Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (4 107)

plakát

Avengers (2012) 

Tohle je válka! Superhrdinové tady sice jsou sebestřední pošuci (jako Watchmen), ale když je svět potřebuje, vědí, co dělat a dlouho nad tím neváhají (jako Superman). Nordický bijec s kladivem a sklony k teatralitě, vědátor, který se čas od času vytočí až do zelena, oživená akční figurka – dokonalý produkt amerického válečné propagandy, jinak taky hrdinové marvelovského univerza. Všichni byli v souladu s cílovým publikem vsazeni do nerdovského světa Tonyho Starka (tzn. protagonisty dvou komerčně nejúspěšnějších titulů série). Nadsazená optika popkulturně poučeného diváka, kterou je na Thora nebo Kapitána pohlíženo, film chrání před přílišnou vážností, aniž by na druhou stranu vznikal dojem, že vlastně o nic nejde. Emocionální vtažení do děje představuje hlavní cíl Whedona, který potřebuje přesvědčit diváky, i Furyho, které musí dovést k pevnějšímu semknutí hrdiny. Jde přitom skutečně o čistě pragmatický cíl, pracovní úkol, chcete-li, takže se nekoná zbytečné sentimentální plkání a plakání. Teprve zneužitím smrti jedné z důležitějších postav končí sebe-destruktivní přeměřování eg a děj se může přesunout k vícekrát zmíněné válce „my“ versus „oni“ (Avengers jsou v důsledku jenom dalšími zbraněmi hromadného ničení, až na ty emoce…). Neznamená to, že by předcházejících sto (nebo kolik) minut nemělo mimo akční scény a Starkovy hlášky co nabídnout. Je radost sledovat, s jakou důsledností, a bez otravného opakování pro natvrdlé, tvůrci využívají každičkou poskytnutou informaci, díky čemu se nemusíme sami sebe ptát, jak ta a ta postava ví tohle a tamto. První třetinu vyplňuje postupné, chytře provázané představování jednotlivých superhrdinů (přesněji jejich uvádění na scénu, neboť většina z nich byla představena v samostatném filmu). Následuje konfrontační druhá třetina, kde je Whedon očividně na jemu blízkém bojišti – stejně jako ve Firefly zde diriguje partu individualistů na palubě jednoho dopravního prostředku. Pouze konflikty, které mezi nimi vznikají jsou díky jejich schopnostem i díky rozpočtu filmu výrazně těžkotonážnější. Nutnost potlačení individuálních úchylek ve prospěch týmu tvoří jádro vyprávění, jak názorně ukazuje poslední záběr s emblematickým Áčkem. Dát dohromady peníze (Stark), vědu (Banner), idealismus (Rogers) a mravní étos (Thor), dostat všechny hrdiny s odlišným stylem vystupování i mírně odlišným stylem režie „jejich“ scén (staromódně patriotický Kapitán, hororově neodhadnutelný Hulk, divadelně veletragický Thor, konverzačně komediální Iron Man) na stejnou loď (ve významu doslovném i přeneseném). Sladění různých stylů nutností semknutého boje, to je hlavní cíl Avengers. Přibližně dvě třetiny filmu jsem si říkal, že je to zábava velmi dobrá, nikoli mimořádná. Teprve finální akční bakchanálie a speciálně dvě nepopsatelné a na takhle masivní mainstream odvážně sebeironické scény s rozzuřeným Hulkem mne přiměly nehodnotit jenom spokojeně, ale rovnou nadšeně. Jsou to přízemní důvody, vím – ty důmyslnější si nechávám pro snímky, které nenabízejí atrakce typu jednookého Samuela L. Jacksona s bazukou. Pro příště bych akorát prosil méně techno-fetišismu a více Scarlett Johansson, hrající zřejmě historicky první superhrdinku, již lze brát vážně, neboť křehkost a emoční labilitu pouze předstírá z „pracovních" důvodů a svého partnera musí sama zkrotit, aby ho získala zpět. 90% Apendix: České titulky jsou podobně odfláknuté jako dabing (překlepy, nedokončená slova, "Halk" namísto "Hulka"...). Zajímavé komentáře: Marigold, StarsFan,genetique, mcb

plakát

Avengers: Age of Ultron (2015) 

„I’ve had a long day. Eugene O’Neill long.“ Whedon nepřekvapivě sází na již osvědčené. Také druzí Avengers jsou duchaplnou akční týmovkou, která baví více chytrými dialogy než masivními, stylisticky opojnými akčními sekvencemi, které jsou tentokrát zásluhou dlouhých „štafetových“ záběrů alespoň o chlup přehlednější (zatímco jednička touto figurou na důkaz sehranosti týmu vrcholila, ve dvojce už slouží jako vizuální leitmotiv). ___ Interakce mezi postavami už není jen o tom, že k sobě musí najít cestu, zachovat si svou osobitost a přitom se naučit kooperovat. Začínají lépe poznávat jeden druhého i vlastní temné stránky, čímž jsme vedeni k tomu, abychom je vnímali také jako lidi (resp. postavy s lidskými problémy), nejen jako nadlidské a v podstatě neohrozitelné zachránce civilizace (ne pro nic za nic se hrdinové oslovují převážně civilními jmény). Přesto film ve vztahové rovině nepřekročí hranici vzájemného popichování a postrádá vážnější konflikt, který by ohrozil semknutost týmu. Whedon zůstává vůči svým hrdinům a jejich poněkud pubertálnímu uvažování příliš smířlivý a Age of Ultron má navzdory lehkému zvážnění stále daleko k ponurosti a závažnosti Strážců nebo alespoň Temného rytíře. Z tónu filmu je od začátku patrné, že do tuhého nepůjde, problémy dospělých se řešit nebudou (podání vztahu Nataši a Bruce, stejně jako Clintonova rodinného života nejlépe vystihuje anglické adjektivum „corny“), vážná krize nenastane a narážky na mezinárodní politiku Spojených států zůstanou na obecné úrovni (Ultron jako výsledek postupující mechanizace válčení, násilí páchané v zájmu ochrany demokratických hodnot, napětí mezi transparentní a veřejnosti utajenou válkou proti teroru, kdy první přístup reprezentuje idealistický Captain America a druhý Stark). ___ Primární zájem o lidský element se oproti elitářské jedničce neomezuje na superhrdiny – finální akční sekvence je založená na snaze zachránit co nejvíce civilistů. Zaujatost vlastním tragickým osudem, vzájemné flirtování a úsměvné poměřování eg jsou tak vyvažovány starostí o obyčejné lidské životy, která ovšem slouží zejména k podtrhnutí mytologického rozměru vyprávění. Hrdinové by ani v závěrečných titulcích nemuseli být zobrazeni ve formě klasického sousoší, aby nám došlo, že jim v moderním (fikčním) světě náleží stejná úloha, jakou ve starověku plnili řečtí bohové. ___ Druzí Avengers jsou suverénnějším, třebaže místy poněkud mechanickým projevem toho, čím první Avengers překvapovali – skloubení hlučného blockbusteru s civilní a důvtipnou konverzační vztahovkou. Kdyby představovat finální vývojovou fázi marvelovských adaptací, nebudu se zlobit. Ve vztahu k žánrovým konvencím subverzivní třetí Iron Man a vypravěčsky důmyslný druhý Captain America ovšem ukázali, že to jde i nápaditěji. ___ Age of Ultron je nakonec nejodvážnější nároky kladenými na diváka, který se chce v příběhu a velkém množství postav po celých 140 minut dokonale orientovat. Začíná bez jakékoli expozice in media res a vysvětlováním, kdo je kdo a oč mu jde, se nezdržuje ani během následujících dvou hodin. Mnohé narážky, náznaky a aluze předpokládají, že se ve fikční encyklopedii orientujete se stejnou pohotovostí jako postavy. Ačkoli jsem zatím po většinu čas byl v obraze, nedokážu si představit, jak budu třídění obrovského množství fakt zvládat o deset filmů a stovku seriálových epizod později. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Rudinsky

plakát

Avengers: Infinity War (2018) 

Infinity War v sobě nese několik výborných (hl. Thorova linie) a pár průměrných marvelovek: dosažení cíle je odkládáno kvůli tomu, že hrdinové stále dokola opakují tutéž „chybu“, čímž nám tvůrci stále dokola polopaticky sdělují, co je ústřední myšlenkou filmu, nejmasivnější akce se odehraje v zásadě jen kvůli tomu, aby bylo co epického nastříhat do traileru, když režiséři přepnou do melodramatického módu (což činí mnohem častěji než dříve), některé dialogy jsou dost „cheesy“, děj je s postupujícím časem stále předvídatelnější, oddalování nevyhnutelného únavnější a vyprávění monotónnější... Pohromadě to drží hlavně díky emocionálně hutnému rozkrývání záporákových pohnutek, na které jsou vázány body obratu i dělení do tří velkých dějových bloků.___Film hodně táhne nahoru nesmlouvavé finále, ale skrz naskrz vážný přístup příběh neprostupuje ani zdaleka v takové míře jako v Loganovi nebo Nolanových Batmanech. Dobře zabavit diváka, nikoliv jej přimět přemýšlet nad smyslem násilí nebo cenou za hrdinství/lidskost, je stále na prvním místě. Nejlepší marvelovkou pro mne zůstává druhý Kapitán Amerika, o jehož stylistické čistotě a vypravěčské sevřenosti si dost epizodická Infinity War (přičemž některé postavy vyprávění opustí na tak dlouho, až skoro zapomenete, že ve filmu jsou), střídající příliš mnoho stylů (a přitom nemající, poměrně logicky, žádný svůj osobitý styl jako Thor: Ragnarok nebo Black Panther), může nechat zdát.___Feige a spol. tentokrát, podobně jako Singer v podstatně těžkopádnějších X-Men: Apokalypse, jdou až na hranu toho, kolik výrazných postav lze vměstnat do jednoho celovečeráku tak, aby se nerozsypal, aby divák neznalý předchozích osmnácti filmů nebyl úplně ztracený a aby si divák s MCU dobře obeznámený přišel na své a zároveň mu nepukla hlava. Moc si nedokážu představit, kam dál se dá zajít a zřejmě lze považovat za obrovský úspěch, že výsledek není ještě mnohem méně konzistentní a že má vcelku vyrovnaný rytmus (z velké části zásluha rychlých a vtipných slovních výměn).___ Žádný převrat a nic tak podnětného (stylem, obsahem či vyprávěním), abych to toužil vidět v brzké době podruhé, ale jednoznačně skvěle vypočítaný a fanouškům chytře sloužící (už jen ty nástupy jednotlivých hrdinů na scénu) blockbuster za všechny prachy, dávající svými produkčními okolnostmi vzpomenout na zlaté časy velkovýrobního hollywoodského systému (skupina stálých hvězd + neměnný okruh spolupracovníků). S citlivějšími diváky, kteří za ty roky k marvelovským superhrdinům trochu přimkli, navíc dokáže slušně zamávat (sám jsem během titulků a ještě chvíli po nich cítil fakt dost nepříjemnou bezmoc a úzkost). 80%

plakát

Azumi (2003) 

To si zase někdo řekl, že by mohlo být děsně cool natočit historickou bojovou akci, kde bude fešná Asiatka s krátkou sukní a s dlouhým mečem kosit nepřátele po tuctech. A taky že jo! Málo věcí je tak cool a již dlouho jsem u nějakého filmu neměl natolik intenzivní pocit, že sleduji svůj zfilmovaný sen. :-) Příběh nemohl být klasičtější: libovolně početná parta čerstvě vytrénovaných samurajů vyráží bojovat s jakýmkoliv zlem, jež se kdykoliv po jejich cestě kamkoliv nachomítne. Hlavním smyslem je vykosit za dvě a půl hodiny co nejvíc těch zlých. O ničem jiném to opravdu není, za což jsem tvůrcům neskonale vděčen. Nepřátel jsou v záloze nachystány metráky a díky bezchybné logistice mohou být v nepravidelných intervalech dávkováni po celých stopadesát minut. Vše přitom vyvrcholí dvacetiminutovou řeží, ve které nebudou chybět obrovské výbuchy. Nevadilo mi, že veškerá tvůrčí invence byla vyčerpána při vymýšlení jednotlivých bojů a příběh jako takový nebyl kolem a kolem vzato o ničem. Navíc, mnohé akční scény berou dech. Neřešme, že několikanásobná třistašedesátistupňová rotace kolem bojující dvojice postrádá smysl, když je při jejím sledování obtížné neslintat blahem (aniž by jedním z bojujících musela být Aya Ueto :). Říkáte si, že film založený pouze na bojových scénách nemůže fungovat? To je relativní. Sám jsem dostal přesně to, co jsem očekával, čili nemám důvod si stěžovat, ale pokud patříte k obdivovatelům samurajských eposů od Kurosawy kvůli něčemu jinému než soubojům, tento film vás nepotěší a mé vysoké hodnocení vás také nepotěší. Mít filmy od Kurosawy takovéhle akční scény… WOOOW! 75% Zajímavé komentáře: Marius, kiddo, crackonosh

plakát

Až do města Aš (2012) 

Obdivuji kuráž, s jakou mladá autorka vsadila na veristickou observaci, ale u toho můj respekt vůči filmu začíná i končí. Syrový styl, místy smazávající hranici mezi dokumentárním a hraným (stejně jako hranici mezi utlumenou a žádnou dramaturgií), slouží příběhu, jehož směr a (nijaké) vyústění dopředu lehko odtuší každý divák, který viděl nějaké sociální drama. Koncepčně není film úplně doladěný. Introspektivní animované sekvence, s oblibou používané v performativních dokumentech, jsou v rozporu s neempatickým sledováním protagonistky v hraných scénách. Postoj režisérky k Dorotě rozpačitě přešlapuje mezi „může si za to sama“ a „můžou za to druzí“. Václavova Cesta ven se v tomto smyslu vyjadřuje i za cenu jistých zjednodušení jasněji a úderněji. Vyjma jedné nepříjemné, ač nikterak explicitní sexuální scény nám film navíc nedává naplno zakusit svrab a hnus, do kterého hrdinka zabředla. Jako výpověď o neusměrňovaném dospívání zůstává Aš v míře otevřenosti daleko za srbským Klipem nebo izraelským Šestkrát. V kontextu slovensko-české kinematografie záslužný pokus o něco jiného, v kontextu současných festivalových dramat nic nového. 50% Zajímavé komentáře: Radko, Havenohome, Sandiego, Anderton

plakát

Až na krev (2007) 

Občas je těžké rozlišit, kdy Day-Lewisovi jenom zašustil knír a kdy skutečně něco řekl, během dlouhých scén se toho v zásadě příliš neděje, poslech úmyslně nelibozvučného soundtracku doprovázel můj skřípot zubů a absurdní finále bylo jako zákeřná rána těžkým tupým předmětem přes zátylek. Až na krev není filmem hezkým, příjemným, snadno stravitelným, Až na krev je filmem skvělým. Rozvětvenější doporučení vám momentálně nejsem s to nabídnout. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, Marius, Aiax, Jordan, uzzi, Axident

plakát

Až přijde kocour (1963) 

Film, který by měl trvat nanejvýš půl hodiny. Zápletka na víc nevystačí a atrakce v podobě triků a hrátek s barvami, které zbytečně natahují stopáž, nejsou dost rozmanité. Celý příběh je Werichovým moudroserem shrnut hned na začátku, následně sledujeme jen jeho cyklící se alternace (během vyprávění ve škole, během kouzelníkova vystoupení, po zmizení kocoura...). Postavy jsou tak ploché, jak je vidí kocour - tedy skrze jednu jejich pozitivní vlastnost nebo charakterovou vadu, kterou dávají všemi svými činy neustále najevo (nejsympatičtější postavou je Brodského morče, které zmizí dřív, než vás začne iritovat svou statičností). Na film pro dospělé svým morálním poselstvím i symbolikou moc banální a průhledné, na film pro děti příliš rozvleklé, lyricky neakční a místy dost „dospělé“ (Sovák sahající Bohdalové na prsa, bratrstvo kočičí pracky vymýšlející plán na likvidaci kocoura...). Dohromady prapodivný hybrid opatrné komunální satiry, moralistní pohádky a nenarativního experimentu, který by se víc hodil do Laterny magiky. Kučera byl každopádně mág. 60% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, sportovec

plakát

Až přijde válka (2018) 

Gebert si stejně jako ve svém debutu Hra o kámen všímá lokálního fenoménu s celoevropským přesahem. Za hlavního aktéra si vybral osmnáctiletého mladíka, zakladatele spolku rekrutujícího za účelem obrany vlasti před cizími vlivy mladé muže a ženy z celého Slovenska.___Organizace se zhruba dvěma stovkami členů nevyvolává znepokojení jenom svým ideologickým podložím, nemilosrdným výcvikem uprostřed slovenských lesů a diktátorskými praktikami, ale také tím, že není oficiálně registrovaná a úřady ji nemohou zakázat. Z lhostejnosti, případně tichého souhlasu těch, kdo ve filmu vzestupu milicí přihlížejí, se ovšem ani nezdá, že by militarizující se mládež někomu vadila. Pro mnohé zosobňuje naopak logickou reakci na nejistou dobu a volání po vládě pevné ruky.___Gebert mohl díky tříletému natáčení zaznamenat protagonistovu varovně rychlou proměnu z kluka hrajícího si na vojáky ve veřejně známou osobnost, která má nakročeno do vysoké politiky. Film zároveň problematizuje představu extremistů jako výstředních figurek s vyholenými hlavami, základním vzděláním a nestabilním sociálním zázemím (viz mnohem plošší Svět podle Daliborka). Mnozí z Branců jsou vysokoškoláci z velkých měst a normálních rodin, kteří dokážou obezřetně balancovat na hraně zákona. Domobrana jim nabízí zejména chybějící pocit smyslu a důležitosti.___ Observační dokument s pozoruhodnými záběrovými kompozicemi a zneklidňujícím hudebním doprovodem nechává na nás, abychom si na základě série kontrastujících situací utvořili vlastní názor na to, jak velké nebezpečí pro Evropu představují nejen Branci, ale také společenské ovzduší, jemuž podobná uskupení vděčí za svou existenci a rostoucí popularitu. 80%

plakát

Až tak moc tě nežere (2009) 

Pěkná (romantická komedie), ale moc kecá. Je fajn, že teorii mezilidských vztahů mají hrdinové nastudovanou dokonale, trochu jim ale uniká praxe. Jejich poznatky se dobře poslouchají, protože nejsou hloupé ani nepravdivé, ale když budu chtít poslouchat, pustím si rádio. Čím bych se ale připravil o pohled na tváře (a těla) známých a povětšinou i dobrých herců (a hereček). Délkou a množstvím postav připomíná film Lásku nebeskou, bohužel ničím dalším. U každé nové scény, protože jde v zásadě o sérii lehce provázaných dialogů na podobné téma, jsem si musel ujasnit, co k sobě dané postavy cítí a které další postavy znají. Možná na tom nakonec moc nezáleželo, ale chtěl jsem mít jasno, v čem mi zamilovanými živými bytostmi přehlcený scénář nepomáhal. Na rozdíl od jiných romantických komedií mne zde neschopnost „položit“ se do příběhu mrzela – hrdinové byli sympatičtí a minuty s nimi strávené příjemné. Až tak moc tě nežere svým vyzněním navíc není tak moderní romantickou komedií, jak zkouší předstírat (moderní technologie, ženy volající mužům): párují se výhradně heterosexuálové, být sám znamená být nešťastný a nevěra je v závěru potrestána. Takže 70% Zajímavé komentáře: imf, Madison, Mat21

plakát

Až vyjde měsíc (2012) 

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp