Matty

Hodnotný doplněk restaurované a kolorované verze Cesty na Měsíc (kterou hudba od AIR místy mění v jakýsi remake původního filmu, přizpůsobený nerdům, kteří se vyžívají v campových podivnostech). Mohu-li posoudit z toho mála, co o Mélièsovi vím, prezentované informace nejsou scestné, nanejvýš zjednodušené (například není zvykem uvádět původní délku němých filmů v minutách). V komentářích několika filmových snivců (Jeunet, Gondry, Hazanavicius) cinefilní hodnota jasně převažuje nad informační a ten lehce proti-americký náboj si tvůrci rovněž mohli odpustit (třebaže plně souhlasím s nepřímým sdělením, že Mélièsův film byl hodnotnějším počinem než vyslání člověka na Měsíc). Stále jde ale jen o nepatrnou cenu za navýšení divácké atraktivity. Jistě by se celých šedesát minut dalo zaplnit detailním zmapováním procesu restaurace, tvůrci se ale moudře rozhodli jít vstříc divákům méně zapáleným pro technickou stránku věci a divákům, kteří z Mélièsova díla znají vesměs jenom ten obrázek Měsíce s raketou v oku. Výsledek je vzácně vyvážený a věřím, že vědce a nadšence neurazí a ty ostatní neznudí. 80%

Dílo přeceňované a dílo mistrovské někdy dělí velmi tenká hranice. Pravidla hry, vybraná i letos filmovými odborníky do elitní desítky nejlepších filmů všech dob (The Sight & Sound Top Ten Poll 2012), působí dosti vyčpěle a – ač si to u filmů připouštím nerad – nudí. Renoirův humanismus nejde dohromady s cynickými, pokryteckými a afektovanými příslušníky buržoazie. Spíše než kritický je tón filmu smířlivý, spíše než satiru připomínají Pravidla hry ztřeštěnou clairovskou komedii, která se teprve v závěru náhle zlomí ve vážné drama. Projevuji-li v hodnocení Renoirova ambiciózního (film navzdory vysokému rozpočtu propadnul), zdlouhavého a repetitivního projektu shovívavost, potom pro jeho formální stránku. Renoirova práce s více plány obrazu, v nichž se zpravidla něco děje/někdo pohybuje, divákovu pozornost nevede, naopak ji zostřuje. Významy nevytváří střih, ale s naší pomocí sama kamera. Dokonale organizovaným odcházením a přicházením postav na „scénu“ vás Pravidla hry ve bdělém stavu udržet dokážou. Jestli to není na tak oslavovaný film málo… no, asi je. 75% Zajímavé komentáře: Rob Roy, Toj, mortak

Další z filmových balad, budujících mýtus o posledním hollywoodském desperátovi Samu Peckinpahovi. Dokument je na vyšší filmařské úrovni než Sam Peckinpah: Man of Iron a oproti Sam Peckinpah's West: Legacy of a Hollywood Renegade se zabývá všemi Peckinpahovými filmy, nikoli výlučně westerny. Ve všech třech počinech nicméně vystupují vesměs titíž lidé (Kristofferson opět pěje své teskné písně, L.Q. Jones opět vzpomíná na legendární chlastačky) a neměnný zůstává i skicovaný portrét slavného režisérského rebela. Peckinpahova bouřlivácká povaha je prezentována jako nutný prostředek v boji proti studiové ustrnulosti a problémy s alkoholem a drogami pak vyznívají jako důsledek jeho nemožnosti dělat si, co by chtěl (ačkoli rozum nabádá vidět nedostatek nabídek naopak jako reakci na režisérovu komplikovanou náturu). I když obsahuje minimum ukázek z diskutovaných filmů (vesměs jenom trailery), jde při dvouhodinové stopáži o solidní shrnující materiál – akorát by nebylo od věci přestat Peckinpahovy četné nedokonalosti rozřeďovat nostalgicko-melancholickým tónem.

Zapomeňte na neohrožené desperáty, jejich proklatě nízko zavěšené kolty a šlechetné úmysly. Pod maskami westernových ctností dlí lumpové, srabové a vyžírkové, kteří se nepřetrhnou, aby přispěli k věhlasu svého zapadlého městečka. Tichá tolerance banditů, žádná úcta k mrtvým a svolnost k nestoudným bahenním zápasům. Pouze šerif, který je již čtyři roky na cestě do Austrálie, v této bohem zapomenuté díře může zjednat pořádek. A v prvé řadě bude třeba nasadit mříže do místní věznice. V okolí deseti prérii nespatřuji westernovou komedii srovnatelné vtipnosti. Do podvědomí se vkrádají Ohnivá sedla Mela Brookse, což byla ovšem švihlá parodie, pravidla žánru přeskakující jako Indiáni oheň, nikoliv šikovně přetvářející jako ohnivá voda mysl střízlivého kovboje. Konverzační humor teče proudem, znevažuje váženost „osadníků pustých končin“ a velmi dobře funguje i po vyjmutí z místa svého původu, z filmu samotného. Pozapomenutá studnice kovbojských anekdot, která se jedním zhlédnutím určitě nevyčerpá. 75%

Pět let trvalo, než Wes Craven po dodnes znepokojujícím The Last House on the Left natočil druhý film. Stejně jako svůj debut, i Hory mající oči nejen režíroval, ale také k nim napsal scénář a sám si je sestříhal. Fabule by nemohla být jednodušší: americká střední třída je uprostřed pouště konfrontována s něčím, čeho existenci si v bezpečí svých domů nepřipouští. Rodinu republikánů (což se projevuje jejich vřelým vztahem ke zbraním a pokryteckou vírou v Boha) čeká intimní seznámení s rodinou zdegenerovaných kanibalů. Film je o poznání méně šťavnatý a zneklidňující než námětově podobný Texaský masakr motorovou pilou. Chybí mu zejména ošuntělost Hooperova kultovního hixploitation, dokonce i kanibalové zde vypadají v nejlepším případě jako banda loupežníků z české televizní pohádky. Nejde z nich strach a z jimi konaného násilí toho tolik nevidíme. Není důvod se bát, v důsledku čeho Hory fungují lépe v „nastavování zrcadla“ společnosti než v navozování pocitu hrůzy. Za pozornost stojí, že Craven neužil tradiční rozdělení na společnost technologickou a před-technologickou, neboť moderní technologie používají i divoši. Jednoduše se naučili ovládat civilizační vymoženosti, jakkoli sami civilizovaní nejsou. V užívání technologií navíc dosahují lepších výsledků než hrdinové, jež jindy spolehlivé hračky opakovaně zrazují, nejvíce v okamžiku, kdy jimi chtějí někoho zabít. To se jim podaří až s použitím barbarštějších prostředků vyžadujících bezprostřední fyzický boj tělo na tělo (sekera, dýka). Jinými slovy, chceš-li přežít v divočině, musíš se sám stát divochem. Právě v okamžiku odhalení tohoto monstra uvnitř nás, v okamžiku přímého útoku na kameru, psychoanalyticky hutný (ztráta otce, matčin strach z hadů, Plutova frustrace po odepření sexu) snímek končí. Žádný doslov, který by navrátil status quo. Poper se s tím, jak umíš, milý diváku. Hlavní obětí, zbaveno stejně jako celá filmová rodina pocitu bezpečí, jsme nakonec mi. Velmi zneklidňující, velmi cravenovské. 65% Zajímavé komentáře: tron, Mr.Apache

Dívka, která si hrála s krávami (a kopala do těch, kdo ji naštvali). Mohla si vybrat, k čemu svůj dar (a prokletí v jednom) využije. Zvolila dobytek. Němé tváře, které ji neznervózňují a které chápe mnohem lépe než lidské bytosti okolo sebe. Prapodivný námět není věrohodný jen tím, že vychází ze skutečných událostí, ale také díky snaze tvůrců a Claire Denis pochopit svět Temple Grandinové (Denisová její trvalou nedospělost vystihla bravurně). Pro lepší představu vidíme lidi a věci jejíma očima. Nápady i emoce, s jejichž vyjadřováním má Temple problém, jsou převáděny do obrazů. Orbis pictus. Filmovější námět aby jeden pohledal. Hrdinčina nelehká cesta za jejím životním snem je zbavena patetických okamžiků a filmu škodí pouze doslovnost při vysvětlování, co autismus obnáší. Kromě hrdinčiny diagnóny je zohledněno i prostředí amerického jihozápadu 60. let, ovládaného výlučně muži – tím víc nás může fascinovat odhodlání jedné drobné dívky, potažmo ženy. 75%

Domníval jsem se, že z idealismu, jakým je Newsroom prostoupen, už ambicióznější americká filmová a televizní produkce vyrostla, ale vzhledem k vypilovaným, na vteřinu přesně načasovaným slovním výměnám (kamerové tanečky mezi několika herci, předávajícími si slovo v jedné místnosti, jsou úchvatné), sympatickým postavám (v týmu příznačně není jediný záporák, zlý jsou ti, kteří mají v rukou moc a peníze) a neodolatelnému, třebaže utopickému modelu zásadně na faktech založeného zpravodajství (jestli tímhle Sorkin přiměje jediného diváka začít zpravodajství vnímat kritičtěji, splnil svou misi), ani nemohu napsat, že by mi kdovíjak vadil – přesto druhou sérii nebudu vyhlížet zdaleka tak dychtivě jako nikdy nerealizovanou druhou sérii Studia 60. Omlouvám se za prasácky dlouhé souvětí s mnoha závorkami, ale takhle nějak jsou v Newsroomu řešeny výše zmíněné a mnou z celého seriálu nejvíce obdivované dialogové štafety. 80%

Proč Dannovi někdo nevysvětlil, že neskládá hudbu pro film čínský, historický, nýbrž americký, psychologický? Tedy, psychologický vlastně moc ne... a už vůbec ne tak mrazivý jako metafory, jichž užívá (členové rodiny jsou oddělenými kostkami ledu a jejich vztahy se pomalu blíží bodu mrazu). Jestli život občas dává zabrat, sledování Ledové bouře ani trochu. Naoko řeší velké otázky, přitom je banální a trpí doslovností (jak nazvat pro vyprávění klíčovou párty? Key party!). Lee si dává záležet, abychom z každého záběru poznali, že je příběh zasazen do doby, kdy Spojené státy definitivně ztratily svou nevinnost, ale až na zmínku o Hlubokém hrdle a bizarní scénu „Fuck Nixon" (nebo jak ji nazvat) jsem neviděl důvod, proč by se celé to vztahové divadlo nemohlo odehrát o desetiletí dříve nebo později. Herci hrají dle očekávání, ale chování jejich postav příliš smyslu nedává a docela chybí nějaká autentická, nepropočítaná emoce. Teď abych si napravil chuť něčím altmanovsky sžíravým (že by Prostřihy?). 60% Zajímavé komentáře: honajz, milancecil

Nebýt délky, jenom další z mnohých filmů o filmu. Nekomentované záběry z natáčení jsou vcelku zbytečné, vytváření digitálních triků, jemuž je pochopitelně věnován největší prostor, od doby vzniku značně pokročilo, a ani nepovedené záběry nepatří k nejvtipnějším. Více než dopodrobna popisovaný proces výroby mne zaujala Jacksonova schopnost zaujímat paralelně pozici filmového fanouška i tvůrce. Jak zmiňuje v úvodu k celému monstrdokumentu, dobře si uvědomuje atraktivitu zákulisních materiálů pro diváky a již během produkce, případně ještě před jejím započetím, pořizuje velké množství videomateriálu (pozdějšími videoblogy King Konga a Hobita nám umožnil být téměř na place, účastnit se natáčení). Navíc se, poučen bonusovými materiály z jiných disků, snaží vyvarovat případných nepříjemností pro uživatele BD/DVD (což přímo zmiňuje v kapitole Storyboards, zařazené na BD jako samostatný bonus). Vytvářením dojmu, že stojí na straně těch, které nadchne každá nová technologie a popkulturní narážka, si získává sympatie nerdů, a zároveň si vytváří alibi pro případ odmítnutí snímku kritiky, kteří oproti poučeným fanouškům nevěděli, čeho chtěl tvůrce docílit. Mazané. 70%

„Krev musí na čepeli zůstat“ Bude se SPOILERovat. Scorsese se vydal hloub do minulosti a zároveň navázal na Mafiány a Casino, oproti kterým mají gangy o něco tradičněji vystavěný příběh, jakkoli netradičně zachycující hned dva vzestupy a pouze jeden pád. Ulice, do nichž je děj zasazen, jsou tentokrát opravdu špinavé a prasata v souvislosti s nimi nemusíme zmiňovat jenom v přeneseném významu. Dobře by do nich zapadli Dickensovi hrdinové. Jeden takový ostatně stojí v centru vyprávění (a sám k nám neodmyslitelným voice-overem promlouvá). Na rozdíl od Olivera Twista se své oběti neučí okrádat, nýbrž řezat, bodat a sekat. Přísnou katolickou výchovu (jak jinak) poznamenaný Amsterdam Vallon je nám průvodcem. Skrze něj se dovídáme, co se dělo, když si jistá společenská vrstva v New Yorku žila poslední roky svého věku nevinnosti. Mladý hrdina slouží jako předzvěst blížícího se konce éry mužů, kteří chtěli mít vždy poslední slovo, ačkoli uměli jenom bojovat a jakákoli diplomacie jim byla cizí. Poté, co se rozkouká a včlení do gangu, může začít realizovat svůj hlavní cíl – pomstít otce. Aby toho dosáhnul, musí zabít jinou otcovskou figuru (s níž hezky oidipovsky sdílí jednu ženu), psychopatického řezníka, který se obléká jako Willy Wonka (ač ho jinak barevně charakterizuje ďábelsky rudá), a příliš nerozlišuje mezi masem lidským a zvířecím. Teprve nezdařený atentát a následující potrestání vyléčí protagonistu z jeho sobeckosti a přimějí ho zasáhnout do dějin výrazněji. Film po Amsterdamově zmrtvýchvstání začíná nanovo, čím je odůvodněna rozmáchlá stopáž. Stejně jako ostatní postavy je ale Amsterdam opakovaně konfrontován s tvrdým faktem, že jeho problémy a jim vedená žabomyší válka pozbývají na významu (který mu egoističtí muži přikládají) ve stínu paralelně běžících velkých dějin a války občanské. Dění ve Five Points je zároveň lokálním odleskem událostí celostátních: na obou úrovních proti sobě válčí dvě Ameriky. „Čistá“ Amerika konzervativních starousedlíků a nová, multikulturální Amerika přistěhovalců. Vítězství druhé z nich předznamenalo, jak bude o pár desetiletí později vypadat nejenom New York, nýbrž celé Spojené státy (k hledání dalších politických paralel vybízí postava Řezníka, který si bere trochu z rozdělitele lidu Abrahama Lincolna a trochu z George W. Bushe, jiného mocipána sjednávajícího pořádek strachem). Prolnutím minulého a přítomného film ostatně jenom nekončí, ale také začíná, byť v úvodní řeži zastupuje současnost pouze nediegetická hudba. Není zřejmě nutné dlouze se rozepisovat o Scorseseho režisérské zručnosti. Přesně ví, kdy použít prolínačku, kdy nadhled, kdy podhled a kdy jump cut, aby film šlapal a zároveň nesl nezaměnitelný autorský rukopis (ani tentokrát nechybí představení prostředí v jednom dlouhém záběru à la dokumenty direct cinema). Jako důkaz za všechny nechť poslouží boxerský zápas s bezchybně načasovanými střihy mezi záběry v polocelku, kdy se zápasníci pohybují, a detaily, kdy si uštědřují rány. Scorsese opět prokázal ohromující cit pro detail, schopnost proniknout pod kůži jakkoli vzdálenému (ať časově, či kulturně) místu a době. Namísto televizních záběrů a dobových písniček (třebaže ani ty nechybí) používá letáků a novinových článků z probádávané periody. Autentický je rovněž slang pouličních živlů a dojem jiného času ruší hlavně slavní herci. Čím samozřejmě nechci ani naznačit, že bych si nevychutnal kupříkladu Day-Lewisovo poklepávání kudlou po vlastním skleněném oku. Gangy New Yorku jsou velkým filmem, jenž se nebojí ukázat, že ruce, které vybudovaly současnou Ameriku, byly pořádně zaneřáděné krví. Závěr je s ohledem na post-eleven ovzduší vzniku mírnější, než by si Scorsese jindy dovolil, ale trocha něhy má myslím po dvou a půl hodinách epických jatek své opodstatnění. 85% Zajímavé komentáře: golfista, Lima, kiddo, Melies, Visáč, gudaulin, DDT DDT, Vronsky , Triple H , Trias