Trustme

Král filmových bizarností Nicolas Cage si libuje v podivnostech. Prostě utrácí za mystické artefakty a nemovitosti desítky miliónů a tak musí brát kdejaký džob. Točit okolo šesti filmů ročně, by se mohlo zdát jako řádný záhul a měl by být docela za vodou. Jenže on si vybírá takové role a příběhy, které mají shodné parametry - jsou ujeté, divné, rádoby umělecky komponované a on se nemusí učit scénář, protože většinou jeho postavy nemluví a jeho herectví je ryze fyzické. Jenže tyhle filmy jsou alternativní amatérské pokusy začínajících nebo no name tvůrců a tudíž je rozpočet nízký. Není divu, že v období deseti posledních let má za sebou 45 filmů! Z nichž jsou všechny v modrých i černých ČSFD číslech (červené 2 filmy jsou dabing animovaných postav). Vrcholem jeho posledního úletu je Willy's Wonderland, což je ultimátní blábol, který nefunguje ani jako parodie, ani jako divnohorror. Jde spíše o studentské cvičení a nebo amatérský videofilm se snahou vyrobit co si v duchu osmdesátkových horůrků, kde zlobí drsnější Mupeti, kteří likvidují všechny lidi, co k nim přijdou do "zábavního baru". Jediný Nicolas Cage je však pozabíjí, protože pije...  ...Kolaloku! Tedy jakousi její moderní obdobu s názvem PUNCH /rána pěstí/ no a tak má sílu. Na obrázcích, fan artech vypadá tento filmík cool, výsledek je poop. Trička a plechovky jako merch možná aspoň z poloviny vrátí investici. Film pro Festival otrlého diváka nebo při požití většího množství, než je malé se bude vesele líbit. (jedna hvězdička za tu hudbu).

Šachy jsou prý nejnudnější a nejméně akční sport a ke všemu s představou vizáže typickou pro šachistu, jímž je obrýlený hubený nudný muž s ulízaným účesem a mrtvolným zrakem. Tevis, Frank a Scott to napravili a stvořili nejuhrančivější šachovou partii jaká kdy o této hře byla zahrána. Museli ovšem řádně zabrat, aby čtenář, ale hlavně divák přisednul k seriálu o hře v šach. Seriál musel totiž oslovit jak mladší generace, tak diváky, co maximálně tuší, že to je ta divná černobílá hra. Příběh byl vsazen do období šedesátých let, které je mnohem těžší přesněji a detailně zobrazit pro svoji rozmanitost, než strohý středověk. Šedesátá léta jsou boomem ve stylu, designu, účesech, oblečení, autech, spotřebičích, společnosti. A mnoho fanoušků má tyto retro léta načtený i víc z jiných filmů. Tvůrci se tedy rozhodli okouzlit diváka nekompromisní dobovou stylizací jaká pravděpodobně jen tak nebude překonána. V první řadě to jsou kostýmky Beth, které jsou takřka v každém přestřihu jiné! Tím jak vydělává za výhry víc a víc peněz, tak jsou její šaty salónovější. Celý seriál je v podstatě komplexní katalog dobové módy a věřím, že tak jak holky začly nosit ve své době šaty podle Audrey Hepburn z jejich filmů, tak i ty dnešní se inspirovaly výborným vkusem šachistky Beth (a hlavně kostýmních návrhářů). Takže divák u seriálu o šachách má obrovský bonus být unesen do nejúžasnější doby. Teď se musí diváka ještě získat příběhem, hlavní postavou. Příběh je sice o šachistce, což je jistě lepší než o šachistovi, ale je třeba, aby holka byla taková jiná, divná, tajemná a protože je to šachistka, tak i geniální. A postava Beth je opravdu geniální! Nevzpomínám si, kdy jsem byl úplně paf z takto napsané role a takto zahrané postavy. Beth Harmonová je prostě bez výjimky natolik charismatickou, dojemnou, uvěřitelnou, lidskou, ženskou, sveřepou, křehkou, ledovou bílou královnou, že pokud by nehrála šachy, tak by nebyla tak sexy. Největším trumfem The Queen's Gambit je Anya Josephine Marie Taylor-Joy. Přiznám se, že mám úchylku na krásné ženské oči. A možná i většina hereček je díky nadprůměrné okatosti právě proto mými nejoblíbenějšími herečkami. Anya mě zcela uhranula a taky to byl důvod konečně si pustit seriál o šachách, takže se to tvůrcům fakt povedlo - dostat lidi k seriálu o holce, co hraje docela dobře šachy. Kamera se zde přímo mazlí s její tváří, pohledem, pohybem. Psychologie její osobnosti, osobitosti, jemné nuance a řeč těla (vyhrává-li partii má ruce šibalsky pod bradou, je-li v úzkých drží se za krk). Procházení životní etapou, kdy zná veškeré šachové strategie, ale neví si rady se svým dívčím tělem až po finální pokoření svého vlastního gambitu. The Queen's Gambit je mistrovským dílem, které mě donutilo k slzám a překopat svůj Top Hereček za celou dekádu.

Pokud jste viděli v životě víc jak 200 filmů, tak vás nikterak tento film neokouzlí. Vlastně je to takový současný trend v kinematografii jak se tvoří dle producentů film, který by měl být divácky vhodný pro masy: Použijete herecké superstars, kteří jsou miláčky publika (tím, že hrají ve všech blockbusterech posledních let), vytvoříte z nich partu/dvojici/trojici, jenž se budou různě popichovat, škádlit a podvádět, aby byli nakonec partou. Ukažte více zeměpisných lokací. Nesmí chybět Řím, Paříž, Londýn a pak klasika jako Rusko (zlo/zima) a nějaké ty tropické a pralesní zákoutí. Inspirujte se bondovkami, to vždy pomáhá (a nebo Indianem Jonesem). Tím se dají nahnat body a divák tak tolik nevnímá nevýrazný příběh. Pokud je děj o ničem a divák může mít tendenci se nudit - zařaďte šokující zvraty a obraty v konání postav, odborní diváci to nazývají twist, něco jako: tvůj otec byl tvá matka, která ti porodila otce. Zvraty a překvápka se mohou opakovat čím víc se film blíží k finále a zcela zamotat hlavu nevinnému divákovi. Ovšem pozor, nadužívání zvratů může zcela narušit logiku v předchozím ději a nečekaně pozorný divák, tak objeví hloupost celé zápletky a tvůrce to může stát nepěkné zasažení shnilými rajčaty. Drobné bodíky v podobě vtípků na popkultůru a sociální sítě si získáte u teenegerů. Red Notice stálo 200 milionů dolarů a dobrou polovinu patrně shrábla trojice hlavních hereckých zlodějů. Fanoušky The Rocka, Gal a Ryana film potěší pro jejich přítomnost, neboť oni jsou opravdu tahouni svých filmů, ale zde nemají co moc tvořit, předvádět, resp. hrají to, co vždy. The Rock hromotluka s dobráckou duší, Gal dlouhonohou amazonku a Ryan..  ...kokota. Akce je z čeledi Rychle a zběsile = něco vybouchne, někdo po někom střílí, uniká se z bodu A do bodu B, ale nikomu se nic nestane a vždy se unikne ze všech nástrah. Nuda. Pochválím pěknou kameru, střih a vtípek na Putina. Netflix už teď ví, že tyhle tři vejce do skla si dávat neměl.

A víte co? Já vám těch pět hvězd dám! Viggo Mortensen jako militantně revoltující liberální hipík a fotr na tripu vychovávající ze svých dětí renesanční jedince spartanskými metodami a vlastními učebními osnovami neúměrnými k věku dítěte je prostě nejen k sežrání, ale i dojmutí a zamyšlení. Taky jste si přáli k Vánocům v šesti letech dostat bojový nůž Ka-Bar místo omalovánek?

Věnováno všem odvážným tvůrcům ojedinělého seriálu.

Nejhorší film z kategorie "filmů o ničem, který natočili Pražáci". Krobote, ty víš, že tě mám moc rád, ale tentokrát musím být na tebe zlý.

I černí chtějí svůj western. Mají rádi to kovbojský oblečení, bouchačky, mega cool pózy a drsný hlášky a pohledy. Dějiny a realita jim však ubrala být v některých filmových žánrech, sportech a profesích tolerováni, zastoupeni či prostě jen nevhodní. Co se týče filmu jsou černí díky své mluvě, humoru a v poslední době i názorům vhodní spíše pro své specifické subžánry - černá komedie, gangsteři, filmy o boxu/basketbalu/bobování nebo sociální dramata. V dřívějších dobách černí herci hráli jen sluhy, otroky, řidiče nebo trumpetisty. Není divu, že sem tam se černí pokusí proniknout do rolí, kde je divák úplně nepřivítá. Proč? Protože divák, který chce vidět western, tak nebude chtít vidět  černochy za pistolníky. Historie má pár důkazů o černých kovbojích, co měli zbraň, takže ano černoch může být pistolník. Světem filmu se mihnulo pár westernů, kde je zásadnější postava černoch. Tím velmi povedeným je Posse od Maria Van Peeblese z roku 1993, který je takovou nesmělou moderní poctou Sergio Leonemu. A to je to, co černošské tvůrce baví - dát trochu té negerské drzosti a klipového stylu do žánru, který je pro většinu posvátný, neposkvrněný, bílý. O westernu se říká, že je to v součastnosti defacto mrtvý žánr. Snaha o modernější remake slavných majstrštyků je na vylámání si zubů a tak tvůrci vymýšlejí jak to dnes pojmout, aby diváka trochu překvapili v okoukaných škatulkách. Proto se vymění akční hrdina za hrdinku, hororového Hellraisera se už nikdo nebojí, bledá černovlasá holčička však může natropit mnohem více zleknutí. The Harder They Fall je tak unikátní v tom, že je černošský western, ale s klasickými a řekněme správnými westernovými pravidly, které očekáváme. I když stylizace se neobešla bez blackmen gangsta prvků - zlaté (mosazné) revolvery, hudba a prostě ta mluva. Film si odškrtnul stejně jako Black Panther (2018) většinu požadavků a kvót od hollywoodských odborů na 3 roky dopředu. Tento western není špatný a zrecenzuji ho jako by to byl standardní western. Mám jen pár (osobních) problémů: stejně jako v asijských filmech bojuji s rozpoznáváním obličejů. I když se tvůrci snaží pro diváka mého typu označit hlavního hrdinu vyříznutím kříže na čelo, stále se těžko orientuji pokud mají ke všemu všichni klobouky. Zbývá tedy rozpoznání dle šířky nosů. Bohužel děj je opravdu o ničem a už vůbec nelze k žádné postavě získat sympatie, postavy jsou mdlé, namachrované a charisma alespoň na levelu Idrise Elby jim chybí. Chválím finální rozuzlení zápletky a tam jedině se po westernovsku lze dojmout. Přestřelky jsem čekal více videoklipové od černošského týmu. Přiznám se, že proto jsem se i těšil na takový moderní akční western, kterým mohl být, kdyby produkce prostě ubrala z těch moderních kvót. Co je ovšem na tomhle filmu geniální, tak je hudba! Má-li mít nigga western nějaký hudební doprovod, tak je to tenhle božský soundtrack. A pokud máte možnost uslyšet film v Dolby Rozprostřeném zvuku s poctivým subwooferem, tak vás čeká nekompromisní střelecký zážitek v obyváku.

Tak tento film se tak trošku zbláznil a hodně nepovedl. Předem prozradím, že je to film z kategorie zbytečných a nedává smysl proč ho vůbec někdo musel natočit. Jakápak Armáda lupičů, Armáda zlodějů? Copak jich jsou stovky? Hlavní představitel a ke všemu i zároveň režisér Matthias Schweighöfer musel teda už při natáčení Army of the Dead si říct, že jeho postava si stůjcostůj zaslouží svůj vlastní film a aby to bylo lépe prodejné, tak to bude prequel ke zmíněnému hlavnímu filmu, tedy takové rozvinuté universum. Tím si ovšem nasral do tenisek, protože v tomhle prekvélu působí cokoliv ohledně zombií zcela nevhodně, prapodivně. Prostě někde v Americe jsou zombie ...no a co. A tak Schweighöfer pouze narcistně zhotovil film o jakože geniálním kasařovi, který otvírá na počkání ty nejprestižnější trezory světa. Kde se to kluk naučil? Chodil na Zámečnickou trezorovou průmyslovku? Koukal na youtube jak se otvírá trezor? Hrál si se stavebnicí Malý kasař? Nemyslím si. A ani nám to film nijak řádně nevysvětlí. Přesto otvírá složité mechanismy klasicky ortodoxně pouze poslechem. Má asi špičkový sluch. Soustředí se a vyžaduje naprosté ticho a klid, aby rozpoznal jemné cvakavé nuance soukolí čepů, vaček, ojniček a ozubů. Je pak s podivem, když si pustí ke své činnosti na plné kule hudbu Richarda Wagnera a nebo dokonce ten nejobtížnější trezor otevře za rozbouřené jízdy v náklaďáku. Zkrátka německá preciznost. Schweighöfer se prezentoval v Army of the Dead jako excentrický magor s nejistou orientací, tedy spíše to byl typický německý teplouš, zatím co v Army of Thieves svojí postavu lehce oheterosexuoval a ukázal, že i podivín z Berlína může mít na ztepilou sexy mulatku. A tak tento film zaujme jen skvělou hudbou (Zimmerovské variace á la Sherlock Holmes), okouzlujícími detailními záběry na mechanismy trezorů a české hlasy, zvuky, pražské uličky a komparz.

Fenomenální norská brutální taškařice s velmi nízkou korektností, genderovou vyvážeností, ekologií a hygienou. Seveřané nám spáchali tarantinovský chatařský masakr motorovým člunem od kterého můžete čekat cokoliv. Zejména však bravurní herecké výkony, image postav, typologie charakterů a originální režii. Filmu dominuje  Atle Antonsen v roli hloubavého nezničitelného trestance Pettera. Záběr na jeho obličej se zaseknutými háčky rybářských třpytek vstoupí do dějin.

O Depeche Mode a Antonovi Corbijnovi bych tu mohl plácat na dlouho. Kdo je fanoušek, zažil koncerty, vyrostl na DM, poslouchal Violator tisíckrát za sebou, nosil černý hadry (křivák), mával rukama u Never Let Me Down Again do odumření, chodil na DM Párty a Enjoy The Silence umí i pozpátku, tak ví, že Depeche Mode mají ty nejvěrnější (u)kované fanoušky ze všech kapel.