Matty

Film o pomstě rychlý tak, jak to jen hrdinům jejich ochablé svaly a invalidní vozík dovolují. Zpomalený rytmus, kterého se soustředěné vyprávění po celou dobu drží, nás nutí přeřadit na tempo protagonistů. Jde o velmi tělesné drama (s prvky politického thrilleru a jízlivé společenské satiry) nejen pro pozornost věnovanou starým zesláblým tělům a tělesným potřebám, ale právě i tím, že až fyzicky pociťujete, jak je pro oba chřadnoucí kamarády zdolání každého schodu malou bitvou. Tím, že se pevně drží jedné vyprávěcí a stylistické linie, jde zřejmě o nejkoherentnější letošní český film (byť pro někoho možná málo překvapující - osobně mi ale ono přímočaré procedurální pojetí vůbec nevadilo), obdivuhodný také důsledností s jakou se autoři vyhýbají pokušení udělat z příběhu akční komedii. Oproti hřejivým českým (tragi)komediím,které chtějí divákům pobyt v kině co nejvíc zpříjemnit, jde o nebývale pomalý, hořký a k postavám nesmlouvavý film o marnosti snahy vypořádat se s minulostí. Konec je zdrcující a otřásl se mnou víc než Léto s gentlemanem. 80%

Neuzavřený, neusazený film, plný elips a navzájem se rušících nálad, který až do konce hledá svou řeč. Stejně jako jeho vykořeněný protagonista, který svou identitu znovu skládá z mnoha fragmentů, jimiž je tvořeno i vyprávění filmu, podnětné a iritující svou proměnlivostí a nestálostí (projevující se nejen napříč snímkem, ale někdy i v rámci jednoho záběru, který proti sobě staví elementy v různých plánech obrazu). Podstaty enigmatického hrdiny se nemůžeme dobrat, protože je stále v pohybu, stále hledá sebe a ta správná slova. Nedokáže se vzdát své někdejší identity, ani se asimilovat v nové zemi. Zas a znovu selhává a začíná od znova (podobnou výstavbu má Narušitel systému, který ale po hodině začíná být monotónní, což se Synonymům nestane). Film svým nervním rytmem (ani ne tolik vysvětlující, jako rytmizující funkci plní též flashbacky z izraelské armády) a synonymickým variováním jedné (neřešitelné) situace tuhle energii (spíš než psychologii) protagonisty výborně vystihuje. 80%

Nedlouho po Gretě Gerwig prokázala svůj režisérský talent další americká herečka spjatá s mumblecore - Olivia Wilde. Obě ve svých debutech po vzoru filmů, v nichž předtím hrály, nabízejí úsměvný, upřímný a nenucený pohled na dívčí dospívání. Zatímco ale Lady Bird od Gerwig byla neokázalou, nesentimentální indie komedii, Booksmart nabízí méně introspektivní a více stylizovanou, byť v jádru stejně pravdivou výpověď o nejistotě a obavách žen na prahu dospělosti. Vtipný, chytrý, svěží a s jistotou zrežírovaný generační film je zároveň nadčasovou obžalobou škatulek a škatulkování, na jejichž utváření se podílely mj. dřívější středoškolské komedie. 85%

Pravděpodobně romantická komedie s nejvyšší koncentrací postav, které mají náběh na alkoholismus. Všichni jsou s tím ale v pohodě. Stejně jako není problém, že muži fatálně selhávají v rolích otců, milenců nebo manželů. Bohatí a obludně povrchní hrdinové, žijící v drahých domech/bytech a trávící konec roku v nejdražším hotelu Vysokých Tater (pouze a jedině jako reklama na něj dává film smysl), celkově nemají ve svých životech moc starostí. V podstatě jedinou komplikaci, která natahuje stopáž, představuje jejich neschopnost používat internet. Jinak by Barťák nemusel stalkovat Vášáryovou přes půlku Slovenska a každý by hned věděl, že řidič s fetišem na koťátka ve skutečnosti není miliardář.___ Pakliže jsem poselství naprosto nelogicky poslepovaných scének bez pointy pochopil správně, spočívá v tom, že ženy by měly čekat, dokud se v jejich životech neobjeví ten správný muž (případně dokud nezmizí ten nesprávný). Samy pro své bezpečí a štěstí nic udělat nemohou. A hlavně nemůžou být spokojené, dokud si je nevybere nějaký chlap. Ideálně hodně, hodně bohatý, fešný a svalnatý. Jako kdyby nestačilo, že zápletka (pokud tedy film nějakou mám, čímž si nejsem jistý) nedává absolutně žádný smysl, většina postav je (špatně) předabovaná do češtiny, jakkoli zjevně žijí v Bratislavě. Pár z nich ale mluví slovensky a některé přecházejí mezi oběma jazyky.___ K tomu přihoďte zhulenou Vášáryovou, hororové setkání těhotné ženy s medvědem, vtipy postavené na tom, jak Maďaři mluví, jak Číňane vypadají a jak mladé influencerky prožívají menstruaci, vrcholně nenápaditý výběr písniček (když něco vánočního, tak So this is Christmas), mrazivou samozřejmost, s jakou je přijata skutečnost, že jedna z postav při pádu na lyžích utrpěla otřes mozku... a máte poctivý slovensko-český bizár. Ideální na Silvestra, když budete i bez alkoholu chtít zažít něco, ohledně čeho si následující den nebudete jisti, zda se vám to jenom nezdálo. Kéž by. 20%

Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90% Zajímavé komentáře: woody, novoten, Arbiter, ancientone, Triple H, Glowski, husokachna, Raziel_cz, Sala1, HellsAngel, BobArmstong

Teroristka v sobě nese potenciál velmi dobré a provokativní tragikomedie. Jenomže jej zabíjí dramaturgickými přehmaty, nezvládnutými změnami tónu a myšlenkově pokřiveným vyzněním. Přestože jsem v kinematografii zvyklý na všelijaké extrémy, dlouho jsem neviděl film, který by mě úplně rozhodil tím, čím (a jak) se diváky snaží pobavit. Bezelstnost, s jakou Teroristka tvrdí, že je v pořádku prosazovat své zájmy brokovnicí, mi přijde mnohem víc znepokojující než všichni Machové světa. Podrobně tady. 50%

Jeden z nejsympatičtějších nedávných zástupců subžánru nahořklých vztahových komedií, v nichž třicátníci řeší své podělané životy. Irská komička Aisling Bea napsala scénář a hraje učitelku angličtiny, která dává svůj život do kupy po nervovém kolapsu. Sharon Horgan je pak tradičně skvělá jako její starší a navenek vyrovnanější sestra. První série byla pro někoho možná až moc nenápadná a málo komediální, ta druhá je svižnější, zábavnější a nadějeplnější. Končí ostatně milým titulkem „Written for anyone who needs a reminder to find hope“. Devízou zůstávají dvě perfektně sehrané herečky a schopnost autorky postihnout pomocí jednoduchých situací komplexní emoce a široké spektrum témat. Základem je tentokrát nejistota doprovázející navazování nových (partnerských) vztahů, se kterou se potýkají obě sestry (a která je v posledních epizodách zesílena strachem z covidu). Na ni je pak jemně navázána řada dalších motivů: úzkost z průměrnosti, sourozenecká dynamika, kulturní apropriace, neschopnost vyjádřit a sdílet své pocity, hemeroidy... Seriál v žádném směru netlačí na pilu a drama se v něm přirozeně doplňuje s humorem, který vyplývá z toho, co citlivě prokreslené postavy zažívají. Takže například věta „Poslední čtyři měsíce jsem se o tobě bavila s mým terapeutem“ je sice vtipná, ale zároveň má určitou hloubku a chápeme, co všechno dalšího je v ní obsažené a proč vede ke sblížení postav. Nejde o seriálovou událost sezóny, ale všechny epizody mě svou trefností, nenuceností a vyrovnanou kvalitou prostě potěšily.

Řada výpustek jednak zostřuje naši pozornost, znejišťuje nás a činí Tiché doteky záludně nepředvídatelným, ale také vytváří natolik široké interpretační pole, až se dostavují pochyby, jestli autor nezašel ve své neochotě k doslovnosti příliš daleko a nenatočil film, který ve výsledku sděluje především to, co si do něj konkrétní divák dosadí (časté je např. čtení příběhu jako výpovědi o střetu Východu a Západu). Nejsem si jist, zda režisér dokázal vybalancovat poměr mezi tím, jak nám říct dost, abychom chtěli vědět víc, ale zároveň ne tolik, abychom věděli něco „definitivního“, film rozděluje publikum. Jisté ovšem je, že tato nejasnost a neuchopitelnost činí sledování Hogenauerova formálně ojediněle ukázněného debutu zároveň podnětným i frustrujícím. Více tady 75%

Nový produkt Vladimíra Michálka obsahuje tolik rozporů, že prohrává na všech frontách. Marné je úsilí dobře sehraných, ve svém projevu poměrně přirozených herců (Oldřich Kaiser, Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jiří Vyorálek, Patrik Holubář, Anna Kameníková), vniveč vycházejí peníze, kterými na počin přispěl Státní fond kinematografie a Plzeňský kraj, díky nimž se Úhoři mohou pochlubit dobrou řemeslnou úrovní a množstvím pěkných záběrů krajiny a měst v jihozápadních Čechách. Jde o nahodilý slepenec bezobsažných scén, v nichž herci pět minut improvizují na zadané téma a třicet vteřin řeší něco, co se alespoň částečně vztahuje k zápletce, ale moc to nesouvisí s tím, co jsme už viděli a co teprve uvidíme. Předčasným vrcholem filmu, který žánrově vrávorá mezi temným thrillerem, dojemným dramatem a vidláckou komedií, je cameo Lábusova holého zadku a varlat. Pak už stojí za zmínku jenom Kaiserova hláška „Voníš medem“, vtipná tím, jak strašně chce být cool, ale není, a replika, která pro mě vystihuje, co si tvůrci nejspíš myslí o divácích, kterým se svým „filmem“ vysmívají: „Čím víc pitomců nasereš, tím líp.“ Více zde. 10%

Nezvykle kompaktní dramatický útvar, zcela rušící hranici mezi dokumentem a fikcí (a vzhledem k tomu, jak dobře to ve výsledku funguje, mi přijde zbytečné řešit, kde končí syrový záznam a začíná inscenace). Některé kompozice jsou na úrovni Rogera Deakinse a příběh se vyvíjí jako klasické psychologické drama, prohlubující charakterizaci protagonistky, rozvádějící omezenou sadu motivů a vrcholící nepříjemnou konfrontací a následnou katarzí. Hlavní hrdinka, pětadvacetiletá Veer, se pohybuje mezi fikčními světy larpingu, kdy film přejímá perspektivu larperů a žánrově se proměňuje ve fantasy nebo napínavý survival horor, a realitou, ve které se potýká s duševně nemocným bratrem a depresí a úzkostmi - následky traumatizujícího dětství s otcem, násilnickým alkoholikem. Ve vnímavém přiblížení terapeutických účinků, které může mít širší veřejností jinak dost znevažované hraní her a nošení masek, vidím hlavní přínos filmu. Když Veer v jednom z dialogů vyjádřila naději, že pro ni úniky do fikce a vytváření alternativních identit jednoho dne nebudou nutným prostředkem sebezáchovy, ale prostým zdrojem potěšení, šlo o jeden z nejemotivnějších momentů filmu, v němž jsem se našel víc, než bych chtěl. Věřím přitom, že aby vás V a její magický život oslovil stejně, nemusíte vůbec znát LARP ani být hráči počítačových her. Stačí trocha empatie (a možná ještě slabost pro úchvatná panoramata zasněžené krajiny). 90%