verbal

Po předlouhých 34 letech jsem si před verzí 2.0 pustil jedničku. A i po té době to zase byl Top gay aneb Báječčční müžžži na létajících strojích, tedy přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa a s odporným prkenným pizizubým a pydlookým slizákem napřesdržku v hlavní roli. Ovšem přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa, která se v dobách, kdy začínaly uhelnatět plavuně, stala popkulturním hitem, zejména za železnou oponou, protože to zkrátka proti všem těm konzervativním socialistickým sqostům bylo něco jiného, a mně, tenkrát třeba dvanáctiletému panici, se to skoro trefilo do tehdejšího mentálního rozpoložení. Tudíž jsem byl ještě včera, když je mi už mentálně třináct, k reinstalaci spíše skeptický. Naštěstí scénáristé s hlavami vytaženými z prdelí ještě zcela nevymřeli a téměř neuvěřitelně se jim v dnešních časech furtokolových homixových lobotomií povedlo natočit film, u kterého by se hypoteticky nemuseli otravovat jak obstarožní otyloň za zenitem s plísňáky ještě z polské burzy a hrdě se producírující s napodobeninou buzerantských zrcadlovek od Vietnamců (v kině nadpoloviční většina), tak povrchní sluníčkářský mileniální vymaštěnec či školou povinný trotlík s mobilem přirostlým k držce. Je to sice opět jednoduchá pozérská patetická kokotina, navíc schematicky úplně stejná jako její osmdesátková braková předloha, avšak lidé se zjevně od té doby naučili mluvit souvisle, logicky a systematicky, k sájetologickému zachrapovi byl čas vcelku milosrdný a je z něj docela sympatický, mohutně dobarvený, dosolárkovaný a naolejovaný děda s porcelánovým chrupem, snímaný přes milosrdné a dost rychlé kamerové filtry, takže proti němu místy vypadá páprdovitě i o sto let mladší Milouš Talíř s vkusným východoněmeckým pornoknírkem a jeho povislá krabatá kožka se neprovařila ani při opakování tehdejší kültovní scény plážžžového homovolejbalu, nahrazeného nyní plážžžovým homofotbalem. Milosrdní tvůrci prozíravým střihem tentokrát moudře ušetřili diváka i traumatu z kýčovitě osmdesátkové gerontopíchačky atrofovaného šedesátiletého Metuzaléma a svraštělé anorektické padesátky Dženyfer, čili vzniklo více než vkusné (a možná až příliš důstojné) retro s naprosto vynikajícími až dechberoucími aviatickými akčními scénami a několika opravdu chladnými momenty, po nichž nejeden pamětník dozajista zatouží zatáhnout panděro a vypravit se ve skoro pravém koženkovém leteckém bombru a teplouškých slunečních brýlích značky Cuong Trang na diskotéku pro mrtvé a umírající z posledních sil poklátit u „Take my breath away“ pár ještě ne příliš rozplizlých a zatuchlých MILFek.

„Tak, Jirko, hezky pomalu a srozumitelně teď pověz divákům na tvé yntelechtuální úrovni, jakpak ses stal dominantním primátem nejvyšší ligy Mentálně Minimalistických Agresorů.“ „Tak určitě… Je to jakože děsná oběť (dramatická pauza) cíleně umlátit někoho do bezvědomí, a taky je to (dramatická menopauza) cesta! Počkat, počkat, říkal jsem už, že je to cesta?“ „Ano, Jirko, říkal, ale nevadí, cesty není nikdy dost, a navíc to zní děsně sokóisticky! Možná bys mohl ještě za každou druhou větou říct „Óóóómmmmmm“ a občas v té krutohusté pozici lotosového květu afektovaně gyanmudrovsky zagestikulovat předníma tlapama, jako když si říkáš o banán“. „Tak zaprvé, správně je to „lososový“, debile vole, lotos není snad ani opravdické slovo, za …. hm, hm, jedna … co to tam, do piči, pak bylo … áááá, už vím ZADRUHÉ jaké, kurva, óm, a za … hm, hm, no prostě za několikáté hodně - ještě jedna inkontinence cizím termitem a uvidíš?“ „Óm jako napětí lomeno proud, Jirko, ale to neřeš, ať se nám tu nezacyklíš v nějaké oligofrenní mantře, impertinence vynechám, slibuju, tak se hezky uklidníme, vydýcháme a pořádně se budeme soustředit na to čtecí zařízení, kde máš krásně velkými písmeny a po slabikách napsaná všechna ta hluboká filosofická moudra, které sis tolik přál sdělit, jo?“ „No dobře, ale ještě jednou do mě zajebeš a ukopnu ti hlavu, vypatlané kokote! A taky jak budu dělat tu lososovku, ať do toho ten krpatej šulin u mixáku víc ohulí ty dupčeky, aneb (dramatická menopauza) karmický roury, jak říkáme my, samosrajové!“ „Je to dung čen – dharmická trubka, ale klid, ještě pár zaboxování do pytlíku a už tam skoro jsi, Jirko!“ „Ok, tak jak už jsem říkal, je to cesta. A jak hlásal sám Majamito a taky můj velký vzor a duchovní učitel přítomnosti v okamžiku Hegar Volle, k cestě potřebuješ kompas a můj kompas je cesta, tedy dělat v kleci pohyby, aby je už (dramatická pauza) nikdy nikdo (dramatická menopauza) nemusel opakovat. A to je moje (dramaitická pauza i menopauza) poselství a cesta!“ „No skvělý, Jirko, já myslím, že to po dvou týdnech zoufalého opakování konečně máme, akorát, ten pouťový sektář Eckhart Tolle se dost zabýval myslí. Nebylo to pro tebe příliš abstraktní?“ „Nebylo to obstruktní ani jiný nesmysle, hlópej čuráku, tohle je stěžejní!!! - ovládnuté müsli je ta cesta, a dokud se z toho müsli nestane nijak nezabarvené müsli, které jednoduše reaguje na to, co máš na müsli, nikdy nedosáhneš mistrovství!“ „No, Jirko, to bylo na mě fuckt příliš hluboké, radši dem ven natočit něco s tvýma kámošema a ségrou s obřími rozumy, co říkáš?“ „Gogo.“ … „Tak, toto sú moji dva nejlepčí kamoši, Matůš Výmazů a Jožin Vegetativů.“ „Čau kluci, tak řekněte nám teď na kameru třeba nějakou veselou příhodu z dětství tadyhle se šampiónem. Tak třeba ty, Matúšu, Jožin vypadá jako totální … jak to jenom říct kulantně … tak třeba introvert.“ „Tak já si, Juro, například perfektně pamatuju, jaks mě tu na tym kopcu jebnul cihlem přes hlavu, až mi tekla krev a měl jsem konfuzi mozku. To sme se všichni tenkrát ale nasmáli, co, kluci, jednou o tym budu hrdě vyprávět vnóčatům, jak mi rozjebal kebulu světové žampión ememej!“ „Počkej, počkej, Matůšu, chtěl jsi asi říct kontuzi, že? A jsi si naprosto jistý, že to bylo fuckt mozku?“ „To máš jedno, pane reaktore, aji tak to byla prča jak hrom, chichi, chichi, chichichi!“ „No libová historka, Matůšu!“ „Anebo, anebo jaksme každú sobotu chodívali na ty zábavy, abyzme se jakože trochu odreagovali, a úpa ta nejlepší odreagovačka vždycky byla, když sme tam někomu všichni rozkopali držku na sračky, co, hahahahahahaha. Hajfajf, šulini!“ (Hlasité plesknutí tří blahoslavených dlaní). „Dobře, to by asi stačilo, kluci, a teď ještě, co na to müslitelova ségra.“ „No já jako … Hele, jsou mi tam pořádně vidět kozy?“ „Jasně, Žanetko!“ „Ale prdel mně nezabírej, až se pak budu demonkrativně zasněně procházet, abych dokreslila tu atmošku fén-šukej, jaks chtěl, jo? Žeru teď furt jen škvarky, páč všechno ostatní sežere brácha, a už nejmíň tři roky jsem nebyla ve fitku! A předtím taky ne. “ „Jasně, Žanetko!“ „No běda, jestli jo, pustím na tebe bráchu a ten ti proškrtá zubní kartu, borečku! Takže, no já jako na těch zábavách měla docela strach. Jirka byl vždycky takovej milej, skromnej, ale agrilní typ, a když si ho tam třebas ňáký frajer drahnou dobu dost provokativně nevšímal, tak Jirka hned jakože: „Poď ven, zmrde, zbavím tě tvojich největších životních trápení!“. No řekněte sám, kdo by se v takovejch saturnacích nebál, že, pane reaktore. Ale když jsem pak vyšla ven a viděla, jak mu Jirka rozšlapává hlavu, v tu ránu jsem věděla, že jakože dobrý, protože má Jirka tu cestu, kompas a müsli, a hned sem začala i fandit: „Ji-rko, do to-ho, Ji-rko, do to-ho! Hihi, hihihihi.“ „No já myslím, že tam teď nakonec jen vmontujem ty dva zmrzačený chudáky z ememej a máme vymalováno, ne? Chtěl bys ještě na závěr něco vzkázat divákům, Jirko?“ „Tak určitě … Nevím, jestli jsem to už náhodou neříkal, ale cesta je kompas, tenhle stůl je neuchopitelná absolutní (dickčně obskurní dramatická pauza) pravda čistého božství a pozorováním müsli se dostanete do stavu, kdy si to tělo uvědomuje, jakože to nejsem já, ale z Hegártem pracujeme na ztotožnění se s těma informacema, (dickčně obskurní dramatická menopauza) takže sedím, dívám se a najednou ten člověk cítí ten rozměr zatím, který zatím je!“ „No paráda, Jirko, má to neskonalou hloubku, šmrnc i tisíciletá moudra největších asijských filosofů bambusového nitra. Tohle bude natuty hit!“ *** Naprosto vynikající černá, hořkokyseložluklá komedie pro zoopsychiatry a zároveň naprudko seriózně míněná adorace agresivního vesnického idiota se šniclovitýma ušima, určená zejména nejtvrdšímu jádru Klubu planety opic a jiným existenciálním müslitelům. Idiota, jemuž jednou nechal ošetřovatel nedopatřením ve výběhu Knihu pěti kruhů. A jelikož ta je moc dobrá, sežral ji Jirka na posezení, pořádně natrávil, načež mu na dosud volně povlávajícím počátku míchy vykvetl Musašiho salát, čímž dosáhl naprostého mistrovství v Zenkreténismu a cytoplasmatickou membránou vstřebal ty nevyšší morální standardy kodexu Bushitdo ( … toho zkurvysyna naproti, dokud mu nepraskne lebka), což mu umožňuje úspěšně mlátit jiné agresivní vesnické idioty. Jakmile pošle do nemocnice toho příštího, stane se mistrem organizace Ultradebilní Fytoplankton Company, takže doufám, že budete náležitě hrdi (Kdo neskáče, není čecháčský vymaštěnec a tak…), protože takový fantastický úspěch v mrzačení debilů je úplně na stejné úrovni, jako by Jirka vynalezl například lék na rakovinu. Počkat, vždyť on jej de fuckto vlastně vynalezl! Takové brutální naběhnuté koleno na bradu a následné rozšlapání hlavy natuty definitivně zastaví jakékoliv nádorové bujení.

„Proč jen mám na čuráku ten uzel? Co jsem to vlastně, kurva, chtěl? … Ahá, už vím, přišel jsem vás zapít. Ne, ne, ne, chtěl jsem říct „zabít“, jen jsem si to špatně napsal centrofixem na ruku! ... Ha! Moment, kdo jste? Vás už jsem někde viděl. Kde to jenom bylo? Jo, vlastně, na fotce s nápisem „K likvidaci“. Víte, jsem teď docela v kurzu, furt si mě někdo najímá a pomalu nevím, do čeho dřív píchnout, protože si pak vždycky zapomenu vyzvednout vražedné. Počkat, tady něco nehraje, proč mám na čuráku ten uzel …“ Tak, a teď si něco takového představte jako další ročník memoriálu dědy Nýsna, tedy seriózně míněný akční napínač o alzjheimvrahovi, určený zejména divákům, kteří už nedokáží udržet moč, přesouvají se jen s pomocí chodítka a hřbety třesoucích se zvrásněných rukou jim hustě pokrývají tmavohnědé stařecké sqrny, avšak stále se ještě nechtějí nechat odvézt do starobince nebo na šrotiště. Máte? A jak to vidíte? Já si tedy musím rvát pěst do držky, abych si hurónským smíchem nepoprskal fiži. To děda Nýsn, který mimochodem již před více než dvěma lety prohlásil, že už nikdy, ale absolutně nikdy nebude točit akčňáky, je jinačí bumouš! Krutohustě pajdá po place a kouše, saje, rdousí o třicet let mladší a třicet kilo těžší gorily, přičemž své odborné ischiatické gerontochvaty občas doprovodí kyselým porcelánovým úsměvem, jenž zřetelnou mimikou atrofovaných obličejových svalů nade vši pochybnost vyjadřuje, že si děda zase skřípl ten povislý pytel v zipu svých tesilek, když se mezi klapkami hodinu snažil prostaticky vychcat. Jako, je to rozhodně o 30 procent méně hloupé, o 30 méně trapné a o 30 méně patetické než předchozí dědův zvratek, natočil to kdysi solidní a zkušený režisér, naposledy zahnít se v tom snaží i mnoho jiných hereckých mrtvol a svou účastí v něčem takovém se zjevně do hrobu pomalu chystá i dosud skvělý a pod cenu se neprodávající Víťa Pirc. Ale co naplat, když je předloha popsaným hajzlpapírem a manifestem kauzálního kokotismu, a navíc ty ještě z posledních sil jakž takž hrající kašpary totálně vynulovali kohortou naprosto obludně prkenných až trapných Hispánců. Avšak největším zklamáním, ba neřkuli šokem až zděšením, pro mě bylo naprosté zhroucení mých masturbačních fantazií. Zkurvený časozub totiž proměnil nejluksusnější štěrbinu, jaká kdy rozkmitávala mou pravici, přirozeně neodolatelnou a v kramflecích pevnou plnotučnou italskou velekundu v nepřirozeně afektovanou otylou polskou matronu po přechodu, držící pohromadě jen sekunďákem a litry formaldehydu. Ach jo, tempus fugit, aneb jak říkáme my, klasičtí vzdělanci - „Letí to, kurva!“. No nic, dopíšu a panicky běžím k zrcadlu optat se, jestli jsem pořád druhý nejztepilejší feshák hned po Sněhurce, nebo už je to taky v hajzlu.

Ojojoj! Když někdo náhodou zdejším satanžel většinovým, mentálně atrofovaným a neurovegetativně tolik komplikovaným homixovým funouškům vykloubí film z žánrových ramen, je zle. Tudíž toto chytře bizarní pyré, a chytře bizarním myslím přesný opak té právě tolik protěžované a přeceňované odporné, hloupé a perverzně přiteplené lysohlávkové smaženice Vybliju všechno, všude a najednou, končí v nezaslouženě v modrých číslech a LIVINGDEADKOVI dokonce zjevně způsobilo zánět plovacích blan. A ono asi není divu, když s palcem zabořeným v rozštěpu a s intelektuální výbavou na úrovni bakterie tetanu jdete do anotačně proklamovaného akčně - katastrofického napínače, a první hodinu musíte čumět na psychotýrání slizkého švédského retarda jeho zmrdce despotickým otcem. Psychotýrání sice parádní a dramaticky i odborně namakané, ale když já předtím přeslabikoval AK-ČŇÝ, na což jsem vyplýtval veškerou svoji míšní kapacitu, tak chci, kurva, AK-ČŇÝ, bo jinak jsem si místo toho mohl pustil třeba kovadlinu na nohu, nebo tak… A když na to AK-ČŇÝ ve druhé polovině přece jen dojde, a je to s minimálními prostředky AK-ČŇÝ opět skvělé, tísnivé a strhující, mám hlavu už tak hluboko zaraženou v prdeli, že vidím jen tmu. Opravdu svěží a příjemně divně originální kousek, který je nyní i docela aktuální, když už v roce 2018 hezky pranýřovitě predickoval, co by se dělo ve Švédsku, kdyby se car Vladimír vydal na sever místo na západ. Švédové by prostě okamžitě upadli do sluníčkového neomarxistického šoku, benevolentně lomili rukama, bezradně, avšak tolerantně! naráželi do nábytku z IKEA, polemizovali by, jestli si tu jejich rodnou hroudu ti Rusáci přeci jen náhodou nezaslouží, a pasivně levicově lkali, přičemž vlast by se vydala bránit pouze hrstka společensky vyšinutých, civilizačně nezhýčkaných nebolševických anomálií, autistů, zmrdů a jiných „charakterových hovad“.

„Ááááách!“ protáhla se labužnicky životem zpruzená Asiatka Wilma Čongová, přičemž si táhle bublavě usrala. „Cítíš tu zemitou interdimenzionální existencialitu, jednoznačně prokazující kreacionismus stvořitele?“ zamrkala laškovně na prvního tažného vola svého alegorického spřežení. Ten jen smutně zatrylkoval lezavě otravnou znělku Family frost, protože ucítil nejen tu interdimenzionální existencialitu, nýbrž také to, že v dimenzi 3458 právě s chroptivým dávením pošel tapír, který si nestihl nasadit masku. „Jednou se bůůůůdeš zodpovídat ze svých činů, pičo pomatená!“ přežvýkl v duchu mezi rohy s neochvějnou vírou v dobytčí karmu. Mezitím rachitický Wili Čong, nepřemožitelný mnohovesmírný agent Organizace pro osvobuznění multiversa umlátil poslední dvoumetrovou a dvoumetrákovou gorilu zlotřilého Úřadu pro kontrolu toluenových fantasmagorií igelitkou z Tesca, naplněnou akvarijními rybkami, předpisovým mavašim, bolestivě naučeným léty boje samého se sebou, skopnul z piedestalu dosud neustále rostoucí akcie firmy Huawei, precizně dopadl do pozice rakoviny vaječníku a lačně sáhl do dimenze 41 544 pro láhev tuberáckým bezdomovcem čerstvě vychrchlaných hlenů, aby doplnil energii a Jing a Jang se vrátili zpět do dokonale kosočtvercové harmonie lesbické moudrosti. Náhle jeho pohled ulpěl na Wilmě, zrovna zarputile míchající mrtvou kočkou nudle xiu-lin k obědu, a zaraženě se poškrábal na gonádách: „Kurva, jsem si téměř jistý, že s tebou jsem se už nejméně v patnáctitisících světech úspěšně rozvedl, krávo senilní! Ale nevadí, když už jsi tady, tak tenhle znáš? „Jaký je rozdíl mezi téměř geniální, nesmírně kreativní a hravou fantasií osvícené mysli a ultimativní debilitou dvou slizkých idiotů sjetých Liftem a rumovýma pralinkama?“ No schválně…“ Wilma na chvíli zaraženě mrkala rosolem, načež však freneticky zakmitala rukama, jako když se vždycky po práci brání tréninkovému panákovi, ověšenému útočnými dildy, a hlasitě s otevřenou hubou sáhodlouze říhla. „Aha, už jsem ti to evidentně někdy a někde říkal.“ pronesl zklamaně Willy a začal se připravovat na zhrzenou rituální obřízku nůžkami na plech, od které jej nakonec zachránil jeho invalidní otec s Alzheimerem, protože se té nááááramné taškařici náhle začal hystericky smát. V čínštině! *** Takže, než do toho dobrovolně půjdete, dvakrát se hluboce zamyslete, chcete-li dát na zdejší nadšené ejakuláty místních uhrovitých artových olupenců a jiných přitroublých paniců a OPRAVDU vidět zvizualizovaný výše téměř přesně popsaný obsah, jen s malými obměnami natažený do opakující se naprosto nevydržitelné dvouapůlhodinové smyčky. Já teda fuckt nechtěl. A ke vší té hrůze jsem předem nezaregistroval, že tuhle obskurní oligofrenní pičočalamádu, mocinky chtějící si hrát na chytré a hluboké metaforické umění pro egoistické lobotomy a děti s mozkovou obrnou, co se tuze rády blahoslaveně chichotají, uplácalo po opětovném rebelském popíjení zkvašeného moštu infantilně fekální duo škaredých šikanovaných potratů – Scheissner a Kwák, autorů jednoznačně nejdementnějšího, nejotravnějšího a nejpřeceňovanějšího audiovizuálního svinstva všech dob i dimenzí – Švýcarák. To bych zarputile nechtěl dvojnásob, a ihned po stažení bych pro sichr probodl plotny svého disku osikovým kůlem a zakopal jej řádně načesnekovaný břichem dolů dva metry pod zem, aby se to zlo ke mně nemělo šanci nikdy dostat. Nedoporučuji absolvovat raději ani s kapesníkem napuštěným toluenem, nezabere! Birdman tímto v žebříčku nesnesitelně mučivé kinematozvratkie klesá až na krásné třetí místo. Ještě párkrát někdo tyhle dvě zjevně okolím v dětství týrané hovada pustí před kameru a skončí mi v oblíbených.

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“!

Homožared chce být Betmen, taxi píchá netopýra, však v Mrvelu se cosi zvrtne a změní se na üpíra. Kupodivu nechyt kovid, asi ňáký čínský šmejd, tudíž místo chiroptera je z něj trapný Homoblejt. Snaží se to být temnější a krvavější než obvyklé homixové buzní šplechty pro přecitlivělé ožužlávače leporel, ovšem satanžel marně, protože si zase nechali nakopírovat scénář nějakým svištěním v elasťácích vyhořelým dementem. A tak tu po sto prvé máme další plagiátorskou, klišovitou a plytkou nudu k posrání o dvou nejlepších hemiplegicích z dětství, kteří se snaží experimentálně odkriplovat, přičemž jeden z nich propadne teplé straně, druhý studené a vzájemně se naprosto neinventivně a neefektně koxují. Místy se mi opravdu zachtělo Blade.

Mňam dopíči! I takto debilní, na filmově teoretickou vědu aplikované okřídlené citoslovce veskrze pozitivních zážitků neváháte fundovaně vytasit, když vám začnou filmovat nejoblíbenější knihy nejoblíbenějšího autora, a navíc tak, že jsou téměř stejně svižné, nápadité a strhující jako předloha. To je prostě pak pocit, jako když se vám po létech slintání náhle poštěstí vyprcat Moniku Belůči v jejich pětatřiceti letech, přičemž zjistíte, že její aplikační softvér je stejně vyzývavý, nemravný a sofistikovaný jako její hardvér. Věru bál jsem se, bál, a okamžitě mi na chvíli i ochabl, když na mě v první sekundě vyblaflo na obrazovce to proletářský rudé N jako "Neomarxisti zkurvení" a s děsem jsem očekával poklekávajícího Mikyho Halera jako transmouřenína a zarytého feministu s vytříbeným syslem pro absurdní pseudomorální hodnoty nových kokotporátně dicktovaných světopořádků, řešícího jeden případ brutálního znásilnění pohledem či myšlenkou za druhým. Zaplaťsatan si však Míša opět (jako u filmu) pohlídal produkci a nenechal si svou mistrovskou sérii právních napínačů, jejichž prostřednictvím si de fuckto nonšalantně vytírá prdel i samotným velkým Gryšemem, přebuznit, přenegrovat ani přeemancipovat škaredými muženami. Miky je tak sice malililinko přičmoudlý, ovšem mužně a heteroseksuálně vyhlížející sympaťák, představující takové laciné tři v jednom. Z různých úhlů a při různých grimasách totiž neustále připomíná někoho z trojbobu Farrell – Owen – Crowe zamlada, hraje naprosto přirozeně, s grácií, a dokonce bych řekl, že je i typově lepší a více suverénní mačo Haler než Matouš MekKvír. Akorát ten Cisco vypadá spíš než drsný motorkář jako kapku mongoloidní, mletým hovězím s majonézou odkojené otylé americké mimino a druhořadý síťový směrovač. Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „povznesme se nad minoritní detaily“. I tak pro mě bylo výsledkem téměř deset hodin urputné masturbace a rochnivého převalování, ještě slastnějšího než u Boše. Tak to bychom měli Rozsudek ráže 9 a zbývá zatím dalších 5. Čili upřímně doufám, že se té bolševické stoce nepodaří Míšu vyplatit, aby mohla do budoucna jako obvykle zapohrdat autorem a řádně to demagogicky zkurvit, jako například posledního Utreda Sanavautreda. A také v to, že homixy zdegenerovaní, pohlupaví milovníci plytkých sraček nebudou tentokrát perlami až tolik pohrdat, aby to vůbec pokračovalo, aniž by měl Miky v další sezóně svištivé elesťáky a dělal „vžžžžžum“.

Expedice džungle 2 - Hery Potrat a Kámen úrazu. Přesně takhle by to vypadalo, kdyby se Príma Hnooj dostala k velkoprodukci a natočila velkolepý bliják, jenž zaručeně pobaví celou retardovanou rodinu. Přiblblá, sterilní a trapná předražená ubohost pro mentální paralympioniky, tak moc rádoby parodie na telenovely a červenou kni-hovnu, až je z toho zase jen telenovela, červená kni-hovna a manifest scénáristické debility na téma „Vtipe vylez!“, která na mě působila stejně děsivě a žinantně, jako by si sedmapadesátiletá Sádra Bulíková uprostřed filmu odlíčila xicht, vysoukala se z toho elastického stahovacího buzerantského overalu s namalovanou prdelí a začala se přitrouble pitvořit. Že by měl Čuník Tatům „hrát“ jen předváděče Versáčeho homotang, a to výhradně pro mongoloidní děti se stejně oduševnělým výrazem, je všeobecně známý fuckt, čili našel v takto kvalitním popkulturním dávidle bezesporu opodstatněné uplatnění. Takže nejpalčivější otázkou, vyvolanou tímto bez IQsupresiv nesledovatelným svinstvem zůstává, co v tom, kurva, dělal Brad?! Jako nesoudný senil, který dobrovolně zaklapuje hajzlový poklop za svou uvážlivě budovanou kariérou, zatím rozhodně nevypadá, tudíž se jediným logickým vysvětlením jeví vydírání produkcí, že ho napráší neomarxistům za seksuální obtěžování Klůnyho nezletilého labradora, což byla dozajista připravena hysterickým štěkotem okamžitě podpořit i Endželínina čivava. Tak tyhle neumětelské a oligofrenní bratry už rozhodně NE-E!

Wychcanbaba Jebatbuddhu je na hlavní pracovní poměr zaměstnána jako šamanka, tedy pozemský náměstek a supravodič mocné bohyně thajského panteonu jménem Nawalprachy Tupywidlaku. Jedná se o dost lukrativní dědičnou definitivu, kterou má dle tamějšího zákoníku práce záhy převzít její neteř Puberkrawka Seruwamnagong, sveřepě však odmítající svou budoucí tradiční roli vymatlávání už tak vymatlaných vesničanů a teplé doživotní místečko v útulném džunglovém kanclu, plném zkažených vajec, kohoutích hlav a vonných tyčinek. Profiteta však zjistí, že se holka chová jak piča nikoliv kvůli jejímu věku obvyklé hormonální dysbalanci, nýbrž proto, že si na ní řádně zasedl jiný nájemník z druhé strany religiózního spektra, a s ohledem na svou specializaci vykuřování hloupých labilů a zahánění jejich psychických poruch pomocí černé vaječiny se okamžitě rozhodně toho hajzla patřičně povymítat… Začíná to jako poměrně vleklý dokument o nesympatické šamanbábě, který máte chuť po čtyřiceti minutách vypnout a následně vrazit dálkový ovladač pěkně hluboko Buddhovi do prdele, aby už vás náhodou nelákalo nudit se dál. Chyba! Kdo si počká, dočká se naprosto parádní, mrazivě temné démonické vybíjené, při jejíž tvorbě sice tenhle Banjoband Pissnarektum nepokrytě nakupoval u VY-NI-KA-JÍ-CÍ-HO španělského REC 2, ovšem ve výsledku mu téměř pochcal záda.