Filmmaniak

Makabrózní historka o mladých manželích a jejich kamarádovi, kteří se ztratí v lesích a musejí přenocovat ve starém klášteře s podivnými mnichy a záhadnou místností, jíž se je záhodno vyhnout velkým obloukem. Hlavní trojice postav je bohužel dost nevýrazná, režijně se i v kontextu hororů z 30. let jedná spíš o průměrnou záležitost a film namísto budování napětí skrze vytváření strašidelných scén dost spoléhá na dialogy. Děj se pozvolna vleče a ani mlčenliví mniši, ani útroby starého kláštera gotickou atmosféru samy o sobě neutáhnou. Zajímavé je akorát to, že veškerá hororová složka je ve filmu přítomna především proto, aby plnila úlohu moralizujícího prostředku k odrazení jednoho z hrdinů od záměru porušit poslední z desatera přikázání - "nepožádáš manželky bližního svého".

Noomi Rapace rodí holýma rukama jehňata v této folklorní islandské báchorce, která uhrane mistrovskými obrazovými kompozicemi se zvířaty, ale jinak spadá do kategorie čisté festivalové bizarnosti, která existuje patrně jen proto, aby vyváděla diváky z míry a narušovala jejich očekávání. Téma náhlého probuzení mateřských citů k obskurnímu tvorovi/bytosti na farmě uprostřed pustých planin je zpracováno na hraně roztomilosti a úchylnosti, samotný nápad pobaví, leč třeba pocitově a vykolejující atmosférou podobná skandinávská kuriozita Tina a Vore je svou prací s příběhem, vrstevnatými motivy a celkovým sdělením úplně jiná liga.

Vortex je drobným odklonem od předchozí tvorby vizuálně svébytného provokatéra Gaspara Noého – vynalézavá autorská forma využívající dělení obrazu a výrazných předělů při střihu sice zůstává, ale po obsahové stránce extrémní divokost a živelnost vystřídala mrtvolná pomalost, jdoucí ruku v ruce s příběhem o neklidném dožití a umírání dvou manželů-seniorů, z nichž jeden je pár let po infarktu a druhý čím dál víc podléhá Alzheimerovi. Pro někoho možná originální umělecký horor, který naturalisticky zobrazuje poslední etapu života bez uhýbání i před těmi nejkrutějšími okamžiky (navíc se skvělými hereckými výkony), na druhou stranu je to ale zároveň i zoufale ubíjející, nesnesitelně dlouhé a pro své lpění na nekonečném potácení obou hlavních postav po interiérových lokacích spletitého bytu i k nepřečkání nudné. Noé si splnil sen, obsadil si do filmu slavného italského režiséra Daria Argenta a přizpůsobil barevnou stylizaci tak, aby ladila naturelu jeho díla, dalším pozoruhodným aspektem je ale pak už jen kamera, zabírající tentýž příběh ze dvou odlišných perspektiv, které musíte sledovat naráz. Kombinace toho všeho ve vás možná vyvolá tísnivé pocity, jaké asi cítí bezmocný a nemocný důchodce na sklonku života, smrt je však v tomto případě vysvobozením především pro diváka.

Zpočátku se film tváří jako černá komedie o mezigeneračním střetu hrubého, silně svébytného a nevrlého spisovatele a snaživé vydavatelky, kteří se spolu přes počáteční neshody a antipatie nakonec naučí vycházet a vzájemně si přirostou k srdci (tedy mockrát viděné klišé), v poslední třetině se však Bestsellery překlápí do uplakaného dramatu, v němž humor prakticky absentuje (a ani předtím to s ním nebylo příliš slavné). Tonálně nevyladěné dramedii navíc často dochází dech a Michael Caine to s tou popudlivostí a nesnášenlivostí všech a všeho místy trochu přehání, takže než jako úsměvně hláškující cynik působí spíš už jako protivný nesympatický dědek (ačkoli herecký výkon je to solidní). S postavami tak ve výsledku není moc jak soucítit a veskrze průměrná a utahaná realizace dělá z filmu vyloženě všední a ničím nevybočující odvar z mnohem lepších, vtipnějších a myšlenkově propracovanějších filmů na podobné téma, jako byl třeba Stážista s Robertem De Nirem.

Snímek úspěšně láká na atraktivní zákulisí pornoprůmyslu, na hardcore 18+ obrazovou složku a na vykreslení tohoto prostředí z perspektivy ženské začínající aktérky, což zní vyloženě slibně a neotřele a mohlo by to i vybízet k netriviálním diskuzím. V jádru jde ale o již mockrát obehranou klišovitou moralitku se schematickým příběhem o cílevědomé cestě na vrchol za falešnou iluzí amerického snu, při níž hlavní hrdinka postupně obětovává přátele, vlastní důstojnost i část své osobnosti, aby se nakonec stala jednou z těch, jimiž sama opovrhovala. Extrémně fyzický film, jenž ale ve skutečnosti k zákulisí pornoprůmyslu neřekne zas tak moc (na rozdíl třeba od dokumentů typu Rocco), protože nehledě na autentičnost lokací a zobrazovaných praktik a na účinkování reálných porno-osobností si sám podkopává nohy uměle modelovým příběhem.

Vyvrcholení bosensko-srbského konfliktu v polovině 90. let vykreslené z pohledu bosenské překladatelky, která se snaží ochránit svou rodinu během mnohatisícové evakuace, zatímco soustavně tlumočí komunikaci mezi oběma stranami a velícími zástupci OSN. Její příběh i zachycení celé události je od začátku do konce silně vypjaté a neuvěřitelně vtahující, vyprávěné je až na pár tišších míst v konzistentně hbitém tempu a krom pevně uchopené režie a propracovaného scénáře (až na několik výrazných shod okolností, které přispívají vyšší dramatičnosti) uhrane především vrcholným a zcela věrohodně prožitým výkonem představitelky hlavní role. Kruté finále je nastaveno ještě víc zdrcující dohrou na hranici emocionálního vyděračství, která ze snímku dělá hodně tíživou záležitost, což ale skutečným událostem, jimiž je film inspirovaný, de facto odpovídá.

Velmi komorní, drobná a režijně solidní věc, jejíž scénář se nicméně dostal pouze do stavu nepříliš propracované historky na téma navazování mezigeneračních vztahů s rodiči a prarodiči, jemuž chybí hloubka i silnější emocionální sepjetí. Roztomilý experiment na nejednoznačně definovaném rozmezí reality, snu a fantazijní představy s nosným konceptem, jenž by si zasloužil komplexnější a rozvinutější zpracování.

Starosvětské turecké drama o tíze špatného svědomí, běžných i neběžných strastech spojených s farmařením a činech, které člověk ani při nejlepší vůli nemůže odčinit. Pomalu prohořívající portrét chybujícího muže, jenž se před cestou do Mekky snaží očistit od malicherných i závažnějších hříchů, stojí především na hereckém výkonu představitele hlavní role a na kameře, která pomáhá dokreslovat životní styl úspěšného pěstitele častým zabíráním darů přírody, šťavnatých ovocných sadů, zeleninových záhonů a okolních scenérií. Závěr přijde s výbornou katarzní pointou, do té doby však plouživé tempo vyprávění v kombinaci s nepříliš dramatickým dějem nemá až na pár obrazových kompozic šanci čímkoli skutečně strhnout, byť o konzistentní kvalitě zobrazovaného nemůže být pochyb. Ne všechny načaté linie do sebe ve finále zapadnou (pasáže s odmítnutím vyšívaného ubrusu a koupí prodělávajících sousedových polí vlastně nemají žádnou dohru), drobné dramaturgické nedostatky však vyvažuje mimo jiné typově přesné obsazení vedlejších rolí a také osvěžující (bohužel jen okrajová) linie o přípravách na svatou pouť, která zřejmě vyjde podstatně dráž než leckterá dovolená.

Největší šanci na úspěch má Free Guy u hráčů počítačových her ve věku od cca deseti let, kteří hrají ideálně GTA a Fortnite, a kteří budou jistě chrochtat blahem. Jinak jde ale o ve všech ohledech polovičatou akční komedii s Ryanem Reynoldsem se solidní, leč zapomenutelnou akcí, podprůměrnou komediální složkou (popkulturní odkazy a herecká camea samy o sobě vtip nezaručují a snaha o úderné hlášky se míjí účinkem) a schematickým příběhem poslepovaným z motivů, které byly k vidění už mockrát dříve a lépe. Free Guy přitom na rozdíl od Truman Show nepracuje s žádnou satirickou rovinou nebo hlubší myšlenkou, vedle Ready Player One vypadá jako jeho obsahově podstatně chudší a méně nápaditý příbuzný a celkově se svou úrovní blíží spíše k novým Jumanji, s nimiž sdílí i nekonzistenci a nejasnosti v pravidlech vlastního fikčního světa a ambici pouze nezávazně bavit a nesnažit se o jakýkoli další přesah. V tomto ohledu Free Guy jako lehká letní akční zábavička obstojí mimo jiné i díky profi technické stránce, roztomilému námětu o životě herních NPC postaviček a sympatickému hereckému obsazení. Realizován je nicméně způsobem, jenž ani zdaleka nevytěžil v dostatečné míře jeho bohatý potenciál, následkem čehož všude tam, kde by Free Guy chtěl být osudový, komplexní a naprosto strhující, zůstává pouze nedomyšlený, povrchní a veskrze tuctový.

Hodně bláznivá a absurdní komedie, která je záměrně napsaná a natočená tak, aby byla co nejvíc bizarní a ujetá. Její podstatou je totiž oslava svobodné tvořivosti a fantazie, doprovázená podvratnou a nespoutanou vzpourou proti konvencím filmového vyprávění, jenž se neustále pohybuje na hranici mezi realitou, sny, halucinacemi a něčími představami. Tomu je podřízeno úplně vše, v důsledku čehož děj Mstitele získal podobu neustálého vršení vizuálně a obsahově výstředních scének, které však budou na většinu diváků pravděpodobně působit pouze jako bezobsažná fantasmagorie. Bez ohledu na to, jestli se na výraznou stylizaci a výlučnou formu filmu vnitřně napojí, nebo nenapojí. Tyto scénky jsou totiž sice v řadě případů realizovány s pozoruhodnou kreativitou, leč ve filmu obvykle figurují jen pro kreativitu samotnou a i přes zjevnou kurióznost nejsou dostatečně zábavné (protože nejsou prakticky vůbec vtipné, jsou jen divné) a tudíž celý film samy o sobě neutáhnou. Výsledkem je nehorázný úlet, zároveň jde ale do určité míry i o uměleckou výpověď jeho autorky, která v něm dostála své punkové vizi totálně svobodomyslného příběhu o nevyzpytatelnosti života, naději a lidských snech a patrně jej i zvládla natočit tak, jak jej natočit chtěla. Dostatečně zajímavý a zábavný je však Mstitel díky své jinakosti a svéhlavosti jen sporadicky, a to i přesto, že nahý Jaroslav Dušek pobíhající po centru Prahy, oděný pouze do kartonové krabice, je v něm jednou z těch méně mimózních věcí.