rozum i cit

Příjemný romantický film se sympatickou ústřední dvojicí o tom, že náhody neexistují, že ti, co jsou si souzeni, se nakonec potkají, a že ten, kdo prosí, je vyslyšen. Trochu mi vadí pouze, že některé vedlejší postavy (zejména servírka a lékař) působí jako afektovaní cvoci. Ovšem to je zřejmě v honkongském filmu běžné, neb jsem se s tím nesetkala poprvé. Zbývá ještě dodat, že snímek má i komediální prvky, dobrý konec a pěkný hudební doprovod.

Pokud jsem napsala, že Tři království ve mně zanechala rozporuplné pocity, tak Warlords zanechali pocit tísnivý, ba přímo depresivní (nedoporučuji sledovat těsně před spaním). S výše zmíněným filmem mají společnou určitou roztříštěnost (jakoby to byl snad nějaký nový trend), ponuré aranžmá (zde však ještě mnohem temnější) i styl vyprávění-Takeshi Kaneshiro, prostoduchý (naivní je podle mne slabý a nevystihující výraz) a snadno ovlivnitelný mladík tu vypráví o svých někdejších přátelích. Jedním je Andy Lau, který, navzdory tomu, že ani on není veskrze kladným hrdinou, vykazuje snad jako jediný kousek charakteru, druhým je Jet Li, generál hodlající osvobodit svět, jenž se jako každý fanatik domnívá, že toho lze dosáhnout extrémními a surovými prostředky. Ovšem každé zlo plodí jen další zlo, a postavy tak čím dál tím víc jednají na hranici šílenství a místy i za ní. Krev, milostný trojúhelník, zrada a trocha té politické špíny-potenciál, který (alespoň dle mého názoru) nebyl patřičně využit. Když jsem sledovala ve Velké francouzské revoluci podobný duševní vývoj Robespierra v podání Andrzeje Seweryna, věřila jsem mu jej daleko více. Taktéž prostor pro sžití se s postavami tam byl daleko větší než zde, kde mě jejich osud nijak zvlášť nezasáhl. Je mi líto, ale nemohu dát lepší hodnocení jen proto, že jde o čínský historický snímek a hrají v něm mí oblíbení herci. Viděla jsem lepší v žánru i mimo něj. Nicméně milovníci hromadných masakrů si jistě přijdou na své.

Anděl s roztahovacími křídly, který nezvládl bouřku, a spadl na balkón jedné nešťastné slečny. Učí se kouřit, pít, tancuje u tyče, neví, co je pravá láska (u anděla dost nepravděpodobné), a potřebuje se vrátit bránou zpět do nebe. Vlastně hloupost, která mě ale dost bavila, a to zejména díky Takeshimu, který tu hraje tak roztomilého a hodného troubu, že je obtížné nezačít ho mít rád. Takže jednu hvězdičku za něj, jednu za objektivní kvality filmu a jednu za příjemný pocit, který se ve mně rozhostil po shlédnutí. Jen konec se mi příliš nezamlouval. Ale jinak příjemné pohlazení po duši.

Pustila jsem si jej kvůli Takeshimu Kaneshirovi, ale bohužel mě tento snímek nijak nenadchl. Milostná linka byla sice zajímavá (a některé okamžiky se mi opravdu líbily), nicméně mám pocit, že by na mě zapůsobil víc, kdyby šlo o ,, obyčejný" film a ne muzikál. Zdejší prostřihy do minulosti kombinované se scénami z nově natáčeného filmu mě spíše rušily a místy i mátly. A ony zmiňované bollywoodské tanečnice se tu také mihly pouze jako kulisa v pozadí. Navíc hlavní hrdinka mi byla silně nesympatická, celou dobu mi připadala jako ledová socha, takže jsem její partnery litovala. Ovšem já asi nejsem pro podobné filmy to správné publikum, nijak mě nedostaly totiž ani slavný Moulin Rouge, Chicago (i Fantom opery jen trochu). Myslím, že poslední zahraniční muzikál, který mě aspoň trochu bavil, byl My fair lady s Audrey Hepburn. Máloco má vtip a šmrnc jako naše Noc na Karlštejně (byť to asi původně nebyl muzikál) a tak chytlavé písničky a strhující árie jako Karel Svoboda také umí skládat málokdo (Nevztahuji teď na zmíněného Fantoma, který obsahuje minimálně dvě krásné árie.).

Snímek pojednává o období Sanguo stejně jako Red cliff, ovšem činí to způsobem zcela odlišným. Zatímco druhý zmíněný připomíná fantasy se vznešenými hrdiny, Tři království je ponurý, špinavý, bez jakékoli idealizace (alespoň pokud jde o boj). Kritizuje válku, ale trochu jinak než Musa. Starý spolubojovník Andy Laua vypráví o dávných časech, hudba i celkové ladění místy připomíná western, k tomu chaotický střih, spousta krve, atmosféra filmu je opravdu zvláštní. Je to celé o bitvách a vlastně to o nich není vůbec, dokonce ani o hlavním hrdinovi, který je i zde téměř nepřekonatelný (pokud někomu vadí v Red cliffu, že jedinec porazí dvacet nepřátel, tady se vrhá sám rovnou proti stovkám a tisícům a jeho kůň je patrně prapředkem Šemíka či Ríha Kara ben Nemsího). Je to o marnosti lidského plahočení se za přeludy. Generál Zilong touží oživit vzpomínky na zašlou slávu, aby nakonec zjistil, že promrhal život na něco, co nemělo žádnou cenu, poněvadž z války se nikdy nemůže zrodit mír. Jeho nejlepší přítel ho ze závisti zradí a prodá sám sebe právě za iluzi tohoto velkolepého ničeho. Zhuge Liang tu není charismatickým mladíkem jako v Rudých útesech, ale rezignovaným mužem, který nakonec ,, obětuje věž, aby mohl vyhrát celou hru". V opačném táboře generál (Rongguang Yu), který neváhá pro svou velitelku obětovat životy všech svých čtyř synů a posléze i svůj vlastní. A konečně ctižádostivá žena zvráceně vychovaná svým dědem a plnící jeho sen, která nic nepochopí, a její nevyhnutelný závěrečný triumf je tak ve skutečnosti její největší porážkou. Nic než pocit velkého zmaru, kapka dojetí na konci, rozporuplné pocity po shlédnutí, které možná někoho donutí k zamyšlení. Opravdu těžko hodnotit film, který není filmem, ale spíše jakousi alegorií. Nelituji, že jsem ho viděla, byť znovu se nejspíš už nepodívám. ,, Zpod sněhu ven se dere prvosenka. Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží. Nás, od žití jež dělí stěna tenká, východ ni západ slunce nevzruší. A přece stále potok loukou pádí, vždy znovu jeseň tykve vyzlatí a stále nově luna ženy svádí, vždy bude cvrček v trávě cvrkati. Bylo jich mnoho, pevně koně vedli. Tisíce bitev sláva - prachu mrak. Co z hrdinství? - Jen pahorek sedlý; na něm jak oheň kvete rudý mák. "

A tehdy se spojil Gondor s Rohanem proti Sauronovi v boji o záchranu Středozemě. Sauron vyrazil s velkou přesilou, ale netušil, že nemá žádnou šanci, neboť jeho protivníci oplývají bojovými schopnostmi ,,rychlonohého Achillea", charakterem Hektora a mazaností ,,lstivého Odyssea". Zdejší Helena se též ukáže být užitečnější než ta trójská, nemluvě ani o věčně podceňované Eowyn, která všem vytře zrak. Film je založen na historické události, přesto však nepůsobí tak realisticky jako Musa, a není to v krvi (té je tu sice dost, ale kromě jedné useknuté ruky se tu divák, naštěstí, nedočká žádných přílišných nechutností). Od výše zmíněného se liší hlavně ve dvou věcech. Ačkoli i v Rudých útesech jde o souboj s přesilou (zde jsou to ovšem střety velkých armád), film je především jednou velkou šachovou partií, nejdříve diplomacie, pak strategie a opět strategie, kterou tu vládne zejména pilný a všeznalý Ferda mravenec Takeshi Kaneshiro, jenž se tu ohání pouze ptačím perem, přesto na sebe strhává většinu pozornosti. Ostatně v té bílé svítí v každé scéně tak, že ho nelze přehlédnout, ani kdybyste chtěli (a jeho způsob opatřování chybějící výzbroje nemá chybu). Druhým rozdílem je nedostatečný rozvoj psychologie postav, od začátku víte, kdo je zlý a kdo dobrý. To je jistě dáno tím, že je tu na plátno převedena jedna z nejslavnějších bitev čínské historie, proto je i zpracována jako legenda s idealizovanými hrdiny. A jelikož Cao Cao platí za prototyp padoucha, snímek se prostě rozhodl z tohoto obecného povědomí nevybočovat. Celkově tak atmosférou působí spíše jako příběh ze sbírky Tisíce a jedné noci prokládaný scénami z dokumentu na Viasat history, nálety na krajinu à la Pán prstenů a některými záběry, za něž by se nemusel stydět ani Zhang Yimou. Propaguje nepokrytě čínskou kulturu a zemi, počínaje známými krasovými útvary, přes čaj, až po Umění války a Způsoby boje od Sun Zi a Sun Bina. Snad proto tu není válka pranýřována tak jako ve Válečníkovi, byť na konci se jeden slabý náznak vyskytne. Srovnávání s Tolstého Vojnou a mírem tedy pochopitelně není na místě, ale stejně tak nevidím velký smysl v kritizování čínských filmů za to, že jsou čínské. Počet mužů, které měl v roce 208 Cao Cao při tažení k dispozici, je tu sice nadsazen v duchu Příběhů tří království (reálně se odhaduje na nějakých 200 000), ale uvážíme-li, že mezi lety 2 a 280 ztratila Čína ve válkách více než 40 miliónů obyvatel, a vzpomeneme-li si na megalomanství císařů, jako byl např. Qin Shi Huang di, řekla bych, že představa velikosti Číny stejně jako významu jejího kulturního přínosu (pokud vlastenectví nepřerůstá v extrémní nacionalismus tak do jisté míry oprávněná, byť vnímání čínské kultury jako čehosi jednotného a omílaných ,,5000 let čínské historie“ je naprostý nesmysl), je něco, co je v lidech zakořeněno mnohem hlouběji, a není to asi jen ,,přínosem" současného režimu. V amerických katastrofických filmech o asteroidech, záplavách, tornádech, sopkách, mimozemšťanech a kdo ví, o čem všem ještě, vždy zachraňuje hrdinný Američan ,,celý svět" (tj. USA, eventuálně i Kanadu), a když už po stopadesáté vítězí nepřekonatelná americká armáda nad typickým zloduchem Arabem, muslimem či Rusem (tento pokud je na straně USA, pak je z něj obvykle karikatura věčně opilého ňoumy), nikdo jim to nevyčítá. Nicméně zpět k filmu (jen pro upřesnění, viděla jsem nezkrácenou verzi a hodnotím zde oba snímky jako celek). Ocenila bych méně zpomalených záběrů na začátku, ale jinak, přijmete-li výše uvedené, je film pěknou a příjemnou oddechovkou, místy (vlastně dost často) dokonce vtipnou. Protože nejsem divák, který se potřebuje dívat přes čtyři hodiny na boj, bavila jsem se nejvíc právě v místech, kde byly pouze ty ,, kecy".:) Ovšem každému dle jeho gusta, shlédněte a posuďte sami. Pokud jde o kritizovaný závěrečný obraz s duhou, podotýkám, že v Číně platí duha za špatné znamení. Je ironií, že Wei nakonec Shu a Wu stejně zabral, ale to už nebyla moc v rukou Cao Caových potomků, neboť byli odstraněni jiným rodem Sima (jak jinak ministry a vojenskými veliteli), jehož hlava generál Sima Yan se provolal císařem dynastie Jin. A tak jedni zabíjejí druhé, aby byli nakonec sami zabiti a společně zmizeli v propadlišti dějin.

V televizi tomu dělali reklamu jako detektivce v historických kulisách, takže neznalá předlohy jsem si to pustila a mělo to řádně temnou atmosféru. Když však někdy v půlce filmu projel kolem hlavního hrdiny opravdu bezhlavý jezdec a hodil mu čísi hlavu do klína, pochopila jsem, že se inteligentní rozuzlení nekoná, že jde jen o mizerný a hnusný horor. Příznivce žánru zřejmě potěší, pro mě jakožto jeho odpůrce slátanina na n-tou.

Nemohu hodnotit, když to dávali v televizi, vydržela jsem to jen asi 20 min. Neměla jsem na to žaludek.

Z mého pohledu promarněný potenciál. Námět nebyl nezajímavý, některé okamžiky i scenérie byly pěkné, ale další působily jako počítačová hra. Stejně tak střih a neustálé vzpomínky na minulost spíše škodily, celek působí roztříštěně až chaoticky. Kdyby byl film udělán více v duchu Hrdiny, Klanu létajících dýk, Tygra a draka, nebo klidně i Pána prstenů či Válečníka, mohl být strhující. U mnoha scén (zejména těch bojových) mi, bohužel, myšlenky unikaly jinam, což se mi u výše uvedených snímků nikdy nestalo. Jeden a půl hvězdičky za některé záběry a momenty, za pěkný konec a samotnou myšlenku lásky vedoucí k osvícení. Poslední výhrada-Jung Woo Sungovi dlouhé vlasy sluší, ve Válečníkovi byl téměř neodolatelný, tak proč mu tady, chudákovi, narazili na hlavu místo vlasů mop na podlahu (v němž navíc neustále vypadá, jako kdyby neuměl do pěti počítat)?

Na straně jedné odhodlání, hrdinství, láska, odvaha, přátelství, obětavost, věrnost až do úplného konce, oddanost a smysl pro povinnost někdy až absurdní, ohleduplnost, soucit, konečné porozumění, pochopení, čest a vzájemný respekt. Na straně druhé sobectví, strach, zbabělost, bolest, žárlivost, stesk, hněv, osamělost, ješitnost, trucování, povýšenost, pohrdání, předsudky, snaha poučovat, i když mám sám máslo na hlavě, střet víry a názorů, tvrdohlavost, neochota přijmout odpovědnost za vlastní rozhodnutí a obviňování druhých ze svých chyb. O tom všem a mnohém jiném je Musa. Hlavní hrdina tu není vyznačen, sledujeme psychologický vývoj několika postav, z nichž vyniká zejména zkušený a férový lukostřelec, korejský generál ovládaný svým egem, který se bojí, že si lidé všimnou jeho strachu a že nikdy nedosáhne stínu svého schopného otce, jeho pobočník, který se ho snaží de facto citlivě vést, vyděšená princezna toužící po svobodě a úniku ze zlaté klece, která dochází posléze k bolestnému zjištění, že lidem v pevnosti nemá co dát, neboť vše, co jí bylo až dosud vštěpováno, se v kontaktu s realitou ukazuje jako neúčinné, a která je proto nucena prožívat veškerou hrůzu sama. O to více si rozumí s Yeosolem, hrdým bývalým otrokem bez rodiny, jenž pak chrání svou lásku i za cenu vlastního života. Neméně zajímavou postavou je i mongolský generál, muž, jemuž naložili těžké břímě, o něž vlastně nestál, a jehož největším přáním je vrátit se do stepi. Rozdělení tedy není černobílé. Po přečtení zdejších komentářů o litrech krve jsem k filmu přistupovala s menšími obavami, nicméně ačkoli je tu opravdu několik hnusných momentů (dvojité oslepení a useknutá hlava zdálky, dvě rozseknuté hlavy a podříznutí zblízka) a uťatých končetin (asi 5, vesměs zblízka), vše se naštěstí odehrává v natolik rychlém střihu, že to lze zvládnout (nebo na vteřinu zavřít oči). Tudíž právě střih, který mnozí pokládají za vadu, vnímám já spíše jako klad. Navíc tvůrcům šlo o realističnost, bitvy jsou vskutku jedním velkým zmatkem plným násilí, vyděšeného křiku a ržání koní. Vše podtrženo následným hrobovým tichem po boji. Nesmyslnost války, jež je vyzdvižena nejen v tragickém závěru, ale i v dalších scénách, např. když Korejci zabijí mongolského posla a mongolský vůdce pak na oplátku zabije toho jejich, je právě to, o čem přemýšlíte po skončení filmu. Proto chápu i onen poněkud rychlý závěr, byť bych osobně byla raději, kdyby to Yeosol, popřípadě i Rambulhwa přežili. Hudba opakuje pouze několik motivů, nicméně na mnoha místech doplňuje scény velmi vhodně. Delší verze oproti krátké obsahuje spíše nebojové okamžiky, v nichž máme možnost nahlédnout hlouběji do nitra postav, a tím i lépe chápeme jejich jednání a rozhodnutí. Jediné, co tu oproti kratší verzi, nevím proč, chybí, je scéna, v níž princezna dává Yeosolovi kožešinu, aby mu nebyla zima. Možná mi rovněž více vyhovuje fantasy nádech a nadsázka Klanu létajících dýk, Hrdiny či Tygra a draka, avšak srovnávání těchto snímků není zcela na místě, neboť Musa je film pojatý historicky a svým charakterem odlišný. Není ani lepší, ani horší. Situace s titulky je, jak jinak, tristní. Na mnoha místech se diametrálně liší od u nás oficiálně vydaného dvd, někde dávají větší smysl, jinde naopak žádný, o neuvěřitelných gramatických hrubkách (namátkou ,, území dobít, vyplívá apod.) ani nemluvě. Oficiální dvd od Intersonicu na tom není o nic lépe, místy snad i hůře (pár příkladů za všechny: ona věta, na niž se tu kdosi ptal ,, Zabil 10 našich koní."- ve skutečnosti říká ,, Generále, zabil pět našich lidí." odpověď: ,, Dám ti (za ně) 10 koní.". Stejně tak v lese princezna neříká Yeosolovi ,,vypadni", nýbrž ,, Pusť mě." (fang shou.- dosl. pusť ruku). Naopak věta ,, Dlouho jsem neviděl (hen jiu mei you jian) někoho tak zacházet s kopím." je zjevně přesnější u Intersonicu, neb ekvivalent hao jiu bu jian znamená dlouho nevidět)). Shrnuto a podtrženo, Válečník je zajímavý film, který zdaleka není jen o boji, ovšem je třeba umět čínsky a korejsky.