castor

Příběhově bych to už čekal silnější. Kšefty v Tulse tak nějak (snadno) plynou, Sheridanův tým nabízí spoustu odboček a postav, ale nikde se dvakrát neohřeje a dílčími scénami/pointami zase úplně netěší. Dwight do party přijímá bývalého kumpána Armanda, i když je tam jisté „ale“. Svou roli sehraje i rodina, u které ví, že mu ujel vlak. Tentokrát se nicméně ozývá druhá strana. Vědět o sobě dává i Tysonův (řidičův) otec. Spoléhání na Stalloneho hvězdné charisma beru, ale donekonečna to taky nejde. Třetí a čtvrtý díl mi tak trochu připomněly Yellowstone: z hlediska příběhu se toho totiž vlastně moc nestalo.

V trestním rejstříku má dvě vraždy: jednu zřejmě vůbec nespáchal, druhá byla sebeobranou ve vězení. První dva díly Slyův Dwight kroutil hlavou nad vším, co moderní svět vymyslel. Způsoby komunikace, kafe jen do kelímku, kreditky či obchody, kde neberou hotovost. Příběhově bych to už nicméně čekal silnější. Kšefty v Tulse tak nějak (snadno) plynou, Dwight postupně buduje vlastní mafiánskou organizaci, Sheridanův tým nabízí spoustu odboček a postav, ale nikde se dvakrát neohřeje. Snad se to brzy změní. Každopádně Sylvestr Stallone ví, že je za vrcholem, nicméně sledovat ho v jeho první seriálové roli je obrovská radost. PS: Poprvé se objevuje Slyova (skutečná) dcerka, uvidíme, zda bude mít v sérii ještě nějaký význam.

Zápletka lehce hutnější, na druhou stranu je to zbytečně doslovné, divákova představivost se tak nemusí naplno snažit, nějaký příjemný tah na branku je tu jen občas. Navíc to dětské, potažmo náctileté herectvo a celkové uchopení bere příběhu výživnější atmosféru. Postavy hlásají rozmanitost, formování vlastní identity a respekt k jinakosti, ale seriál coby celek je naprosto konvenční a nijak osobitý. Snažím se naladit, ale pořád to jaksi nejde. Snahy o černý humor navíc jen velmi ojedinělé, což je velká škoda.

Zatím prostě jen spotřební teenagerovská taškařice, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit pověst vlastní rodiny, kterou přitom upřímně nesnáší. Jízlivější podání oceňuju, ovšem hrozně je cítit, že se chce seriálová Wednesday zalíbit všem. Dospívajícím i jejich rodičům. A právě všechny ty středoškolské sváry, záhady i trable dospívání (zatím) úplně nestrhnou. Snažím se naladit, ale pořád to jaksi nejde. Kromě Jenny Ortegy mě baví ještě Emma Myers.

Zatím prostě jen spotřební teenagerovská taškařice, kdy se hlavní hrdinka snaží zachránit pověst vlastní rodiny, kterou přitom upřímně nesnáší. Jízlivější podání oceňuju, ovšem hrozně je cítit, že se chce seriálová Wednesday zalíbit všem. Dospívajícím i jejich rodičům. A právě všechny ty středoškolské sváry, záhady i trable dospívání (zatím) úplně nestrhnou. Herecky i vizuálně je Wednesday velmi fajn, dialogy ovšem ještě potřebovaly trochu péče.

Jedna copatá rebelka a na platformě Netflix si mnou ruce. Sonnenfeldův (hlavně zaoceánský) fenomén z první poloviny 90. let s kouzelnými rodiči Raúlem Juliou a Anjelicou Huston i ďábelskou dcerkou Christinou Ricci mě pokaždé pobaví, seriálová Wednesday se chce zalíbit všem. Dospívajícím i jejich rodičům. A právě všechny ty středoškolské sváry, záhady i trable dospívání (zatím) úplně nestrhnou. Dravé piraně fajn, nicméně podobných překvápek to chtělo víc.

Klidné tempo, dlouhé záběry, přirozeně zahrané situace. Takové byly i Chvilky režisérky a scénáristky Beaty Parkované. Přesto jim chybělo mnohé. Nedochucený portrét jedné mladé ženy. A nic, co by emočně uspokojilo. Tady je to velmi podobné, jen k výše zmíněnému tu navrch máme neklidnou dobu. Má to být o slovech, co jsou jednou dána a která se nikdy neruší. Poctivý a oblíbený notář Martin Finger prostě s blížícím se srpnem 1968 nepodepíše a záhy ze strachu o rodinu a budoucnost o svých zásadách začne pochybovat. Má však své přesvědčení, má však silnou a svéráznou ženu, která při něm stojí. Jednoduchá dějová linka poskytuje velký prostor hercům, kteří příležitost chytili za pačesy, zbytek ovšem nehezky rychle vyšumí. A ve výsledku je smutné, že si nějaké dva týdny po shlédnutí víc pamatuju, že to bylo letos ve Varech, než co konkrétně mi to dalo.

K nesprávným dveřím už přišlo hodně nevinných děvčat… Další z řady brutálních příběhů o ženě (o kámošku přišla záhy), kterou znásilní, poníží a pokusí se zabít, jenže ona přežije a rozhodne se pro krutou pomstu. Násilí, brak a vůbec věci, které většinu normálních diváků urážejí nebo znechutí, však mohou být za jistých okolností poměrně zajímavé pokoukání. Mnoho podobných si vydobylo jistý kultovní status, tohle je exploitation a grindhouse pocta klasickým předobrazům, kterak se klepalo na Poslední dům nalevo nebo Plivalo na jejich hrob. Asi každý tuší, že výsledek je plný obnažených hrudníků, násilí, krve, retro feelingu, béčkových momentů i těch bez překvapení. A mordů trýznitelů, kdy to občas bude fakt bolet.

Vůbec ho neznal. V Iráku bylo jeho pracovní náplní sčítání ztrát v operačním štábu. Přesto se dobrovolně přihlásí jako eskorta mrtvého devatenáctiletého vojáka, který zemřel při operaci nedaleko Bagdádu. Dlouhé putování rakve se všemi vojenskými poctami z Iráku až do vojínova rodiště ve Wyomingu je pro podplukovníka Kevina Bacona zároveň hledáním sama sebe. Téma nezvyklé, výsledek prostý, ale místy působivý. Přepečlivý podplukovník jasně poukazuje na národní hrdost, jede přesně podle lajny, s ostatky nenechá zacházet jinak než s totální úctou a důstojností. Pro Středoevropana je samozřejmě onen patriotismus absolutně přepálený, navíc diváky, kteří milovali Kevina Bacona coby slizkého vrchního dozorce ve Spáčích, zpočátku sympatického kriminálníka v Divoké řece či v jeho kladných rolích (Tajemná řeka), zamrzí, že svůj jediný Zlatý glóbus získal právě za tohle nezávislé drama.

Král může být jen jeden! Už v roce 1984 nezastavitelnou mašinou z budoucnosti ukázal, co umí a na co (jednou) může dosáhnout, a pak jen opakovaně redefinoval limity kinematografie složitými a nákladnými natáčeními. A celou tu dobu mám k tomuhle vizionáři a snílkovi s neskutečnou dávkou kreativity a škálou nápadů obrovskou úctu. Prvotní kouzlo (přeci jenom už tyhle jiskrně barevné obrázky známe) po nějaké půlhodince lehce poklesne, paletu pocitů a nálad ale James Cameron roztočí z postupného objevování nového světa, nových zákoutí Pandory. Dobře víme, že znovu nejde spoléhat na nějaký ultra silný scénář (opakovaně se omílá rodinná soudržnost) nebo opravdu zajímavé postavy. Původně mariňák Jake Sully je vůdcem lesního klanu Na’vi, jeho láska s Neytiri trvá, což víceméně dokazují tři vlastní a dvě osvojené děti (včetně lidského chlapce). Jenže minulost dělá přítomnost a početná rodina je donucena odejít z domovského lesa a hledat azyl u spřáteleného kmene žijícího u oceánu. A tady se atrakce plnohodnotně rozjíždí. Jakmile se postavy potopí pod hladinu, je to designový skvost. Kdo žasnul tehdy, znovu zažije modrou filmovou revoluci. Množství atypických bytostí, zvířat, rostlin, korálů, míst, kombinací, tvarů, strojů – to prostě znovu nemá obdoby. Celé vizuální pojetí snímku (v až snově stylizovaném masivním akváriu obzvlášť) ostatním tvůrcům zase ukazuje záda. Ačkoliv se Cameron věnuje několika postavám (respektive sleduje jednoho ze synů, aby záhy skočil k dalšímu), pořád je to docela provařený příběh, u kterého si odškrtáváme položku za položkou. Mladé kusy si hledají místo v životě či se vyrovnávají se svou jinakostí, děj svým způsobem posouvá série „špatných“ dětských rozhodnutí. A zároveň tím, že postav je víc, v jedničce nesmírně půvabná (rozuměj sexy) Neytiri je zoufale někde vzadu. Zamrzí i to, že tvůrci mnohé berou zatraceně vážně, takže se téměř nepokusí o vtip. Rozhodně bych uvítal víc emocí (to hodně) a víc drsnosti a surovosti (to ještě víc), kterou Cameron divákům předloží až prakticky v poslední třetině (kdy vzduchem letí třeba něčí ruka). Holt mistr inovací Cameron začínal na dospělejších látkách a ty mi rozhodně chybí. Každopádně minule jsem dal čtyři hvězdy, teď vlepím dietních pět.