Majkak

Po celou jsem nevycházela z údivu, jak jsem těm dvěma nepoužitelným rodičům mohla narodit takhle schopná a odhodlaná dcera. Přijímání se blíží hranému filmu, čímž trochu snižuje jeho uvěřitelnost jako dokumentu. Každopádně zajímavá sonda do života nefunkční polské rodiny.

Obrazově krásné, obsahově nejednoznačné. Otec Rodrigues nerozumí Božímu mlčení stejně, jako mu nerozumí mnoho jiných v těžké situaci, kdy si připadají zoufale opuštění. Víc se mně líbila linie, kdy se Rodrigues mění z neochvějného křesťana v zoufalce zmítajícího se v pochybnostech. Připodoboval se ke Kristu a stal se Jidášem. Garfieldovi výborně utáhne čas, kdy si vůbec neví rady a je na dně. V poslední části se redukuje jen na opakující se záběry, aniž Scorsese pustí diváka do Rodriguesova nitra. Nejednoznačnost je hlavní předností i negativem Mlčení. Podle toho, co kdo preferuje. Jen nechápu ty, kteří nesnáší křesťanství, pak vlezou do kina na film o jezuitských misionářích a jsou otráveni z toho, že tam řešili vztah k Bohu.

Oba jsou krásní, elegantní, stejné jako je elegantní prostředí, ve kterém se to celé odehrává. Děj má spád a nijak zbytečně nenudí. U Marion Cotillard jsem bohužel nerozlišila, do kdy předstírá oddanou Pittovu manželku, a odkdy se do něj zamiluje. Hrála pořád to samé. Údajné přeskočení jiskry se dalo poznat čistě podle děje, jinak mezi nimi žádná zvláštní chemie nepanovala. Konec byl zásadně předvídatelný, ale řeči o tom, že neměla na výběr. Druhá půlka trošku vycucaná z prstu.

Lonergan malinko vydírá. Lee Chandler se dopustil jednoho drobného opomenutí. Stejně jako milión lidí ten večer. Jen pro něho to skončilo nekonečným traumatem. Zbytek života se může jen pomalu užírat. Skvělé drama o člověku, který měl neskutečnou smůlu a jehož život se otočil nevratným směrem. Lee si nikdy nedokáže odpustit a jen se snaží dožít. Anebo to nakonec nějak v sobě zlomí? Jde to ztuha poté, co mu přistane na krku synovec, který o něj stojí. Nikoho jiného než Lea nemá. Jejich sbližování je maximálně civilní, a proto autentické. Ani z toho šíleného traumatu neždíme Lonergan maximum, ale sympaticky volí civilní rámec.

Vynikající James McAvoy perfektně táhne cca prvních ¾ a kdyby se Shyamalan neutrhl z řetězu a zůstal v mezích lidských možností, byl by Rozpolcený hodně zajímavý. Tohle je přehlídka promarněného potenciálu. Dá se na to dívat a povětšinou závažně nenudí. Bohužel závěr je ve stylu, cokoliv tě napadne, je možné. Shyamalan se chová jako kouzelník, co se tahá z klobouku králíky. Namísto hraní s psychologickými motivy a traumaty z dětství si vytáhne satanský prvek, protože je holt dobrý nápad vyčarovat monstrum. Nemá to logiku? Nebuď detailista. Když chceš a vyprsíš se, ani kulka tě neprostřelí. Všechno můžeš. Ach jo.

Záchvaty starosvětských manýrů v Silicon Valley. Je to stejně praštěné jako Laird sám. Psychologii nemá zrovna propracovanou. Neměl tátu a tak si na nic nebere ohled. Na druhé straně je nekonečně ohleduplný, ale musí to schovat pod masku naprostého suveréna. To, co by v seriózním filmu nikdy nefungovalo, komedie unese. Pokud je vyvážená přiměřeným polidštěním všech aktérů a jejich vzájemným jiskřením. Laird, i přes svou extravaganci si dokáže najít s rodinkou styčné body. A dceruška nakonec poslechne i tatínkovy dobré rady. Typicky vánoční film

Citlivě natočené drama s výborným obsazením. Přes pomalé vyprávěcí tempo si udržuje slušné vnitřní napětí a rovněž rozumně vyvažuje mezi dialogy a obrazem, tedy není zbytečně ukecaný, atmosféru velmi zdařile dotvářejí obrazové záběry. Sestrám měly vážně smůlu. Poté, co jim vojáci znásilnili tělo, nastupoval režim, který znásilňoval duše. Jen ostrý kontrast mezi francouzskou lékařkou a matkou představenou je až příliš schematický

Jako vánoční pohádka dobrý, jinak ztráta času. Rozehraný výborně a pak se zlomí do sladkobolné romantiky bez napětí. Téma násilného probuzení, aby se chudák Robinson nezbláznil a měl parťačku, šlo využít podstatně dramatičtěji. Tyldum si vybral variantu, kdy se dá všechno pochopit a všechno se nějak srovná. A všechny ty katastrofy se v podstatě řeší zmáčknutím knoflíku. Některé scény z druhé poloviny se nebezpečně blíží parodii.

Dvojka je milá a hravá, ale na rozdíl od jedničky nestojí na jednom silném příběhu. Ani jednou během celého vyprávění nepocítí divák tíži nezvratného osudu. Je to více sled zábavných epizod. Zhruba po dvou třetinách je už zřejmé, že to nějak dobře dopadne a žádného dramatického pointování se nedočkáme. Když se Petronel s Uriášem vlečou tím sněhem, je pochopitelně jasné, že se nakonec připojí k Anežce, a není třeba to protahovat. Potíž je také s nedotažením některých motivů, což se nejvíce projevilo v klíči od očistce. Petronel ho nechá cukráři a nikdo už to nikdy dál neřeší. Škoda těchto nedomyšleností. Je to milé, ale chybí ta skládačka uzavřeného příběhu.

Fantastická zvířata jsou zábavná a roztomilá, jenže jaksi samoúčelná, protože nijak zvlášť nesouvisí s hlavním příběhem, kromě toho, že kvůli nim se octl Newt Scamander v New Yorku. Stopáž, kterou jim Yates věnuje, ocení jen nejmenší diváci, ostatní se nejspíš začnou po čase nudit. Asi nejslabším místem je odsouzení k smrti, to vyzní jako drobná nehoda. Žádná osudovost, žádné vědomí definitivního konce. Mají nějaké problémy, asi tak nějak. Závěr je efektově velkolepý, ale nikoliv napínavý. Celkově za největší slabinu považuji rozředění emocí.