Majkak

Ta rodina fungovala docela rozumně. Otec měl sice vyhraněnou představu o synově budoucnosti a dokázal ostře zkritizovat jeho nekvalitní práci, ale nevybočoval z mezí přísného táty. Nebyl to magor a syn taky konflikty nehrotil. Vražda dítěte je drsná pecka i pro funkční rodinu, a zvláště když se objeví jedna epizodní událost. Kromě solidně fungující psychologie rodinných vztahů nabízí film i svíravou obžalobu formalizovaného soudního systému.

Poetický hravý film, směs reality a snové fantazie, přičemž ale tento koktejl nefunguje ve vzájemném celku. Výkony kluků jsou perfektní, scénář za nimi trochu pokulhává. Střet dospívajících kluků, kteří touží po svobodě a zkouší dělat první ramena s dospěláky a jejich snahou dostat je zpátky na kolena. Márovi bych věřila směs něhy a frajerství, méně věrohodná je policistka. Celkově je film mírně nadprůměrný v našich poměrech, ale chybí mu vášeň pro zaujetí příběhem. Ta snová a reálná část nemá jasný záměr a shazuje pak celkovou uvěřitelnost, některé symboly jsou až příliš zahleděné do sebe. Kamera je super, ale občas působí záběry samoúčelně.

Neuvěřitelný alibismus a ignorace ze strany mocností a stejně neuvěřitelné nasazení generála Romea Dellaireho. Ty tři měsíce ustál s posledními psychickými silami, následky pak trpěl neskutečně. Věcný faktografický popis ostře kontrastuje s reálnou hrůzou masakru nemajícího obdoby. A jako krutý výsměch pokusy obvinit Dellaireho, že nezachránil víc životů.

Jednoduchý a přitom velmi působivý survival postavený na charismatu Madse Mikkelsena. Odvaha, houževnatost a lidskost bez patosu. Mikkelsen je natolik silný a odhodlaný, že balancuje na hranici uvěřitelnosti, aniž by ji někdy zásadně porušil. Rezonuje v něm klasická krása a čistota srovnatelná s bělostí sněhu, po kterém se svým nákladem trmácí.

Naléhavost, pocit ohrožení, uzavřená komunita, svět uvnitř a venku ve městě, andělská nevinnost a špinavá realita, touha po lásce a nesmlouvavá tvrdost, přizpůsobení se a touha po svobodě. Režisér promyšleně ztvárňuje tyto kontrapozice za umného využití protisvětla, kterým ozařuje jednotlivé scéna. Poetické a drsné zároveň.

Eastwood vzkazuje, jak je důležité napravit vztahy s nejbližšími, a že nikdy není pozdě, a pořád je šance, i když se toho předtím hodně podělalo. Pašerák funguje daleko víc v rovině rodinného smíření než jako thriller. Dobrodružství si divák také trochu užije, ale vlastně je to vedlejší plán. Eastwood tentokrát v akčnosti hodně polevil, a navíc tuto linii zbytečně protahuje. Film stojí za vidění kvůli bilancování starého pána, který ledacos v rodině nezvládl a teď toho lituje. Toho pašování mohlo být méně, jelikož je předvídatelné a schématické.

Svižně natočený dokument. Až mrazivě potvrzuje, že Zimbardo měl pravdu. Ty ucha na sebe nechají řvát, ponižovat se a jeden si dokonce kope hrob. Jen proto, že uvěřili, že patří do klubu výjimečných. Borci, kteří chtějí bránit, co asi? Stát ne, jak z nich nakonec vypadne. Kdyby chtěli skutečně sloužit vlasti, zapojili by se do oficiálních struktur. Bránit národ v jejich pojetí není nic jiného, než přilnout k vůdci, který touží po rozvrácení demokratické struktury a nastolení diktatury. Současně je vidět, jak složité je rozlišit mezi nevinným klukovským blbnutím typu airsoftových hrátek a vytvořením paramilitární jednotky.

Perfektní hlášky, vypointované, s přehledem zvládnutý přechod do míst, kde sranda přestává, přitom černý humor pořád včas odlehčuje scénu. Nikdy to není doják. Hlavní hrdinové zůstávají sví se svými průšvihy. Skvěle fungující psychologie postav, nic není černobílé, každý má své limity. Hodně věrohodné.

Hodně vtipných dialogů, konflikty nejdou na dřeň, naopak jsou pojaty sametově. Moc dramatu jsem tam nenacházela, spíš tu kultivovanou komedii. Samozřejmě občas něco zabolí, v jádru se totiž film opírá o reálně žijící osoby a dobové reálie (černoši nesměli u bílých na záchod, a obdobné „vychytávky“). Pokud je někde naznačena bída, nerve to srdce, spíš si člověk musí znovu přeříkat, že být tehdy černý, to byl dost průšvih. A to byl rok 1962. Kultivovaný, neprovokující film s připomenutím, že rasismus nebyl dobrý nápad. Jediným nedostatkem je malinko nadsazená délka.

Koncentrát toho, co všechno je v polské katolické církvi špatně. Nevnímám film jako nenávistný vůči církvi, ale jako osobní tragédii lidí, kteří původně chtěli žít podle víry, ale nějak se jim to vymklo z rukou. Kvůli zraněním z minulosti, kvůli nezvládnutým vztahů, kvůli korupci moci. Museli omlouvat své činy a stali se chladnými a netečnými vůči utrpení jiných. Anebo brečeli v koutě a oficiálně respektovali zákon omerty. Drsně vypointovaný závěr.