Matty

Zpomalená, hipsterská, na opakování týchž vtipů a situací založená zombie satira, která si neustále dělá legraci z toho, že je zpomalenou, hipsterskou, na opakování týchž vtipů a situací založenou satirou. Někdy to funguje moc dobře, někdy moc ne. V kontextu Jarmuschových dřívějších žánrových dekonstrukcí je to film inspirativní (konvence žánru nejsou jen zveličené, vyjadřují se k nim i herci vystupující z rolí a komentující scénář), který je díky obsazení skvěle zvládajícímu deadpan humor a množství odkazů k (Romerovým) zombie hororům a jiným starým filmům (náhrobek se jménem Samuel Fuller) zároveň po celou stopáž obstojně zábavný. O hit léta nepůjde a vrchol Jarmuschovy filmografie, kde Mrtvým náleží paradoxní pozice filmu zároveň nejméně vážného i nejzávažnějšího (planeta je v rozkladu a aby mohla obnovit svou rovnováhu, bude muset jít člověk z cesty), to není (zvlášť vizuálně a propojením/variováním jednotlivých motivů to působí odfláknutě), ale naprosto nezvládnutý počin, před kterým varovaly ohlasy z Cannes, si představuji jinak. 75%

Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není  opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90%

Překvapilo mě, kolik lidí ten film považuje za odporně mizogynní. Podle mě Sophie Letourneur diváka ve skutečnosti nutí, aby o mizogynii přemýšlel. Manžel touží po dítěti. Proto své manželce Claire, vytížené kariérou koncertní klavíristky, vymění antikoncepci za placebo. Žena otěhotní, což se ale jako první dozvídá muž. Ten proto naplánuje její návštěvu gynekoložky až na dobu, po které už podle francouzkých zákonů není možné (a bezpečné) provést interrupci. Zní to děsivě, jako námět hororu, ale přesně o to jde. Muž si v souladu s patriarchální logikou přivlastňuje ženu do té míry, že ji připravuje o veškerou působnost a přejímá kontrolu i nad jejím tělem a těhotenstvím, které následně prožívá, jako kdyby bylo jeho vlastní, a namísto rodičky se vzdělává v oblasti péče o dítě a navštěvuje kurz „Láska, mléko a mazlení“. Snad pouze během návštěv nemocnic, natáčených na podtrhnutí kliničnosti celého procesu dokumentárním stylem s reálnými lékaři, si uvědomuje, že Claire bezezbytku nahradit nedokáže. Dál ji nicméně vnímá nikoliv jako plnohodnotnou a autonomní lidskou bytost, ale jen skrze její břicho, které jí měsíc před termínem enormně naroste a ještě víc jí tím ztíží život. Pro Claire je nechtěné těhotenství především zdrojem stresu, frustrace, zmatku a bolesti. Přichází o tělesnou integritu a její vlastní identitu nahrazuje v očích druhých identita nenarozeného dítěte. Smír nachází teprve po návratu za klavír, ne v roli matky. Humor ani styl, jakým je film natočen, nejsou hřejivé, jak byste od komedie o těhotenství čekali. Énorme svým chladem, pichlavostí a převrácením genderových stereotypů neujišťuje, ale rozrušuje a vyvádí z konceptu, což by podle mě ty nejlepší komedie měly dělat. Jen se bojím, že někdo natočí český remake, který už nebude reflexí šovinismu, ale jeho produktem.

Předtucha, že letošní rok bude díky českým filmům skvělý, kterou jsem vyjádřil po Ceně za (ne)štěstí, se zatím naplňuje. Narušitel je nádherně dadaistické drama z období socialismu o mužích pilotujících letadla, což je to jediné, co dokážu o zápletce s určitostí napsat.___Vyprávění rámuje vzpomínání Petra Kostky na jeho letecký výcvik a jednu tragickou událost, ale neboť mu zřejmě trochu vynechává paměť a nedokáže se dobře soustředit, občas nějaká scéna dávající příběhu smysl chybí a mnohé jiné scény, které naopak nic přínosného nesdělují (převážně ty letecké, následované pro jistotu zmínkou o zakoušeném pocitu svobody), naopak přebývají. Vnukovi, který Kostkovo vyprávění zaujatě poslouchá a očividně věří, že „Tak to chodilo“ (což bychom asi měli taky), proděravělé vyprávění zjevně nevadí.___Jak hrozný byl život za komunismu, nám má být zřejmé z občasného výskytu slizkého estébáka típajícího cigaretu o křídlo letadla nebo z výroků jako „Kdo to má vydržet?“ nebo „To je strašné, co se u nás teď děje“. Jinak si nesnesitelný tlak, kterému hrdinové čelí a kvůli němuž chtějí Československo opustit, musíme domyslet. Drama, konflikty a akční scény také. Minimalismus takřka bressonovský.___Zřejmě mělo jít o příběh o přátelství dvou heterosexuálů, třebaže se skoro ze všech přátel vyklubou svině (což je jedno ze dvou slov, kterým jsou po celý film označováni komunisti, abychom snad náhodou nezačali pochybovat, že by nějaký komunista mohl být dobrý člověk; to druhé slovo je „kurvy“) a flashbacky s titulní dvojicí mají silně homoerotický náboj. Pouto mezi Vláďou a Zdeňkem by vysvětlovalo, proč všechny scény s manželkou, redukovanou na sexuální objekt, který jen občas něco řekne nebo projeví starost, působí naprosto bezpohlavně a zbytečně. Postavám, jednajícím nonstop v rozporu se svým přesvědčením, že je někdo odposlouchává a neschopným používat kauzální logiku (stejně jako celý film), jsem po pravdě rozuměl pouze v momentě, kdy Jiří Dvořák říká „Připadá mi to nějaký divný“.___Když už nelze laťku absurdna dále zvyšovat, přichází asi pětiminutový vysvětlovací monolog jedné postavy, po kterém všechno dávalo ještě méně smyslu. Beckett by zaplesal. Obdivuji odvahu tvůrců nasadit umělecky takhle výlučný počin, kteří by mnozí mohli mylně považovat za snaživou etudu studenta prvního ročníku režie, do široké distribuce, a těším se na reakce diváků, kteří za film zaplatí cca dvě stovky. P. S. pětihvězdičková hodnocení jsou zjevně od účtů založených jen kvůli tomu, aby tomuhle filmu daly pět hvězdiček (založení ve stejnou dobu, narychlo ohodnocených 200 filmů), stejná strategie jako u Ceny za štěstí.

Jiří Mádl si za téma svého druhého filmu zvolil mezilidské vztahy v době, kdy se lidé spíš uzavírají do svých malých mikrokosmů (Facebook ovšem ve filmu ale paradoxně slouží k tomu, že hrdina znovu naváže kontakt s vnějším světem). Zosobněním naštvanosti na rychle se měnící svět je devětasedmdesátiletý učitel češtiny v důchodu. Většinu potřebných informací o něm se dozvíme z několika úvodních záběrů, příkladně využívajících vypravěčské zkratky. Škoda, že ne všechny z motivů představených na začátku kvůli charakterizaci hlavního hrdiny jsou později rozvedeny. Důsledněji Mádl pracuje pouze se skutečností, že Rypar dříve učil češtinu. ___ Je sympatické, že Rypar přes své předsudky, shrnuté do věty „Falšujete tenisky, neplatíte daně“, přistupuje k novému nájemníkovi poměrně chápavě. Nenaplňuje tak bezezbytku stereotypní roli zapšklého stárnoucího xenofoba (viz třeba švédský Muž jménem Ove). Stejně tak se scénář, balancující vyjma občasných úletů na pomezí dramatu a komedie, vyhýbá jiným zjednodušením učiněným „populisticky“ pouze kvůli komediálnímu efektu. Způsob, jakým Rypar mladíka obeznámí s faktem, že nemůže opustit jeho byt, protože by jej někdo mohl legitimizovat, má poněkud výhružný charakter a chvíli to vypadá, že se film překlopí do bytového psychothrilleru. Také později, když si na sebe oba muži začnou zvykat, se nelze zbavit nedobrého pocitu z toho, že starý bílý muž ve svém bytě odměnou za vykonávání domácích prací „hostí“ bezprizorného přistěhovalce. Vzhledem k tomu, že jej občas proti jeho vůli zamyká v pokoji a trápí jej s kondicionálem (i když Song má stále problém dát dohromady jednoduchou větu), nejde o úplně rovnocenný přátelský vztah, ale spíše o civilizovanější formu otrokářství. ___ Ještě víc nežádoucích konotací vyvolává Ryparovo laškování se sousedkou mladší o padesát let (kterou chce sice ve skutečnosti dohodit Songovi, ale řada „creepy“ scén vyznívá tak, že si na ni sám dělá zálusk), vyplňující prostřední část filmu. Právě na nikam nevedoucí podzápletce s mladým párem odnaproti se ukazuje nedomyšlenost vyprávěcí struktury, potažmo nezacílenost filmu, i další nedostatky. Vychází najevo plochost postavy Songa, o němž se na rozdíl od Rypara už nic nového nedozvídáme a který se nijak nevyvíjí a zůstává velmi pasivní figurou (ve vyprávění je primárně od toho, aby posloužil Ryparově dějové linii a pomohl odhalit, že Rypar má více vrstev). ___ Pochybnosti vyvolává také nekonzistentní charakterizace postav. Kde se například v deprimovaném Ryparovi, vykřikujícím ve slabší chvilce, že mu celý svět může políbit prdel, náhle vzala hravá stránka, projevující se lepením vzkazů na trsy „warholovských“ banánů? Pokud má na jeho psychiku takhle ozdravný účinek přítomnost Vietnamce, který mu snaživě luxuje koberce, není to z filmu zřejmé. Vzniká dojem, že tvůrci jen potřebovali nějakou neškodnou zábavou vyplnit cca čtyřicet minut filmového času před tím, než postavy nasměrují k novému cíli a nechají je posunout se v příběhu dál (Rypar sám příznačně v jednu chvíli pronese, že stejně nemají nic lepšího na práci). Nebýt registrace na Facebooku, která později vede k jednomu dojemnému setkání a milému cameu, postava sousedky, o jejíž hledisko je vyprávění (dosud vázané jenom na Rypara a Songa) rozšířeno, by ve filmu vůbec nemusela být. ___ Nevyrovnanost Na střeše se znovu projevuje těsně před koncem, kdy dochází k výraznému zpomalení a film udržující si dosud nadhled se stává silně sladkobolným. Konec ale přichází v dobře načasovaný moment, takže průhledná hra na divákovy city nestačí zkazit dojem z celého filmu. ___ Na střeše je snímkem mnoha rozporů. Vypráví sice dobově relevantní příběh o přátelství navzdory generačním, jazykovým i kulturním rozdílům, ale díky charismatu Aloise Švehlíka je přesvědčivější jako nadčasová výpověď o stáří a samotě v rychle se měnícím světě. Je to film o schopnosti přizpůsobit se změně i film o neochotě cokoliv měnit. Je mnohým zároveň a přitom toho v něm na sto minut stopáže není dost. Kdyby měl autor lépe ujasněno, kterým směrem chce vyprávění vést a které z jeho mnoha rovin více akcentovat, mohlo by jít o mnohem lepší film. 55%

Čemu se smějí lidé v zemích, kde řádí ebola, náboženští fanatici nebo občanská válka? Existují v Saudské Arábii nějaké komičky? Nakolik k nigerijské rape culture přispívají tamější baviči? Larry Charles, režisér Borata nebo Diktátora, natočil ctyrčtyřdílný pořad o humoru na nebezpečných místech. Ať už jde o armádu, prostředí americké krajní pravice nebo o konkrétní zemi, kde vás za špatný vtip můžou unést, mučit a zabít. Je to poučné, odvážné, lehce perverzní (třeba když Charles z bývalého liberijského generála tahá informaci, jak chutná lidské maso) a podněcuje to k úvahám nad komedií coby prostředkem, jak se vyrovnat s neštěstím a přežít ve světě plném bolesti, utrpení a vlivných idiotů.

Frank Beauvais po rozpadu vztahu upadl do chmur a odebral se na alsaský venkov. Tam, izolovaný od civilizace, začal vzniklou prázdnotu vyplňovat obsedantním sledováním filmů. Během několika týdnů jich viděl na čtyři sta. Svou zkušenost následně proměnil v informačně hutný audiovizuální deník, tvořený chytře volenými fragmenty zhlédnutých filmů a autorovým komentářem. V necenzurovaném proudu myšlenek se prolíná rekapitulace osobního života s obecnějšími úvahami o politice, práci a umění. Jazyk, kterým Beauvaisův film poskládaný z jiných filmů promlouvá, vám bude zřejmě tím bližší, čím větší jste cinefilové a čím více máte zkušeností s depresemi, pasivitou, úzkostí a prokrastinací. 90%

Dokumentární úkaz. Dánský novinář se pouští do vyšetřování podivných okolností smrti bývalého generálního tajemníka OSN. Při tom narazí na ďábelský plán jako z béčkového hororu, zahrnující utajené laboratoře v africké džungli, atentáty a „vakcíny“ s virem HIV. Rozkrývání rozsáhlé konspirační sítě, do které byla zřejmě zapletena CIA, několik evropských zemí a nadnárodních korporací a která možná zásadně ovlivnila, jak vypadá současná Afrika, je rámováno Brüggerovou snahou dát vyprávění nějaký pevný tvar, což se ale vzhledem k množství nespolehlivých svědků (kterých je mnohem víc než důvěryhodných materiálů) jeví jako nemožné. Paralelně s napínavým detektivním odhalováním konspirace sledujeme jeho rostoucí frustraci z toho, že mu stále uniká pravda, a originální snahu vypořádat se s nemožností oddělit fakta od fikce jednak průběžným reflektováním toho, co (ne)zjistil, jednak animovanými sekvencemi, které jsou přiznaně nespolehlivou rekonstrukcí. Jestli máte rádi hodně spletité špionážní thrillery s desítkami složitě propojených postav, u nichž je pochopení komplexní struktury a vazeb mezi jednotlivými aktéry nadřazené jednoznačným a definitivním závěrům, budete stejně jako já dvě hodiny tajit dech. 90%

Film trpělivě zkoumající zapojení jedné odlehlé a izolované komunity do širších sociopolitických i mytologických rámců současného světa může odrazovat svým pomalým tempem a dvouapůlhodinovou stopáží. Pokud se jím ale necháte pohltit, dočkáte se nejen hypnotizujícího sbírání borůvek a psychedelické montážní sekvence zakončené nezapomenutelným oslím cameem, ale také inspirativní výpovědi o možnostech nekonfliktní koexistence člověka a krajiny. 85%

Parazit je v nakládání s populárními žánry záludnější než krimi Pečeť vraha, monster horor Mutant či postapokalyptické sci-fi Ledová archa. Jeho vyprávění není semknuté konvencemi jednoho žánru, které by Bong modifikoval či odmítal naplnit. Proměňuje se čistě na základě toho, jak postavy pohlížejí a reagují na určité situace. Ani zlo oproti běžným žánrovým filmům není koncentrováno do konkrétního monstra či padoucha, ale projevuje se v činech, k nimž se hrdinové uchylují ve snaze získat a udržet si určitý společenský status. Skutečným antagonistou je vykořisťovatelský kapitalismus. Ve filmu jde o neviditelnou sílu, která v lidech posiluje touhu žít životy někoho jiného. ___ Veškerý děj se odvíjí od konkrétní sociální reality a vztahů mez příslušníky jednotlivých vrstev společnosti, jež se snaží přechytračit systém nebo uhájit dosaženou pozici. Ani jednoho ovšem kvůli nastaveným pravidlům není možné dosáhnout férově. Postup do vyššího patra vyžaduje sebezapření a překročení mnoha hranic. Jejich nerespektování a porušování je dominantní formální strategií i ústřední metaforou filmu. Bohatí žijí díky tvrdé práci, krvi a potu chudých, chudí v zájmu přežití parazitují na těch, kdo živoří v ještě větší bídě. Navzájem se potřebují a nenávidí zároveň. Prostorem jasně vymezených hranic, jejichž překračování bude mít neblahé důsledky, je rozlehlý moderní dům, představující pro hrdiny zvenčí vysněný prostor. Již jeho situování na kopec kontrastuje se skromným příbytkem ústřední čtveřice, krčícím se pod úrovní ulice. Klaustrofobně stísněné interiéry sice přispívají k tomu, že nemajetná rodina drží víc při sobě, ale nabízejí nesrovnatelně méně komfortu než rozlehlé pokoje vily, jejíž obyvatelé jsou si prostorově i citově vzdálenější. ___ Přestože má Parazit po většinu času blízko k frašce, v závěru většinu aktérů vnímáme spíše jako tragické oběti sociální stratifikace a ekonomické nespravedlnosti. Úspěchy hrdinů už nepřinášejí komickou katarzi, ale váhání, zda lze popření vlastní individuality ospravedlnit snahou o udržení místa v systému. Pobavení střídají obavy, soucit a pocit bezpráví. Bong toho dosahuje proměnou rytmu vyprávění a obratnými změnami perspektivy, přesměrovávajícími naše sympatie. Tóny příběhů jednotlivých postav jsou v závěru natolik neslučitelné, že nastává zlom a namísto pouhé hry na dobývání Divokého západu nastává opravdové a krvavé prolomení hranic mezi fikcí a realitou, civilizací a divočinou. Nejde jen o střet různých tříd a způsobů vztahování se ke světu, ale také o setkání hororu, černé komedie a melodramatu. Suverénnost, s jakou Bong zdánlivě nespojitelné elementy spojuje do konstantně zábavného celku, v němž je každý střih a pohyb kamery propočítaný s hitchcockovskou precizností, nabízí nejpřesvědčivější argument proti pochybám, zda si podobně „divácký“ film zasloužil Zlatou palmu z Cannes. 90% Zajímavé komentáře: Triple H, Martrix, montongery, BOURQUE