Majkak

Bruno a Malik jsou výjimeční stejně jako jsou výjimeční jejich svěřenci. Bruno s Malikem totiž neřeší, zda mají příslušná povolení a kvalifikovaný personál, ale zcela se věnují svým svěřencům. Autistům, které nikde nechtějí a doma nezvládají. Nejsou to totiž ti zábavní autisté typu Rain Mana, ale jsou mezi nimi ti, kteří nemluví, ubližují sobě nebo jiným, mají záchvaty. A pak na ně přijde kontrola, která jim vyčítá všechny formální nedostatky. Obrana je jednoduchá: proč, když děláme všechno, má na seznamu 50 dalších žádostí, kterým nemůžeme vyhovět, proč nám každý den volají, zda bychom nepřijali někoho dalšího? Tempo je sice trochu mdlé a film trpí až velkou doslovností s mírným tahem na uspání, ale zaobírá se tématem, u kterého nelze usnout.

Rekonstrukce historické události, více jako hraný dokument. Rozhodně dějinný okamžik, první mafián, který promluvil, což byl neskutečný přelom. Důvod, proč promluvil, je zajímavý. Vadily mu drogy, vraždy ne. No každý má svůj žebříček. Jinak film mohl skončit po klíčovém procesu a zbytek do titulků. Procesy se pak opakují a scény z pobytu v USA nejsou zvláštním přínosem. Filmařsky by bylo atraktivnější, kdyby to bylo osekané na klíčové momenty, kdy Buscetta začal mluvit a ubylo postav. Bellocchio si vybral cestu historické přesnosti, což má pro Italy větší význam než pro nás.

Jen vnější podobnost s Rivaly – rychlá auta a dva závodníci. Le Mans je o přátelství dvou nádherných magorů zblázněných do superrychlých aut. Neskonale nádherný záběr na okamžiky, kdy největší mezek na světě ustoupí kvůli kamarádovi ze své tvrdohlavosti a tiše spolkne pár slz. Výborně zpracována dobová atmosféra, perfektní záběry z kokpitu, jen v prostřední části malinko povolilo tempo. Solidně funguje také zobrazení těžkopádnosti korporace a intrik kravaťáků. Celkově výborná klasika, která hladí po duši.

Film o síle rodinné soudržnosti, která je torpédována existenčními problémy. Plácají se v dluzích, na krku nadaného puberťáka, kterého trápí, jak rodiče zápasí o to, aby uživili děti. Otec zabejčeně žije vizí vlastního domu, což má jisté opodstatnění, jako budoucí jistota. Děti ale potřebují, aby s nimi rodiče trávili taky nějaký čas. Dělat 14 hodin denně šest dní v týdnu pod největším psem, jaký existuje, stojí dost sil. Pak ujedou nervy, ale oni pořád zápasí o svoje vztahy, které si současně ničí. Psychicky a fyzicky náročná práce, ona jako ošetřovatelka starých lidí, on jak řidič zásilkové dodávky s minutami za krkem, a k tomu být super rodiče dospívajících dětí, trochu moc na dva úplně obyčejné lidi, kteří by si chtěli jen malinko polepšit.

Slušně budované drama jedné slovenské rodiny, která toho příliš nenamluví. I s těmi málo slovy oba manželé tak nějak cítí, že mladá náckovská parta není nejlepší volba pro jejich kluky. Kluci jsou ale pod tlakem, buď parta, anebo vyloučení na okraj. Perou se v nich rodinné tradice, způsob venkovského života a současně identifikace toho, co by mohlo vést k průšvihu. Na rozdíl od svého otce nepovažuje Milan období slovenského státu za nejlepší dějinnou kapitolu Slovenská. Snaží se i kluky vést k tomu, aby si nenechali vypláchnout mozek místními bojůvkami. Milan přitom není měkkota a miluje své zbraně, přesto mu z nich nevyšiluje.

Joaquin Phoenix předvedl úchvatný výkon, je jedním z nejlepších herců. Pád do šílenství je však standardním solidně zpracovaným příběhem o tom, jak se asi upadá do šílenství a vyprávěný stylem srozumitelným většinové publiku. Vizuál je krásně temný, jak být má, matka je přiměřeně mimo, akorát na to, aby jí to věřil právě jen Joker. Bavilo mě dobře zpracované prolínání reality a fantazie. Není to však film, který by vyvolal deprese, ale takové standard o jednom borci, kterému definitivně hráblo. Do skutečné hloubky šílenství se nikdy neponoříte.

Nenech si s..t na hlavu! Odkaz, který Vandamovi zanechal jeho otec a který mu způsobuje opakované problémy. Ono je to sice hezké, když se člověk řídí tímto heslem, ale musí umět vyhodnotit hranice, kde končí jeho práva. Vandamovi se to úplně nedaří a byť má příjemné měkkosrdcaté momenty, celkově si svůj život poťapává. Byť se snaží o uctivý vztah k ženám, v krizových momentech vybublají jeho násilnické sklony. Film i přes velmi rozumnou stopáž neudrží počáteční nasazení a nevyvaruje se hluchých míst.

Nádherná černobílá kamera je jednoznačně nejlepší, kvůli čemu se eventuálně vypravit do kina. Druhým důvodem je možnost podívat se na film, který se odlišuje od standardních komedií s recyklovaným námětem, jak to mají ženské těžký s chlapama. Jinak je to povídkový film o strádání malého kluka, do které si každý kopne, jelikož kluk vypadá trochu jinak (odtud nabarvené ptáče). Pro znalce předlohy je film cca první dvě hodiny dost nudný, jelikož Marhoul dost věrně přepisuje. Jen posunuje důrazy. Kosinski řešil své sexuální obsese, pro Marhoula je důležitý postupná vnitřní proměna. Závěr příjemně umravňuje vyznění filmu. Na rozdíl od knihy je víc uvěřitelný ohledně reálií, přesto rovněž podsouvá stylizaci, že každá mladá bosorka se věnuje sexu a stará magii. Jiné ženy než bosorky se nevyskytují. Ohlašované násilí je jen magnet pro přilákání pozornosti. Film není nijak zvlášť drsný a už vůbec nerve za srdce.

Zpočátku jen vzpoura proti zavření továrny s cílem dělníků vymoci si, oč byli ukradeni. Posléze přeroste do obecných otázek o spravedlnosti a pravdě, životě, svobodě a ochotě podřídit se, protože je třeba život rodinu. Drsně pojaté s perfektně nasnímaným prostředím fabriky. Hlavní hrdina uvěřil systému a systém ho nechal padnout na hubu. A on pořád hledá spravedlnost. Dobře zvládnuté propojení akční a sociální roviny. Jen jsem byla skeptická k nápadem pozvat si televizní štáb a sdělit pravdu veřejnosti. V Rusku zrovna toto nefunguje. Dialog na téma, za jakou cenu žít a co si nechat líbit, je vedený přiměřeně. Konec není nijak úderný, ovšem s tím, jak to bylo rozehrané, by jakýkoliv jiný rušil ještě víc.

Stylové prolínání snu, fantazie a reality. Elton strádal osamělostí. Utěšoval se chlastem, drogami, nakupováním, v podstatě vším, na čem lze získat závislost. Jeho rodiče mu přílišnou vřelost neprojevovali, resp. cítil se u nich víc jako rušivý nežádoucí element. Elton se našel u piana a hrál a hrál. Měl kliku na setkání s pár lidmi, kteří mu pomohli dostat se před publikum a pak už začala velká jízda. Osobně se mně víc líbilo Bohemian Rhapsody, je takové soudržnější a o Mercurym vypovídá víc než Rocketman o Eltonovi. A to Rocketman ukazuje Eltona i při léčbě závislosti, ale právě ne úplně zdařilé propojování snového a realistického rozmělňuje psychologickou stránku a taky trochu nudí.