Majkak

Všechny pochybnosti o tom, že příběh se mohl odehrát tak, jak je natočen vyplývají ze všech předsudků o znásilnění. Scénář je maximálně realistický a chvílemi se blíží hranému dokumentu. Z toho důvodu také nejméně věrohodně vyznívá samotný závěr, resp. i proměna prožívání hlavní hrdinky, která se bez vnější opory přestala cítit jako obětí. To je spíš vzkaz režisérky, jak by se Lena měla cítit. Poměry v psychiatrické léčebně také vyznívají hodně realisticky, a o to depresivněji, protože takovýto způsob terapii vede pouze k prohloubení traumat. Co se týká Roba, jeho patologické prožívání sexuality je vystiženo nejlépe v okamžiku, kdy odmítá dívku, která se nabízí. On nedokáže jinak, potřebuje násilí.

Setkání dvou kamarádů, kteří vystřízlivěli ze svých mladických ambicí. Několik famózních momentů, ale chybí vnitřní soudržnost, která by diváka přilepila k plátnu. Celkový dojem kazí hluchá místa mezi jednotlivými vypointovanými scénami. Za mě super: slepice v garáži, mrtvá slepice, pohřební průvod, Křesadlová v autě a defilé žen s hráběmi (asi nejlepší), babka, která z ničeho nic odhalí dobrodružnou etapu svého života a velkorysost, kterou by u ní nikdo nečekal – po scéně vajíčko k vajíčko asi největší obrat. Jo smutek, lidi spojuje. Brečeli všichni, dokonce i příbuzní.

Postapokalyptická depka. Situace poté, kdy jedovatý déšť otrávil vodu. Není jídlo, a hlavně zoufalý nedostatek pitné vody. Člen záchranného týmu dorazí domů a poté se zase vydá na cestu. Odhalí jedno trauma, jenže, co je vlastně překvapivého na tom, že v postapokalyptickém světě se lidé k sobě chovají hnusně. Teskný vizuál, jinak vcelku bez poselství, resp. musíme jít dopředu, ale nevíme kam.

Parazit je sdělením o stavu společnosti, nejen v Koreji. Brát ho vážně, pak samozřejmě ruší, jak rodinka nejdříve soudržně funguje a velmi sofistikovaně se infiltruje do rodiny Parkových, přičemž všichni perfektně ovládají přesvědčovací techniku, načež v druhé polovině se chovají daleko víc jako problematické těžko zaměstnatelné osoby. Resp. je třeba oprostit od otázky, proč tihle schopní lidé si dávno nenašli normální práci, protože pro Parkovi pracují spořádaně. Daleko zajímavější je rovina vzájemných střetů jednotlivých sociálních úrovní, jejich osobní příběhy, vztahové stránky. Prostě po psychologické stránce naprosto super, a se skvělými hereckými výkony.

Tolik osobní a tolik strhující. Závěrečný silný patos neuráží, protože Waad Al-Khateab do toho dává vše. Chtěli žít ve svobodné nezkorumpované zemi. Film není analýzou situace v Sýrii, jen jedním kamínkem z mozaiky, která se skládá. Rusové podrželi Asada u moci, a ten ji z ruky nepustí. Promítnout každému, kdo si myslí, že kdo se do ničeho neplete, tomu se kulka vyhne.

Nejsilnější je v náznacích, v obrazech, apokalyptická scéna není silnějším momentem filmu. Klimov si vyřizuje s Němci účty za vypálení stovek běloruských vesnic. Němci jsou do jednoho zobrazeni jako sadističtí zplozenci pekli prožívající vrcholné orgie, což přenáší sdělení do řeči symbolů a vytrhuje z kruté věcné reality. Scéna pak může někomu připadat nudná. Nejsugestivněji působí film přes Fljoru.

Žijí v městečku bez budoucnosti, zato s nekonečným množstvím vždy dostupné vodky. Sní o svém významu a upínají se k armádě. Oni přece zachránili Evropu a prohnilá Evropa si jich vůbec neváží. Vzorná školačka Máša pod masáží své matky opěvuje hrdinné vojáky a obdivuje armádu. Postarší Sergej pátrá po ostatcích padlých sovětských vojáků, aby si znovu připomínali nejlepší časy Rudé armády. K tomu přistupují aktuální drama rodičů, jejichž synové se nevrátili z Čečny a z Afganistánu: „Poslední dopis dorazil po jeho smrti, píše, že se brzy vrátí. Nakonec rakev s jeho ostatky dorazila dřív než poslední dopis.“ Máša reprezentuje typickou snaživou šprtku, přesto nedokáže zakrýt nejistotu a pochyby, zda to, co ji matka vtlouká do hlavy, je její jedinou možnou budoucností. Matka jí chce zocelit, jak hrdě prohlašuje. Škoda, možná by Máša pomohlo víc, kdyby ji řekla, že ji má ráda a učila ji vnímat realitu té příšerné díry. Posmutnělý starší muž nechápe: „My jsme dobrý lid, pracovitý lid, a proč se nám vede takto?“ A na adresu Putina přidává vulgární slova.

Výborně vybudována atmosféra se skvělou Elisabeth Moss, totálně a naprosto uvěřitelnou obětí psychopata. Atmosféra houstne a od Cecilie se odvracejí její nejbližší. Druhá polovina je výrazně akčnější, přičemž v jednu chvíli scénárista ztratil nit a scény z nemocnice nepatří k tomu nejzdařilejšímu, respektive pro mě jsou nejnudnější z celého filmu. A také v tomto místě nejvíc logických lapsů. Těch je jich víc, některé neruší a konvenují s tím, jak se Cecilii rozmazává realita a fikce. Stopáž je přetažená, ale dá se usledovat bez mimořádné nudy. Super hudba. Potěšil mě oldschoolový závěr, na takový se vždy ráda podívám. Jako studie dokonalého psychopatického manipulátora funguje výborně. A pro některé nechápající: pro psychopata není důležité, jak moc velká krasavice je madam, on má potěšení z toho, jak moc ji ovládá.

O potřebnosti filmu tohoto filmu nejvíc svědčí komentáře, které ho hejtují. Tvůrci jim šlápli na kuří oko. Jen 3 – 5 % z těch chlapů jsou pedofilové. Z toho se nelze vykecat, nejsou to nějací uchýlové, kteří by měli být zavřeni se svojí diagnózou. Ano, je to popisné, neřeší odkud se ti chlapi berou, proč právě tak mladý holky a jaké jsou příčiny, že loví právě mezi nimi. Klusák říká jen to, že existují. I tak toho říká dost. Nejodpornější není ten vyděrač, sice se chová fakt drsně, ale přiznává si, že je hovado. Daleko horší je ten organizátor akcí s dětmi. S pokrčenými rameny prohlásí, že je to vina rodičů, kdyby je pořádně vychovali, tak mu nepodlehnou. To je fakt ekl. Je to dokonalý manipulátor, který umí perfektně dítě dostat tam, kam potřebuje, a pak cynicky prohlásí, že je špatně vychované. Charakterově je pro mě hnusnější než ten vyděrač.

Jednoduchý předvídatelný příběh mně neobtěžoval, celkem fungoval a válka si často nepotrpěla na sofistikovaná řešení. Bylo zapotřebí doručit co nejrychleji zprávu a motivace jednoho z poslů víc než silná. Jinak umře brácha, s pravděpodobností hraničící s jistotou. I ta blbá smrt, to je ze života, ještě k tomu válečného. Zajímavá kamera a překrásné obrazy, ale fungovaly by s jiným příběhem. Ty obrazy samy o sobě vyprávěly silný příběh, ale jaksi nekonvenovaly s civilní stylizací příběhu. Patetické obrazy se tlučou s příběhem, který stojí pevně na nohou. Ve výsledku mě proto spíš otravovaly než povznášely.