Filmmaniak

Na první pohled se film Daria jeví jako stylový mysteriózní konspirační thriller, ve skutečnosti jde však jen o bizarní a chaotické celovečerní lovení bobříka nonsensu, působící, jako by ho psal náhodný generátor zápletek a dialogů. Jeho děj je tvořen zcela nesmyslným pásmem šťastných náhod a shod okolností a je silně poznamenán tím, že jeho tvůrci sice sem tam umějí natočit efektní záběr, tuhle psychedelicky sestříhat občasný flashback a tamhle podmalovat scénu řízným songem, leč úroveň jejich vypravěčských, scenáristických a dramaturgických schopností se pohybuje v záporných hodnotách. Následkem toho je jejich film neuvěřitelně špatný a debilní, místy natolik, že je vlastně díky tomu docela zábavné se na něj dívat (steampunkový ranč!, sex s démony!!, Jiří Schmitzer v roli šíleného vědce!!!). Pár praštěnými nápady a příležitostnou nahotou pohledné hlavní hrdinky ale ta pozitiva bohužel končí.

David Attenborough vypráví o svém životě a na pozadí změn, k nimž došlo na Zemi v posledních desetiletích, přichází s přehledným a jasně srozumitelným apelem na ekologické téma. Snímek tak slouží nejen jako perfektní rekapitulace kariéry tohoto slavného dokumentaristy, ale zároveň i jako důležité poselství o stavu životního prostředí, v němž se ovšem namísto hledání viníků představují konstruktivní návrhy a vize.

SPOILERY: Ono se to na pohled nezdá, ale jde v podstatě o naplnění typického gangsterského schématu o cestě jednoho mafiána na vrchol a jeho následném pádu ve stylu Zjizvené tváře (přičemž oním mafiánem je hlavní anti-hrdinka, amorální a manipulativní lidská hyena převlečená za starostlivou pečovatelku), akorát je to zabalené do emancipovaného a satirického kabátu vhodného pro (post)moderní kinematografii 21. století. Mafián Peter Dinklage a jeho poskoci se jeví jako legrační a neschopní záměrně, představují totiž zastaralý model kriminálníků, kteří se krčí v ilegálním podsvětí a pěstují si auru úplatkářů, pašeráků a únosců usekávajících prsty, zatímco novátorská Rosamund Pike a její ženský gang působí navenek naopak jako legitimní dobrodinkyně a vyhřívají se na výslunní pod ochrannými křídly státní legislativy a justiční přízně. Svůj byznys ale neovládají tak jako klasická mafie navzdory špatnému systému, ale naopak s tím systémem spolupracují a zneužívají jeho slabin a film pak ukazuje i jejich konkrétní bezbranné nevinné oběti, takže se s nimi z podstaty věci nejde ztotožnit (což na konci dolehne jako na jedinou potenciálně sympatickou postavu s nějakým vývojem i na Dinklage, který prozře k horšímu a přidá se na stranu těch, jimž nelze fandit). Což bude asi pro kdekoho nepříjemné a leckomu to bude vadit (navzdory slabému zadostiučinění na poslední chvíli), stejně jako několik dost nevěrohodně působících okamžiků, které hlavní anti-hrdince několikrát zásadně nahrají do karet. Výrazné herecké výkony všech zúčastněných jsou nicméně jednoznačným plus.

Je to lépe režírované, nápaditější a mírně akčnější než třeba hraný Garfield, Méďa Béďa nebo Myšák Stuart Little, ale jinak oproti nim nějaký zásadní rozdíl nevidím. Pro videoherní fanoušky a děti do deseti let určitě v pohodě, jinak je ale Ježek Sonic jen velmi průměrnou rodinnou podívanou, která místy až příliš podceňuje divákovu inteligenci. Hyper-stylizovaný Jim Carrey je fajn, pokud zrovna nesklouzává za hranu trapnosti. Je pozoruhodné, jak často tvůrci využívají Sonicovu schopnost rychloběhu, když se jim to hodí k vytvoření nějakému gagu, ale skoro nikdy, když by to bylo na místě z hlediska praktického řešení problematických situací, v nichž se hrdinové ocitnou. Ještě štěstí, že si fanoušci na internetu vyřvali ten nový design Sonica, protože kdyby mělo zůstat u toho původního, měli bychom tu nového Kačera Howarda. Tak snad na to pak do toho kina aspoň šli.

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda.

Křehký a zcela unikátní dokument o nenadálém přátelství zvědavého hlavonožce a pracovně vyhořelého filmaře, jenž s ním při každodenním potápění strávil většinu jeho života. Originální, emotivní a místy i napínavé propojení světa lidí se světem zvířat, nacházející sjednocující paralely v životech obou protagonistů a nenuceně vybízející k porozumění přírodě ze zcela jiného úhlu pohledu.

Na první pohled film vypadá jako komediální romantické drama ze života se spoustou emocí a humoru, leč to by za ním nesměli stát tvůrci, v jejichž podání působí věci jako „emoce“, „humor“ nebo „ze života“ jako cosi obskurního z jiného vesmíru. Špatně natočený a bídně napsaný nesourodý žánrový mix začíná na lehké vztahové lifestylové komediální notě (vtipný ale není prakticky vůbec), načež postupně zmutuje do syrového psychodramatu, v němž již po snaze o komedii nejsou ani stopy. Realistickou cestou se však snímek též neubírá - naopak jde jen o povrchní a rozpadlé torzo vystavěné na pochybném psychologickém základu. Cílem zřejmě bylo uspokojit příznivce tíživých dramat a současně i fanoušky vztahových komedií, což ale byla předem prohraná bitva. Výsledek je strašlivý, obsahově prázdný, náhodně střídající vzájemně nekompatibilní nálady a jedoucí podle líné šablony, v níž se muži chovají jako sociopati a ženy jsou předurčeny je milovat, neustále jim odpouštět a nechat si od nich všechno líbit. Což ve filmu o ženách, napsaném a režírovaném ženami, působí obzvlášť nepatřičně. To, že hlavní ženské role hrají Češky, zatímco hlavní mužské role hrají do češtiny velmi špatně nadabovaní Jugoslávci, je už jen třešnička na dortu. Že to bude masakr, se dalo ostatně tušit už od bizarních úvodních titulků, v nichž ve vesmíru propluje kolem digitální Země nejprve knižní předloha filmu a hned po ní se zbytkem snímku nijak nesouvisející kreslené rádio táhnoucí astronauta v červeném kabrioletu.

Vyvrcholení bosensko-srbského konfliktu v polovině 90. let vykreslené z pohledu bosenské překladatelky, která se snaží ochránit svou rodinu během mnohatisícové evakuace, zatímco soustavně tlumočí komunikaci mezi oběma stranami a velícími zástupci OSN. Její příběh i zachycení celé události je od začátku do konce silně vypjaté a neuvěřitelně vtahující, vyprávěné je až na pár tišších míst v konzistentně hbitém tempu a krom pevně uchopené režie a propracovaného scénáře (až na několik výrazných shod okolností, které přispívají vyšší dramatičnosti) uhrane především vrcholným a zcela věrohodně prožitým výkonem představitelky hlavní role. Kruté finále je nastaveno ještě víc zdrcující dohrou na hranici emocionálního vyděračství, která ze snímku dělá hodně tíživou záležitost, což ale skutečným událostem, jimiž je film inspirovaný, de facto odpovídá.

Poněkud nevyrovnaný, leč přesto zajímavý horor o stáří a neurodegenerativních onemocněních, který dost mate tělem. Od začátku je ke své škodě natáčen jako standardní duchařská záležitost o strašidelném domě, čemuž odpovídá i používání obvyklých žánrových motivů k budování atmosféry (záhadné stíny v chodbách, cosi schovaného pod postelí...), které ale nemají z příběhového hlediska pointu a jsou ve filmu jaksi navíc (stejně jako všechny vedlejší postavy). Námět filmu je totiž ukotven v tvrdé realitě (a vtisknout mu podobu hororu o rodinném prokletí dává perfektní smysl), přičemž jeho rozuzlení stojí na jediné vizuální metafoře, která všechno ostatní ve finále smete ze stolu. Radost z netriviálně pojatých postav a ze zdařilé práce s interiéry tudíž kalí zbytečné lpění na několika nedostatečně provázaných a především zavádějících náznacích přítomnosti jakýchsi přízraků, které nemají s ústředním tématem filmu nic společného.

Partnerská dvojice vesnických dlužníků vyhraje v loterii, leč neumí s nečekaně nabytým bohatstvím nakládat. Nějakým zázrakem se oběma podaří v poměrně krátkém časovém období rozfofrovat desítky milionů, aniž by se to přitom jakkoli podepsalo na jejich nuzném životním stylu. Nakonec po všech lapáliích a opětovném propadu do chudoby zjistí, že jejich největší štěstí spočívá v tom, že mají jeden druhého a mají se rádi. Není na tom nic originálního, stejně jako na moralizujícím poselství o tom, že peníze kazí charakter. Ale mohla to být aspoň solidní komedie (předlohou filmu se ostatně stala litevská komediální hitovka Trys Milijonai Euru z roku 2017, kterou film Štěstí je krásná věc vyloženě okopíroval), avšak to by se jí nesměli chopit producenti filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci a seriálu Kameňák a scenárista obou Špindlů. Výsledkem je trapná buraniáda plná tupých stereotypů, jejímiž hlavními hrdiny jsou omezený hráč forbesů a jeho partnerka, která za ním oddaně stojí, i když jim zrovna exekutoři odvážejí pohovku. Zřejmý pokračovatel normalizačních komunálních satir (avšak s minimem nadsázky), v němž nechybí postavy jako závistiví sousedé, podvodnický podnikatel, umírající otec, dotěrně svádivá zlatokopka či podlý farář, ani legrační figurky v podobě bodrého Roma či vulgárního invalidy. Humoru pomálu, křeč skoro všude.