Filmmaniak

Tenet je z hlediska příběhu a vypravěčské struktury nejsložitější ze všech Nolanových filmů. Vyžaduje pozornost a soustředěnost, přesto v divácích navzdory veškeré jejich snaze zanechává po prvním zhlédnutí otázky a nejistotu. Byť má kvůli přemíře podnětů, informací a experimentů s tokem času mnohdy tendenci balancovat na hraně celkové srozumitelnosti, tak nikdy nesklouzne k nepřehlednému chaotickému zmatku, což je jednoznačně známkou Nolanových režijních a vypravěčských kvalit. Ústřední časový motiv vynalézavě zúročuje k mnoha efektním scénám a neustále jej obohacuje o nové a netušené možnosti využití, díky čemuž děj neustále graduje až do značně nepředvídatelných rozměrů a konstantně se tím i zesložiťuje, přičemž se ale zároveň méně a méně zabývá vysvětlováním toho, co se na plátně vlastně odehrává, jak by to mělo být chápáno a čeho by bylo dobré si všímat. Analyzovat strukturu film a jeho dějovou souslednost do detailů přitom není nutné, lze jej číst klidně pouze intuitivně a na bázi fyzického prožitku, podpořeného především intenzivní zvukovou a hudební složkou a realisticky nasnímanou akcí. Oproti některým z předchozích Nolanových filmů má Tenet k dokonalosti daleko (hlavně co se týče chladného pojetí hlavních postav a několika poněkud banálních a neobratných motivů), ale i tak je obdivuhodný a naprosto skvostný, má konzistentní hbité tempo a nepolevující rytmus, ani vteřina v něm není navíc, výborně drží pohromadě a v mnoha pasážích nenechá vydechnout. Je fascinující, vizionářský, vypravěčsky revoluční a nepříliš podobný čemukoli dalšímu. Je to jeden z těch filmů, o nichž byste si mysleli, kdyby vám o nich někdo vyprávěl, že je není možné natočit. Christopher Nolan to dokázal s naprostou precizností a filmařskou bravurou.

Subtilní, intimní a jemný film o síle mateřství a o proměňujícím se vztahu dvou silných žen, jež v nelehkých podmínkách zakrývají své utrpení vytrvalou pracovitostí a navzájem si vypomohou k pozitivnějším vyhlídkám na vlastní budoucnost, vyniká hereckými výkony hereček v hlavních rolích, pevně uchopenou režií a citlivým vnímáním detailů. Dějově jde však pouze o jednoduchou a nedramatickou charakterovou studii, která plyne pozvolně a prakticky bezkonfliktně až k utlumenému emocionálnímu finále (vrcholícímu dlouhou pasáží věnovanou hrdinčinu souboji s mateřskými city, které si odmítá připustit, ale je jimi nakonec přemožena), jehož síla je v závěru již poněkud ředěna zdlouhavým oddalováním nevyhnutelného.

Nenápadně vyhlížející malý filmeček, jenž je ve skutečnosti skvěle napsaným, bravurně zahraným a pevnou rukou režírovaným klenotem. Jeden z režisérů v něm ztvárnil hlavní roli muže, jenž se snaží sám v prázdném domě popasovat s nedávným zmizením své partnerky a také s neznámým monstrem, každou noc škrábajícím na dveře, které může být skutečné, nebo může být i zhmotněním jeho smutku a strachu. Pravidelné střídání dvou vypravěčských poloh, odvíjející se od střídání dnů a nocí, kombinuje romantické drama s výrazným hororovým prvkem, jenž slouží jako metafora pro úzkost z potenciálního konce vztahu, a staví na motivu nejistoty i na realistických, opravdově působících a ze života odkoukaných situacích. Začátek se rozjíždí velmi pozvolna, pak však konzistentně gradující příběh čím dál víc rozvíjí své kvality a uchvacuje dlouhými dialogovými sekvencemi i famózním, emocionálně silným závěrem.

Na svou animovanou předlohu hraný Aladin v mnohém ztrácí, i tak je ale jeho sledování převážně příjemným zážitkem, zejména díky nákladné a barvami hýřící velkolepé výpravě s trochu nesourodou koncepcí, ovlivněnou vším možným. Arabské prvky se tu potkávají s vlivy indického Bollywoodu (včetně tanečního čísla na závěr) či estetikou brazilských karnevalů a bohužel dojde také na breakdance a beatbox. Z hlediska děje nejde přímo o kopii, neb přibylo několik pasáží a dvě nové písničky a u některých scén bylo zpřeházeno jejich pořadí a pozměněn jejich obsah (místy k lepšímu, místy k horšímu). Will Smith s přehledem zvládá být v roli Džina hravý, vtipný i dojemný. Mena Massoud a Naomi Scott v rolích Aladina a princezny Jasmíny si oproti němu získávají divácké sympatie již složitěji a Marwan Kenzari je v záporné roli sultánova rádce Jafara se svým koženým projevem a nedostatkem charismatu vyloženě tragický.

Divácky náročný snímek s duchařskou tematikou prošpikovaným příběhem o obyvatelích zapadlé kanadské vesnice, kteří se vyrovnávají se sebevraždou dvacetiletého chlapce, stojí na působivých (nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení skomírající komunity na odloučeném zamrzlém venkově. Ta se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve skutečnosti ji v depresivní lokaci, kde mají své místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle. Poté, co pro rodinu pozůstalých, truchlících nad tragickou událostí, ztratí vnímání času význam, se vesnice sice opravdu počne zaplňovat duchy a film začne pracovat s určitým napětím, přesto však od tohoto křehkého a nenápadného snímku o určitých formách strachu a o překonávání smutku ze ztráty nemá cenu čekat horor - jde spíš o jednoduchý myšlenkový koncept, převedený do vizuální metaforické podoby.

To, co si všichni mysleli, že bude v Avengers: Endgame trvat ty tři hodiny, je ve skutečnosti hotový za dvacet minut a zahalený do totální deprese. Zbytek je heist komedie ve stylu Dannyho parťáci feat. Návrat do budoucnosti 2 feat. Big Lebowski pod taktovkou Marvelu v nejlepší formě a s epickým finále, jehož poslední čtvrthodinu fanoušci na tuty probrečí. Závěr jedné éry jak má být, i přes trochu matoucí hry s časovými paradoxy. Letos jsem každopádně spokojenější z kina ještě neodcházel.

Společensko-politicky angažované drama, které začíná jako nenápadný intimní náhled do života semknuté vesnické komunity na brazilském venkově, se postupně přerodí do strhujícího (skoro)thrilleru, v němž se tato komunita musí semknout na obranu proti utlačovatelům. Pečlivě vystavěný a v řadě tvůrčích přístupů inovativní snímek dodržuje konzistentně pozvolné tempo vyprávění, jež pomaličku dávkuje informace tak akorát, aby si divák dokázal domyslet vše potřebné. Pointa je úderná a skvěle provedená, gradující děj doprovází jasně zřetelná kritika a množství metafor, odkazujících na skrytou sílu prostého lidu a jeho historie, jen úvod filmu se zdá být možná příliš zdlouhavý. Každopádně jde o film s originálním příběhem, realizovaným nevídanou formou.

Stejnojmenná povídka hororové legendy H. P. Lovecrafta, vyprávějící o meteoritu z vesmíru, který si začne místo svého dopadu na Zemi předělávat k obrazu svému, se dočkala fantastické moderní filmové adaptace, v níž tento fialově zářící meteorit dopadne na odlehlou farmu pětičlenné rodinky, která je následně zbavena racionálního vnímání, postupně přichází o rozum a je vystavena svým nejhorším nočním můrám. V nekompromisní, brutální, snově opojné, neonově psychedelické a osobité vizi nechybí radioaktivní monstra, čarodějné rituály, pískající studna, lamy alpaky, nádherně hysterický herecký výkon Nicolase Cage a dokonce ani reflexe úzkosti současné společnosti z environmentální krize. Děsivý a intenzivní film s působivou kamerou, padnoucí hudbou a originálně ztvárněnou „lovecraftovskou“ atmosférou prohlubujícího se zoufalství, bezmoci a strachu ze zdařile ztvárněného neznámého zla, které je dostatečně konkrétní a současně i mysteriózně záhadné.

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí.

Anime variace na Louskáčka/Letopisy Narnie o středoškolačce, která se coby vyvolená dívka z dávného proroctví musí vypořádat s krizí sužující kouzelný paralelní svět, v tomto případě spočívající v nedostatku vody. Jednoduchý příběh o cestě hrdinů z bodu A do bodu B stojí na vizuálních nápadech, obsahuje i výraznou ekologickou tematiku (malebné vesničky s ovcemi v kontrastu se začouzeným městem a průmyslovou metalurgií) a vrcholem je emocionální závěr opředený originální mytologií. Film jako celek však postrádá dramatičnost i napětí (hrdiny nikdy nic doopravdy neohrozí) a navíc působí poměrně obyčejně, jako obměna již mnohokrát viděných motivů. Příjemná pohádka, vhodná i pro děti, mírně nadprůměrná čistě jen díky obrazové stránce.