Eterninox

Na Cronenberga překvapivě krotké, avšak stále velmi podnětné, neotřelé a bravurně ztvárněné drama, které navíc historicky vcelku věrně popisuje postavy a ideje jež zásadně ovlivnily myšlení 20. století. Ohromně zajímavý námět a precizní režii doplňují skvělé herecké výkony (nejen) ústřední trojice, atmosférická hudba i velmi evokativní ač poměrně minimalistická výprava. *** Podstatnější výhrady bych měl snad jen se scénářem. Celkový koncept "příběhu o konfliktu pudovosti a rozumu na pozadí výzkumu o konfliktu pudovosti a rozumu" funguje výborně, ale některé časové skoky v ději jsou uvedeny poměrně zvláštně (kupříkladu scéna "I'm back"), což škodí pocitu uplynutého času a tedy i celkovému tempu filmu. Postava Keiry Knighley mi navíc, obzvlášt v prvním dějství, přišla překvapivě výmluvná ohledně svého stavu, vzhledem k její zjevné psychické narušenosti. Mohl to sice být plně autorský záměr, konzistentní s psychoanalytickými talenty, které později rozvine, nicméně jako na diváka to na mě působilo rušivě. *** Dohromady je však Nebezpečná Metoda po všech stránkách velmi zdařilé dílko, které sice není úplně pro každého, ale přinejmenším nadšenci do psychologie a psychoanalýzy u něj budou na vrcholu blaha. 85%

Nemůžu se zbavit pocitu, že Tintin je takový rodinnější Indiana Jones - jen s menším důrazem na ústřední postavu a větší dávkou lehkosti, vtipu i spektáklu. Spielbergova režie a Williamsova hudba totiž nejsou zdaleka tím jediným co mají Indy a Tintin společného - od dobrodružného ladění, lehce střihnutého fantasknem, přes vědecky-mysteriozní tématiku, až po dosti liberální využití historických a kulturních reálií. *** Přinejmenším pro mě ale sdílejí i jednu dosti zásadní slabinu - přes výbornou režii a po všech stránkách skvělé technické zpracování postrádají jakýkoliv hlubší rozměr příběhu, který by s divákem zůstal potom, co vyprchá vzrušení z propracovaných akčních sekvencí a speciálních efektů. U Tintina to bylo nejcitelnější asi s ohledem na postavy - během celého filmu jsem k žádné z nich nezískal jakýkoliv vztah, natož abych se o ni strachoval nebo ji naopak přál to nejhorší. *** Navíc mi přišlo trochu otravné, že v rámci své přístupnosti pro mladší obecenstvo je každá zápletka, každá dedukce i každá implikace jasně a zřetelně divákům sdělena (občas i několikrát), což značně ubírá na atmosféře tajemnosti, která je pro "Indyovský" žánr značně důležitá. 70%.

Pro příjemný divácký prožitek z Andersonova ztvárnění Dumasovy klasiky je třeba hodně rychle zapomenout na jakoukoliv realističnost, logiku, historickou věrnost, téměř jakýkoliv vztah s knižní i filmovou předlohou, a především na uměleckou filmovou estetiku. Noví Tři Mušketýři se totiž ani o jedno prakticky nesnaží, a místo toho až okatě kombinují dosti ohrané tropy moderní dobrodružné kinematografie (pohledné a charismatické hrdiny, ještě pohlednější a místy nepříliš oděné hrdinky, bohaté kostýmy, velké trikové scény atp), ze kterých ve výsledku vytváří především audiovizuální spektákl, poměrně jasně zaměřený spíše na dospívající publikum. Chvílemi jsem tedy měl pocit, že se dívám na "Assassin's Creed 2 - the movie", chvílemi zas na "Resident Evil - 17th century edition", a místy také na "Muzikál ze střední (bez střední)". Většina herců si je však vědoma, že nemají své role brát příliš vážně, a obligátní souboje na kordy jsou zábavné a slušně choreograficy provedené. Ač jsem tedy měl při většině scén nutkání obracet oči v sloup, neměl jsem potíž celý film dodívat, což rozhodně nemůžu říct o veškeré Andersonově tvorbě. 50%

Tvrdit, že rozebírání každodenních záležitostí z hlediska žen a matek nepatří do televize, mi přijde zpátečnické, krátkozraké a omezené. To, co však předvádějí moderátorky téhle show je většinu času opravdu k pláči, a jsem si jist, že nejednu rozumnou a inteligentní ženu (natožpak feministku) naštvaly podstatně víc, než pobavily nebo poučily. 15%

Immortals je jedním z prvních filmů, u kterého jsem se dočkal prakticky přesně toho, co jsem od něj očekával. Obdobně jako v Singhově Pádu (The Fall) není nouze o příjemným způsobem přehnané kostýmy a rekvizity, ani o vizuálně takřka geniální scénické kompozice. Většina bitev je velmi dobře trikově i choreograficky provedena (obzvláště ty, ve kterých figurují bohové), a film doprovází i vcelku slušný "epický" soundtrack. Na druhou stranu mi scénář a obzvláště dialogy přišly celkem nedotažené, a film díky tomu nezřídka působil hloupě až směšně tam, kde určitě neměl. Nikterak zvlášť dobré mi nepřišlo ani obsazení, kde (až na správně bestiálního Mickeyho Rourka a párkrát se objevivšího Johna Hurta) prakticky nikdo do své role pořádně neseděl. Osobně mě také mrzelo, že se ve filmu objeví dva z mých oblíbených "vedlejších herců" - Stephen McHattie a Mark Margolis - ale jen aby byli za několik momentů zase brutálně odpraveni. Dohromady tedy film, který stojí za to vidět, ale celý rozhodně ne víc, než jednou. 55%

Fontána pro mě před pár lety proměnila Darrena Aronofskyho z “chlapíka, co natočil Requiem za Sen” na režisérského virtuóza, jehož dalšího filmu se nemůžu dočkat nejméně půl roku dopředu. Její příběh, prolínající tři dějové linie ve kterých tři inkarnace jedné postavy bojují proti smrtelnosti, skvěle zachycuje cykličnost mytických metanarativ, a zvládá být zároveň jak uchvacující a dojemný, tak (na západní filmovou produkci) velmi neotřelý. *** Toho by ale z velké části nemohlo být dosaženo bez Hugh Jackmana a Rachel Weisz v ústředních rolích. Ti předvádějí celkem určitě nejlepší výkony svých kariér, a zdatně jim sekundují i Ellen Burstyn a Stephen McHattie v rolích vedlejších. Snad ještě lépe je však Fontána zvládnuta po stránce technické. Díky fantastické práci se scénikou je prakticky každý záběr vizuálně strhující, a skrze rekurentní obrazy a symboly i významově relevantní. *** Snad nejvydařenější je ale hudba, vzniklá pod mistrovskou taktovkou Clinta Mansella. Ten používá poměrně minimalistické, ale zato velmi silné a ve filmu výborně fungující motivy, které se postupně obměňují a gradují až k velkolepému, ale zároveň intelektuálně katartickému, vrcholu. Finální pasáž “Death is the Road to Awe” je rozhodně jedním z nejmocnějších audiovizuálních momentů, co jsem kdy měl možnost u filmu prožít - ne-li tím úplně nejmocnějším. *** Dohromady je pro mě tedy Fontána vrcholem filmařského umění i zosobněním vypravěčského potenciálu kinematografie vůbec, a nezdráhám se jí prezentovat jako nejlepší film, jaký znám. 100%.

Rozhodně nejnápaditější film o filmu (ač v tomto případě spíš "audio-muzikál o video-muzikálu") jaký znám. Pro fanoušky Dr. Horribla prakticky povinnost. 90%

Úchvatný, velkolepý, ale zároveň duchaplný film s výbornými hereckými výkony a odvážnou tezí, kterou předává chytře ale bez servítek. Víc si snad už nelze přát. Občas je sice až příliš okatě zaujatý, a některé scény mají o něco více pathosu, než řadový divák ocení, nicméně to nic nemění na tom, že anticky historické filmy by rozhodně měly vypadat méně jako Troja a více jako Agora. 85%

Opravdu se mi nechce věřit, že za tímhle poutavým, inteligentním a do značné míry neotřelým filmem stál ten samý člověk, který byl schopen odkývat 2012 nebo 10,000 BC. I tak má ale Anonymous své mouchy. Ne každý se ztotožní s předkládanou Shakespearskou teorií, dějové skoky můžou dělat potíže lidem neznalým Alžbětinské historie, a ti znalí zase mohou vypichovat mírné odklony od zdokumentovaných dějin v příběhových detailech. To však mění pramálo na tom, že Anonymous výborně vystihuje atmosféru Londýna na přelomu 16. a 17. století, stejně jako mocenské a ideologické pletichy odehrávající se kolem divadla a literatury, a vůbec stimuluje diváka mnohem víc než ty nejdivočejší Emmerichovy CGI orgie. 75%.

Tak na tomhle seriálu se podařilo snad jen obsazení hlavní role. Všechno ostatní skvělou knižní předlohu przní hůř než nadržení rekruti kopytníky v Marigoldových baladách. Sám Sapkowski na tuhle produkci při jedné besedě dštil oheň a síru, a celá aula jen přikyvovala... 20%