Majkak

První polovina vypadá, že opice jsou vyšším vývojem stupněm, co se týká ušlechtilosti. Opice nezabije opici. Pár oblíbených klišé tu také najdeme. Druhá půlka je hodně ze života. Boj o moc není výsadou jen lidské společnosti. A Koba se staví do řady normálních běžných diktátorů. Ceaser zjišťuje, že přišel o pár iluzí. Film je v tomhle směru je naprosto neidylický a nepohádkový.

Pomalu, černobíle a s odstupem. Stylizovaný film, který se dotýká dramatu Židů za druhé světové války, politických procesů v 50. letech a uvolnění symbolizované jazzem v následujícím desetiletí. Vyjadřovacím prostředkem je obraz, dialogy jsou úsporné. Pawlikowski si od svých hrdinů si zachovává odstup, což u někoho může fungovat jako prostor pro vlastní úvahy a odpovědi na nadhozené otázky, jiný zatím vidí absenci autentického dramatu. Cca 70 %.

Zlomové body ze života Marty Kubišové se prolínají s rozhodujícími dějinnými okamžiky naší nedávné historie. Dokument zobrazuje onu hnusnou mašinérii, která si za svoji oběť vybrala jednu z nejpopulárnějších zpěvaček tehdejší doby. Klade si otázku, proč právě Marta Kubišová. Důvodů mohlo být několik. Krásná mladá zpěvačka s nádhernou barvou hlasu, výjimečný zjev na místní scéně. Vyzařuje z ní zvláštní charisma. Anebo také z pohledu manželek vysokých funkcionářů: „Vypadá jako děvka, zpívá jako děvka.“

Holocaust a útěk jednotlivce před jeho mašinérií jsou, při vší ústě k této tragédii, naprosto neoriginálními tématy. Pepe Danquartovi se přesto podařilo natočit velmi sympatický film. Přes tíživost obsahu velmi příjemně překvapuje jeho poetičnost. Je něžný, ale nevydírá citovkami a nemačká z diváků slzy za každou cenu. I tam, kde je smutku víc než dost, nikdy úplně nezhasne jiskřička naděje.

Režisér Josh Boone přes téma, které vybízí k fasování náruče kapesníků před vstupem do sálu, udržel po celou dobu vzácnou vyváženost mezi humorem a dramatem. Nikdy není podbízivý ani přehnaně sentimentální, vždy ve správný moment odlehčí ironickou věcnou poznámkou. Dávka černého humoru je přiměřená okolnostem, nefunguje brutálně, ale jen do té míry, aby člověk pochopil, že není potřeba být zoufalý až k smrti, protože tím stejně nic nezmění. Film je namixován ve vzácném poměru míst, která jsou něžná a romantická s těmi, ve kterých jednotliví protagonisté jen trpí a obávají se, protože konec je na dohled.

Kladem filmu je solidní logika bez zásadních výpadků nebo využívání obezliček. Ačkoliv si ani hrdinové nepamatují, kolikrát už zemřeli, v příběhu se neztrácíme. Dialogům nechybí smysl pro černý humor. Tom Cruise v roli Cage přesvědčivě zvládá přerod nafrněného zbabělého pitomce v poctivého a odhodlaného vojáka, který udělá maximum pro záchranu lidstva. Emily Blunt jako Rita Vrataski, alias anděl Verdunu je přímočará a drsná, její odhodlání je skálopevné a s Cruisem si sednou velmi dobře.

Obsazení neherci zvyšuje autenticitu prožitku, na druhé straně je dost obtížné vyrazit z nich opravdu silný film. Cesta ven je limitována právě tímto lavírováním mezi dokumentem a hraným dramatem. Velkým kladem filmu je nečernobílé vidění. Romové nejsou oběťmi, mají své limity, které nejsou schopni prolomit ze dne na den.

Šípková Růženka nám vypráví svůj příběh ve verzi přitažlivé pro celou rodinu. Příjemným způsobem spojuje krásu a půvab vílího světa oplývajícího bohatství roztomilých stvoření, mezi nimiž identifikujeme několik verzí skřítka Dobbyho, s dostatečným množstvím akce pro pokročilé. Pouze se nenechejte vyvést z míry, Maleficent, která by věrna svému jménu měla mít v popisu práce produkci zla, není hlavní zápornou postavou. Jen jí někdo ublížil, a to dost ošklivě, jak se občas v pohádkách stává vílám, které se zapletly s hochy z tohoto světa. Maleficent se pochopitelně naštve a vzplane pomstou, jejíž obětí není provinilec, ale jeho právě narozená dcera. V tomto směru se režisér neodchýlil od předlohy ani o milimetr, a proto všichni čekají na Růženčiny šestnácté narozeniny. Královský otec provede svoz kolovratů a Růženku svěří do výchovy vílám, jejichž nebetyčná neschopnost postarat se o dítě probudí v Maleficent mateřské city. Tatínek rezignoval na roli otce a zavřel se ve svém zámku, kde úspěšně propadá paranoii. Dostatečně krásný princ se sice v pravý čas objeví, ale skutečná láska znamená něco jiného než letmé setkání s mladičkým obdivovatelem. Jsme pořád v klasické pohádce, a proto nás nečekají žádné tragické ani jinak osudové závěry, kromě základního pravidla, že zlo musí být potrestáno.

Příběh začíná v den, kdy má Allan slavit sté narozeniny. Představa, že zbytek života dožije v trepkách, o kaši a jiných podobných radovánkách, vyburcuje Allana k činu. Vyleze z okna a vydá se na nejbližší nádraží, aby odcestoval kamkoli, kam peněženka stačí. Do cesty se mu připlete kufr, jehož obsah neumožňuje prožít život v nouzi, ale současně z něj udělá jednoho z nejhledanějších staříků. Nejedná se však o thriller nebo drama, ale o černou komedii, a proto jsou dobrodružství zásadně zábavná a padouši se zlikvidují především vlastním přičiněním. Při putování se k Allanovi postupně přidá několik stejně rozkošných a rázovitých figurek, aby všichni nakonec spočinuli v jednom z pozemských rájů.

Distributor obdařil Ranhojiče třemi přívlastky: historický, dobrodružný, dramatický. Ten třetí příliš neodpovídá. Ranhojič má totiž podstatně blíž ke kultivované pohádce pro dospělé. Což není nic nepřístojného. Obsahuje poselství, která platí stále. Zaslepenost a omezenost nás provází dějinami. Strach z otevření těla zemřelého za účelem pitvy ukazuje sílu tabu, které si lidé vystavěli, aniž by měli ochotu přemýšlet, zda je nezbytné. Lidsky pochopíme odpor proti místními tyranskému šáhovi, duchovní předák, který ho zradil, ovšem dosáhl jen toho, že hluboce ohnul hřbet před jiným vládcem. Ranhojič upoutává svoji bohatou výpravou a nádhernou vizuální stránkou, působivě zobrazující jak bohatou Persii, tak i nevlídnou a drsnou středověkou Anglii. A je doprovázený obdobně podmanivou hudbou. Přes poněkud delší stopáž nenudí, působí pozitivně a relaxačně. Solidní je v představení všech tří hlavních náboženství: křesťanství, židovství a islámu, není to problém učení těchto náboženství, ale lidí, kteří si je ohnou pro své potřeby. Celý způsob vyprávění je dosti kultivovaný, přesvědčivý je v místech, kde se jedná o vztahy mezi jednotlivými postavami, jejich přátelství, ale i osamělost a nelítostnost šáha. Milostná linie je o něco slabší kvůli laškování s červenou knihovnou.