o) Třikrát jsem v tomhle komentu použil slovo nesnesitelný, tak jsem jedno smazal… ale…

Když JI miluješ... l Jsou některé city pravé? Jaké vztahy jsou opravdové? l "Nikdy jsem nikoho tak nemiloval." "Ani já ne... Ale teď už víme, jak na to." l OPERATION SYSTEM NOT FOUND

Tak jako vždycky. Filmy o umělcích jsou ale také o sukničkářích, ožralech a bláznech. Umělkyně jsou ale navíc do těch umělců zamilované. Mně to nebaví. Stačí vidět jeden Příběh Adély H. a ačkoli ani umělkyně nebyla, je to prototyp všech. Proč by se pak člověk třeba díval na jinou variaci Camille Claudel 1915? Snad jedině Séraphine… Sice také skončila v ústavu between ecstasy and mental illness, died friendless and alone… ale aspoň nebyla zamilovaná! Byla svá. Ale jinak Camille Claudel jako šílená kočičí dáma bezva :) A na Rodinovu bránu se příležitostně v Paříži zase půjdu podívat.

Láska zahřívá. So let her go :P

Pravda bolí, ale lze se pak vyléčit. Lež je jako jed. Může být i sladký, ale pomalu tráví. Nejhorší je, že člověk neví, proč mu je špatně. A nemůže tedy ani najít lék. Francis pomalu tráví svou matku, protože ji milosrdnými lžemi drží v pekle otázek, na které nenajde odpovědi. Tom má zřejmě Stockholmský syndrom. A Francis nikoho nemá proto, že je manipulativní a násilný. A zřejmě to ani netuší. Že čím víc, se bude snažit věci a lidi kontrolovat, tím víc mu budou vyklouzávat z rukou, a jednou mu to všechno možná vybuchne do obličeje jako papiňák, co se snaží držet holýma rukama. A já mám lepší věci na práci, než aby mi ho bylo líto.

The Gravity of Love. Tak jako soundtrack je to dobý :o) Jinak je tam na mě ve vesmíru moc lidí, mužů a žen. Si vystačím jen se Sandrou Bullock, nebo Jodie Foster :) Alena Prokopová: „Přestože se nejčastěji věnuje sci-fi, zájem o individuální vnímání časoprostoru přibližuje jeho díla psychologickému žánru. Ze všech členů posádky divákovi nepřiroste k srdci ani tak Cooper či vědkyně Brandová v podání rozkošné Anne Hathawayové, jako spíš sarkastický, nehumanoidní robot TARS.“ Teď ještě, aby Anne Hathaway na poslední planetě pěstovala růže… A je tu moderní zpracování Malého prince :) Ztroskotání pilota v úvodu, vyprávění o putování po hvězdách…

Píšu podle živého představení (2010) a můj dojem vystihuje přirovnání ke školnímu představení, kde je zábavnou, hravou a poutavou formou puberťákům sdělováno něco jednoduchého a výchovného. Jakoby výprava vítězila nad obsahem. Scéna se mění co pět minut a jevištní technici jsou tak chvílemi doslova součástí představení. Oželel bych všechen ten oheň, vodu, kouř a pyrotechnické efekty střídající sdělení typu „pozor milé dámy na hry s tarotami“ nebo Eliščino: „Je toho za jednu noc na mě trochu moc.“ (Na to, že Eliška je hlavní postavou v muzikálu, toho na rozdíl od Anežky moc – zásadního – nezazpívá.) Když Anežka zpívá „Věřím, tedy padám“, jakoby nestačila slova písně a výkon zpěvačky (mě tedy ano). Jiřík ze zákulisí přiveze velké dřevěné schodiště, Anežka na něj během zpěvu vystoupá, on ji párkrát otočí a ona pak sejde dolů… Je to jen na (ne že nezajímavý) efekt nebo je za tím ono hluboké sdělení? To samé se totiž děje předtím Eliščce v „Magické noci“ (Eliška - viz výše - nezpívá a je jen vystrašená). Je chvíli zavěšena v síti a párkrát se zhoupne skoro nad publikem. Zajímavé, ale Tina Turner na plošině nad diváky to není. Uznávám, že pointa je zajímavá… ale není to poprvé, co takovou vidím. Především ji ale překryje polopatické vysvětlování předchozího děje ve stylu Sherlocka Holmese, kdy se dozvíme, kdo byl kdo. A není to první shrnutí v ději. Někdo kdysi řekl, že „pointa zabíjí báseň“. Jak píše v komentáři Cassandra, pointa opravdu „likviduje jakoukoliv nelogičnost předchozího děje“, ale obávám se, že nejen ji. Chcete vědět, jestli „si řekli to kouzlo“? To si piště, že se to dozvíte. Nevím, proč se to jmenuje Tajemství, vše je nejen vysvětleno ale několikrát polopaticky zopakováno. Přitom jsem se (asi ve svém věku) nic nového nedozvěděl („doba je uspěchaná, povrchní…“ - mimochodem proč to svádět na dobu, není to o lidech?). A zásadní pravdu o černém mraku, slunci za ním a pomíjivé iluzi duhy jsem pochopil hned napoprvé, nemusela mi být ještě dvakrát opakována. Mám pocit, že kdo trochu vnímá život, tak to vše už ví, kdo nevnímá, tomu edukativní muzikál moc nepomůže (ale pokud je cílovou skupinou omladina, budiž). Daniel Landa: "Tajemství je samozřejmě dál než Krysař. Ten byl mým prvním dílem. Nic z toho, čeho bych se dneska v Krysaři nedopustil, v Tajemství není. Píšu ho poučenější…“ Já nevím, v čem je Tajemství dál než Krysař, na mě prostě nepůsobí poučenější, ale poučnější, přesněji poučující. Kdybych na muzikálu nebyl v divadle ale v klidu a teple domova, možná bych nebyl tak náročný. Ale i tak si doma příště pustím zase Krysaře, protože „dětská láska je čistá“ (Tajemství) a "přeju si barevný duhový klid" (Krysař). ;-)

I ženy, i muži... mají své dny. Příběhy obyčejného násilí. Dokud nás smrt nerozdělí...