castor

Z počátku je to vizuálně podmanivé a vtahující, ovšem překvapivě velmi brzy se děním na obrazovce divák přesytí a začne přemýšlet nad jednotvárností akce. Remarqueův realistický román meziválečné prózy netřeba představovat. Mladí gymnazisté, které mládí pod válečnou realitou opouští, nás zavádí do krutých zákopů první světové války. Po řemeslné stránce je to špička, drsná i nekompromisní. Jenže jakmile se tvůrci víc zajímají o postavy, tak to jednoduše nefunguje. Emoce jsou prakticky na bodu mrazu, divák toho k hlavní postavě vlastně moc necítí. A právě vedle výtečné výpravy nebo kamery měly postavy hrát podstatně stěžejnější roli. Třeba jako u Spielbergova válečného triumfu, kdy skupina vojáků okolo Toma Hankse hledala nejmladšího ze čtyř bratrů Ryanových. Naopak tady s dalšími výstřely a nepřirozenými tělními otvory divák vnímá zaměnitelnost postav, dílčích bitev i válčících stran. Nečekal bych, že to napíšu, ale je to jen lehce nadprůměrné a veskrze prázdné.

Bohdanovský do profilu vraha kriminalistce Lídě prostě nezapadá. Nad některými radovánkami na fakultě se stahují mračna a děkanka prská o neetickém chování. Ovšem její proděkan Mrkvička má jedno nepříjemné tajemství. Policie nakonec pachatele má (a divák asi nebude překvapený), nicméně uzavření případu komplikují forenzní stopy po sexuálním útoku. Takže si necháváme i něco na příště. Sarah Haváčová stále zajímavější, nejen na univerzitě, ale i třeba u brigády s ochutnávkou jogurtu. Slovní výměny mě celkově baví, vše navíc korunuje nádherná Olomouc a prostory uměleckého Konviktu.

Zatímco Havelka doma „zahlazuje“ stopy noční rozkoše, na fakultě startuje vyšetřování vraždy. A Univerzita Palackého v Olomouci má problém. Jasně, ambiciózní vyšetřovatelka Martha Issová řeší při sdělování tragické události rodičům soukromé hovory a její šéf na jejich křesle „cvičí“ s bolestivými zády, jinak to ale má spád a třeba slovní přestřelky mezi Havelkou a dalším detektivem Tomášem Bambuškem jsou za mě fajn – dialogově i herecky. Tip na vraha mám a asi se nespletu. Ovšem samotné vyšetřování zločinu je jen záminkou k tomu, aby si autoři mohli hrát s komplikovanějšími mezilidskými vztahy. Zároveň se začínají vyskytovat následky kroků upjaté děkanky (samozřejmě netvrdím, že české akademické prostředí je v téhle otázce zdravé jak řípa), která hodlá potírat vztahy mezi pedagogy a studentstvem. Naštěstí pryč (ale ještě se vrátí) je špatně napsaná a zahraná postava manželky hlavního hrdiny (Katarzia to schytává oprávněně), navíc odskoky do pražského ateliéru vyznívají rušivé. Tak nízké hodnocení se mi nicméně zdá přehnané, možná i proto jdu o hvězdu výš.

Definice normální mámy? „Třeba to, když za tebou Kuba přijde, že si chce hrát, tak ho neodeženeš, protože zrovna máš záchvat inspirace!“ Michal Sýkora, Petr Jarchovský a Jan Hřebejk se po příbězích ze série Detektivů od Nejsvětější Trojice znovu setkali a upřímně se divím, proč je z toho až takové kopání ze strany diváků. Ano, mnozí tam zbytečně mluví jak dobytek, ale celkově mě rozehrané linie z akademické půdy bavily. Stejně jako postavy. Třeba ta Jiřího Havelky, který si s Vlastníky připsal zásah do černého. Vyučuje na katedře anglistiky, zejména studentky ho žerou. Jeho sestra (Petra Hřebíčková), rovněž profesorka, napíše pod pseudonymem skandální erotickou knihu. Kromě zájmu o literaturu mají velmi podobnou i situaci doma: ji manžel ignoruje a evidentně zahýbá, takže v koupelně občas bzučí vibrátor, jeho žena věří, že má před sebou obří uměleckou kariéru a rodina je až na dalším místě. Oba navíc leží v žaludku nové upjaté děkance (Čvančarová jednou skvělá, podruhé šíleně afektovaná). Fanatická vyznavačka hnutí upozorňující na sexuální obtěžování žen (studentek nevyjímaje), ponižování či na sexistické poznámky ovšem záhy na akademické půdě okusí mnohem horší problémy, když dojde k vraždě. Postupně tak poznáváme i jednotlivé studenty, aby v závěru leželo bezvládné tělo mladé dívky v divadelním zákulisí univerzitního divadla. Bavily mě slovní výměny, mnozí herci, vše navíc korunuje nádherná Olomouc. A Konvikt je samozřejmě podstatná třešnička na dortu.

PRVNÍ SÉRIE. Tři hlavní linie, které se opakovaně protínají: mravně závadný agent FBI, jeho protipól v podobě černošského státního návladního, který chce měnit zkorumpovaný systém, a dva bratři, kteří nemají problém při loupežných přepadeních vystřelit na ostrahu. Od začátku je ovšem patrné, že to nebude o vystřílených zásobnících, ale o jednotlivých postavách a o zpochybňování samotných institucí, které mají pomáhat a chránit. První díly jsou prakticky o porozumění situaci, ve které se Boston nacházel během 90. let, kdy se mnohé řešilo prostě trochu jinak. Spousta temných kriminálních příběhů o drsných chlapech metropole významně využila (Město, Skrytá identita, Tajemná řeka...), ostatně „město čtvrtí“ nechvalně proslulo i právě množstvím násilných trestných činů a počtem loupežných přepadení a útoků. První zhruba čtyři díly divák skousává vztahy mezi protagonisty, objevují se další dějové závity a postavy, až se obává, aby nerozmělňovaly to, co má dělat tenhle seriál nadprůměrným. Pak se něco zlomí, zvyknul jsem si na pomalejší tempo i na to, že namísto tvrdých pěstí a přestřelek se tu vsází na poctivou atmosféru a pečlivé budování charakterů. A druhou polovinu série jsem si užil podstatně víc. I proto, že tvůrci dávají stejný prostor oběma stranám barikády. Kevin Bacon je coby vážený (ale zatraceně křivácký) agent FBI skvělý. Ať už kvílí spolu s písničkami z rádia, užívá si zájem médií, v sanitce si utahuje z umírajícího kolegy, šňupe koks kdekoliv nebo zrovna uzemňuje dotěrnou tchýni.

Nad přátelstvím dvou loserů, kteří se kopali do zadku a neměli snahu se nikam posunout, jsme se poprvé bavili v první polovině 90. let. A bylo to zatraceně fajn. Stáli a brblali za kasou Quick Stopu a i přes nespočet krutě sprostých scén nám předložili vlastně „vyzrálý“ film o důležitých věcech. Nezávislý klenot Kevin Smith se pak ke kultovní záležitosti (v roce 2006) vrátil, hrdinům Randallovi a Dantemu bylo přes třicet a dojemně se ohlíželi za minulými časy. Bylo to prostě, jak kdybychom po letech potkali kámoše ze střední, prokecali s nimi večer a byli rádi, že se za ty roky příliš nezměnili. Smith byl tehdy na vrcholu. Jenže přičichnul k hollywoodským látkám a celé mu to tak nějak trochu zhořklo. A teď víc než dekádu nenatočil nic slušného. Třetí Clerks nejsou výjimkou. Dialogy dávno nejsou chytré a už vůbec ne vtipné, nostalgie nefunguje, snad jen, když se na plátně objeví Rosario Dawson. To, co kdysi fungovalo, teď působí křečovitě, přitom chlapíkům táhne na padesát, jeden prodělal infarkt a vyplouvání starých „křivd“ mohlo být nosnější. Potěší snad jen pár starých známých vedlejších postav či pořád stylový soundtrack. Každopádně starý dobrý Kevin Smith je definitivně pryč. Z těch 100 minut zafungoval jen zlomek.

Zatímco předchozí Matky Vojtěcha Moravce byly zbytečně neuspořádané a skákaly od jedné ženské ke druhé, tady rozkouskování nehrozí. Všechny postavy se totiž sejdou v jednom bytě po umírajícím dědovi o 79 metrech čtverečních (ale vypadalo to, že má víc), přičemž si na něj brousí zuby obě manželky bratrů (podpantofláků) Hynka Čermáka a Jakuba Prachaře. Dámy se navíc nesnesou a aby toho nebylo málo, na přeměřování bytu (případně hledání schovaných úspor) si vyberou stejný čas. A absurdita jedné rodinné krize se začne napínat… protože jakmile dojde na dělení majetku, jdou emoce stranou. Moravec (se spoluautorkou scénáře – a tady velmi dobrou – Sandrou Novákovou) vytvořil slovní humor vycházející z mezilidských (rodinných) vztahů, který minimálně první půlhodinku funguje naprosto skvěle. Natáčelo se v kulisách panelákového bytu se starým umakartovým jádrem a retro tapetami, uvnitř se potkávají solidně napsané postavy (jedna je hloupá, druhá uječená…) a hlavně velmi slušně hrající herci. Škoda, že se to celé někde za půlkou krapet rozsype, a situace, které měly jakýs takýs základ (jeden obviňuje druhého a ten namísto, aby se bránil a uvedl věc na pravou míru, hodí jiné obvinění zpět), či byly prostě odkoukané ze života, jsou už jen uměle vyhrocené a tlačené do extrémů. Česká rodina je holt fenomén (neříkám, že jinde ve světě je to lepší) a i přes uřvanou druhou polovinu je výsledek fajn. Za slušné tři bradavky, teda hvězdy.

Stejně jako v případě třeba pěveckých soutěží, které vycházejí z původních (často britských nebo amerických) verzí a které se vysílají s různými názvy po celém světě, tak se i tahle nahá seznamka dere do dalších stanic v různých koutech Evropy. Dotyčný si tu své potenciální partnery a partnerky vybírá pouze na základě zcela odhalené fyzické přitažlivosti. Zadek, ochlupení, stydké pysky, předkožka. Prostě všechno. Tuva Fellmann je tak trochu „jinou“ moderátorkou, než na kterou vsadili (samozřejmě myslím přitažlivost) v Itálii nebo Německu. Zbytek je stejný. A pořád solidní bizár. Každopádně za sebe (když přejdu všechny ty řeči o pozvednutí sebevědomí) vnímám jedno velké pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

„Chci rozebrat mašinérii, která v tomhle prohnilém městě vládne. Do posledního šroubku!“ Tři hlavní linie, které se opakovaně protínají: mravně závadný agent FBI, jeho protipól v podobě černošského státního návladního, který chce měnit zkorumpovaný systém, a dva bratři, kteří nemají problém při loupežných přepadeních vystřelit na ostrahu. Od začátku je ovšem patrné, že to nebude o vystřílených zásobnících, ale o jednotlivých postavách a o zpochybňování samotných institucí, které mají pomáhat a chránit. První díly jsou prakticky o porozumění situaci, ve které se Boston nacházel během 90. let, kdy se mnohé řešilo prostě trochu jinak. Koneckonců spoustu temných kriminálních příběhů o drsných chlapech metropole významně využila (Město, Skrytá identita, Tajemná řeka...), ostatně „město čtvrtí“ nechvalně proslulo i právě množstvím násilných trestných činů a počtem loupežných přepadení a útoků. První zhruba čtyři díly divák skousává vztahy mezi protagonisty, objevují se další dějové závity a postavy, až se obává, aby nerozmělňovaly to, co má dělat tenhle seriál nadprůměrným. Pak se něco zlomí, zvyknul jsem si na pomalejší tempo i na to, že namísto tvrdých pěstí a přestřelek se tu vsází na poctivou atmosféru a pečlivé budování charakterů. A druhou polovinu série jsem si užil podstatně víc. I proto, že tvůrci dávají stejný prostor oběma stranám barikády. Kevin Bacon je coby vážený (ale zatraceně křivácký) agent FBI skvělý. Ať už kvílí spolu s písničkami z rádia, užívá si zájem médií, v sanitce si utahuje z umírajícího kolegy, šňupe koks kdekoliv nebo zrovna uzemňuje dotěrnou tchýni. Celou dobu to bylo mezi třemi a čtyřmi hvězdami. A zhruba tak jsme se i rozloučili. Bez druhé série se obejdu.

Přistupoval jsem k tomu tak, že fakt nic nevím. Jen pár nadšenějších ohlasů ze zámoří. Holku čeká v Detroitu pracovní pohovor a aby se po dlouhém cestování na náročný den dobře vyspala, využije krátkodobý pronájem domku. Ovšem uvnitř najde jiného hosta. Chyba rezervačního systému? Každý by jí doporučil jiné řešení, ona však vejde dovnitř. Tvůrci si nicméně solidně hrají s očekáváním publika a zažitými vzorci, protože mladík s tváří Billa Skarsgarda (s vínem na stole a talkem nad společnými zájmy) jí hlavu řezat nebude. Od toho jsou tady jiní. Zach Cregger má zřejmě rád odbočky a přinesl i několik dobrých nápadů. Začínáme opravdu velmi zajímavě (právě ono očekávání), pokračujeme sympaticky brakově (jakmile se najdou předlouhé schody do sklepení), odbočíme popíchnutím prostředí Hollywoodu, sexismu či genderu, abychom to celé uzavřeli lehce mdlým finále (a několika dramaturgickými přešlapy). Hororová událost roku to není, ale řada skvostných momentů na nás rozhodně čeká. Solidní jednohubka, která se drápe ke čtyřem hvězdám.