Drolin

Zas si je namazal na chleba.

Šion Sono má filmy nezapomenutelné (Ai no mukidashi, Tsumetai nettaigyo a Tokyo Tribe), filmy (nad)průměrné (Jigoku de naze warui, Koi no Tsumi) a filmy zcela špatné (Kimyō na sākasu a Jisatsu sākuru). Nyní se zbláznil a rozhodl se napodobit Miikeho, a natočit více filmů než je třeba - takže otázkou bylo spíše to, jak špatné budou. Jako první na řadě je Tag, ten film synopsí zajímavější z daného vrhu. A ve zkratce lze řící, že patří do té průměrné skupiny - má světlé body, ale celé je to jaksi prázdné, uspěchané a nedokončené. Co to ztrácí na scénaři ale vyvyžuje Sono svým lehce komediálním stylem a rozpoznatelným rukopisem, navíc s na první poslech rozpoznatelným soundtracekem postrockových Mono. Mimo to určitá nadsázka se školačky, a již i pro fanoušky japonské kultury jistě nestravitelné dramata ze školních lavic a neskonale tvarově odpudivých míst výuky (chyběl jen tradiční výstup na střechu školy s emocionální scénou). Zábavnách 85 minut bez většího přesahu, Sono má jistě na více (4/5 zvláště kvůli přeletům nad krajinou za hudby Mono).

Trochu nečekaně, ale o to silněji film Schradera zapůsobil. Zde nemohu šetřit superlativy, tak je raději psát nebudu a zmíním, že lépe životopis snad ani natočit nelze. Život, nebo spíše okamžik, je zachycen prolnutý s díly Mišimy zcela přirozeně a výsledný dojem tak nemůže býti moc lepší (zvláště ,když každá jednotlivá složka - Ogata, Glass, kamera, scenérie - splňuje to co má).

K "Hello, My Dolly Girlfriend" jsem se dostal z jediného důvodu - spletl jsem mého oblíbeného režiséra výborných komedií, Kacuhito Išiiho (Funky Forest, Taste of Tea), právě za tohoto jiného Išiiho, Takašiho. Když jsem film stáhl, bylo jasné, že toto nebude primárně komedie :). Výsledek a náhodné setkání s tvorbou Takaši Išiiho dopadlo ale poměrně dobře, a film byl překvapivě docela zdařilý a zábavný na sledování (první polovina).

Fantastické. Sono znovu nenudí ani minutu, a téma předlohy zvládl takovým způsobem zpracovat, že od pro mě zprvu očekváného fiaska se naopak vyklubal jeden z nejzajímavějších filmů posledních let.

Působivá ukázka Picassova umu a pečlivosti a Clouzotova nápadu to ukázat světu. Film, který je nutno zhlédnout.

Japonský film ze školy (kde všichni studenti vypadají nebezpečně podobně a jsou neskonale nesympatičtí) s několika pohledy na pár událostí, jehož hlavním sdělením je (ne)smysluplnost po-školních aktivit; kulturním specifikem, na které mají v Japonsko zvláště silné vzpomínky, jinak si nedokážu vysvětlit přítomost tohoto (?) fenoménu v takové míře v řadě, a zvláště animované, kinematografii tohoto regionu. Jako film o po pár dní nepřítomném jednotlivci a následků toho je Případ Kirišima poměrně zajímavým vhledem, ovšem postrádajícím zkušenějšího režiséra nebo lepšího dramaturga. Nejzajímavějším momentem se tak stane, když jeden z protagonistů navštíví v kine Tetsua.

Působivý Masumurův film na pozadí Rusko-japonské války, sledující - modelového - vojáka Saisukeho, který jde všem ve vesnici za příklad a ženy opačného sociálního statusu. A jejich následné, zavrhované (a krátké) manželství. Za zmínku stojí především výkon krásné Ajako Wakao a vykreslení japonské vesnice a vztahu lidí v ní na počátku 20. století.

Ildaeil se nejspíše nestane důležitým snímek ve filmografii Kim Ki-duka. Z poslední trojice filmů, společně s Pietou a Moebiem, působí nejméně sladěně a jeho obsah je spíše sbírkou podobných událostí (výslechů) a pár nerozvedených témat. Mimo jiné je tu až přemírá násilí (a to i v kontrastu s výše zmíněnými tituly), a samotné vyústění spíše připomene současné korejské thrillery než autorský, Kimův, film. Jako celek však Ildaeil funguje a nabízí to, co od něj šlo před zhlédnutím očekávat - tedy kvalitní film.

Zde nelze nic vytknout. Krásné skoro dvě hodiny pohledu na krajinu Iowy a Wisconsinu za doprovodu hudby Badalamentiho.