Filmmaniak

Zatímco Soderbergh brnkal se snímkem Bez kalhot převážně na dramatičtější strunu, tak jeho pokračování s lascivním podtitulem XXL se již plně vydalo cestou nenáročné letní komedie. Chtělo by se říct, že přiznaně míří výhradně jen na ženy, nicméně záměrem tvůrců zřejmě bylo oslovit obě pohlaví - jde totiž v podstatě o chlapáckou road-movie o macho mužích, kteří vedou silácké řeči a dělají vtípky, jež odpovídají ironicky spíš zábavě pro pány, zatímco ženy se mohou kochat striptérskými výstupy, kterých je o hodně víc než v jedničce a mají i lepší choreografii. Děj je na druhou stranu vyloženě strašný a dialogy otřesné, přičemž snaha vtisknout hlavním hrdinům nějakou serióznější psychologii nebo osobní problémy se zcela míjí účinkem, protože jde o banality, kterými se autoři snaží zamaskovat, že cílem filmu je ukázat svaly a částečnou nahotu hlavních protagonistů. Delší recenze ZDE.

Kormákur se rozhodl natočit svůj zatím nejambicióznější film co nejrealističtěji, bez tradičních hollywoodských příkras a uměle vyvolaných dramatických situací, čímž z Everestu udělal téměř dokumentární rekonstrukci skutečných událostí, kterými byl inspirován. Trpí však příliš velkým počtem postav - na vrchol se jich drápou nejméně dva tucty a řada dalších čeká dole nebo doma. Je jich tolik, že velká spousta z nich se ve filmu vyskytuje pouze okrajově a nedostane dostatek prostoru na to, abyste si k nim dokázali vytvořit nějaké emocionální pouto, což je vzhledem k hvězdnému obsazení docela škoda. Natočené je to přitom řemeslně skvěle, leč bez invence a bez nápadu. Jako osudová výpověď o překonávání sebe sama, o síle lidského ducha a o tom, že příroda má nakonec stejně vždycky poslední slovo, Everest funguje. Jinak ale představuje divácky bezrizikový snímek, v němž je sympatická snaha o uvěřitelnost a realističnost vykoupena nedostatkem dramatičnosti a přelidněním. Delší recenze ZDE.

Nechápu, proč tvůrci tak lpí na označení "temný thriller", když to je horor jak vyšitý. Není sice tak strašidelný, jakou má pověst, a je spíše laciného béčkového charakteru, na druhou stranu je však kvalitativně plně srovnatelný s americkými horory podobného typu. V tomto ohledu se jedná o vítězství Petra Jákla, jemuž se podařilo natočit žánrově čistý český film, jenž má šanci udělat díru do světa. Navíc je poměrně funkční, atmosférický a v jistých ohledech dokonce lepší než ekvivalentní zahraniční konkurence, tudíž se za něj není třeba stydět. Delší recenze ZDE

Po technické stránce opět silně na úrovni, po té obsahové však silně pokulhávající. Spousta scén působí zvláštně zkratkovitě (jako by se z filmu vystřihlo půl hodiny záběrů), jiným zas chybí napětí, dostatečná dramatičnost či emocionální hloubka. Akční a bitevní sekvence jsou neskutečně přehnané a absurdně nerealistické, neb okázale kašlou na zákony fyziky, logiky i pravděpodobnosti. Řada z nich svou šílenou maniakální stylizací připomíná spíš grotesku a do seriózně pojaté epické fantasy ala Pán Prstenů se zoufale nehodí a nechtěně budí smích, což v kombinaci s jalovými dialogy o lásce, přátelství a cti dělá ze závěrečného dílu Hobita s přehledem nejhloupější díl trilogie. Titulní bitva pěti armád bohužel padá s tím, že skřeti nejsou vůbec strašidelní, a ani semknutí do po zuby ozbrojené stotisícové armády nevyvolávají dojem nebezpečné hrozby - spíš plní funkci polo-legračních figurek, co spadnou, když do nich šťouchnete. A starostův labilní poskok coby komická postavička je na odstřel. Ve výsledku tedy spíš zklamání - žádné "wow" se tentokrát nekoná a místo toho propad do vod průměru. Přesto přiznávám, že jsem se bavil, akorát podstatně jinak, než u předchozích dvou dílů nebo u Pána Prstenů, ale radost jsem z toho neměl. Po Návratu krále jsem provolával třikrát "Sláva!", avšak nyní mi k tomu chybí pádný důvod.

Osobně považuji prvních 30 minut filmu za zhola zbytečných. Mimořádně rozvinutá expozice sice perfektně představí hlavní hrdiny (leč poněkud zdlouhavě), ale na to nejdůležitější si musíte pěkně dlouho počkat, protože náklaďáky naložené nitroglycerinem vyrazí na nebezpečnou a hrbolatou cestu plnou překážek až v polovině filmu. Na druhou stranu, jízda v bouřce po rozpadajícím se mostě je jedna z nejlépe natočených a nejnapínavějších scén, jaké jsem viděl za pěkně dlouhou dobu.

Italská fotbalová veselohra, která kombinuje příliš mnoho motivů, a ty, které jsou dobré, se jí nedaří dostatečně vytěžit. Nevraživost mezi dvěma manšafty a jejich zápasy jsou vtipné, stejně tak zápletka ohledně návratu nadějného fotbalisty a posily týmu do města za dávnou láskou. Ale vedlejší linie týkající se zabíjení ovcí a kariéry jistého rozhodčího jsou zbytečné a odvracejí pozornost od toho nejdůležitějšího - aby divák věděl, komu fandit.

Když víte, co od Pálfiho čekat (např. pokud jste viděli Taxidermii), tak vás Volný pád ničím moc nepřekvapí. Odehraje se v něm sedmero bizarních příběhů, které komediálně-satirickým způsobem poukazují na patologické jevy a nešvary v lidské společnosti, ale vyloženě zábavné jsou asi jen tři z nich. Většina z nich končí ujetou pointou přesně v Pálfiho fantazijním stylu, který asi může některé útlocitnější diváky (a především divačky) šokovat, zatímco u jiných bude spouštěčem smíchu, ale polovinu těch point zapomenete, jakmile odejdete z kina. Elektronická hudba super.

Komedie o tom, jak se na srbské vesnici (kde to vypadá skoro jako u nás na vesnicích) rozhodli udělat sochu Michaela Jacksona (v době, kdy ještě žil). Zápletka, ve které se hlavní hrdina snaží vyrovnat s rozpadajícím se vztahem se svou ženou, není ani zdaleka tak zajímavý jako handrkování o připravovaný pomník - které se rozjede ve chvíli, kdy hrdinové zfalšují dopis od Michaela Jacksona, aby to vypadalo, že přijede do Srbska na slavnostní odhalení. Komedie je to příjemná, nenáročná a konzistentně plynoucí, závěr je ale až příliš patetický.

Absence celistvého děje, pomalé tempo a povětšinou zcela statická kamera podtrhují minimalismus a banalitu moravské vesnice a odrážejí v sobě klid a loudavý životní styl jejích obyvatel. Miroslavu Krobotovi se podařilo beze zbytku realizovat jeho jasnou vizi, což dokládá jeho tvůrčí a režisérské schopnosti. Nicméně nejde o vizi zrovna dvakrát zábavnou, neboť úspěšné zachycení atmosféry zapadlých koutů Jesenicka prostřednictvím několika fragmentů z osudů svérázných vesničanů nestačí na celovečerní film. Také nečekejte žádnou komediální řachandu. Jde o realistický pohled do mikrosvěta jedné vesničky a zároveň o autorské vyjádření Miroslava Krobota, který si svým prvním vlastním filmem ostudu rozhodně neudělal. Leč jistou míru zklamání zakrýt nelze.

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá.