castor

Když se zamilovávali lidé v Paříži a do Paříže, bylo to milé, nápadité i pestré. New York poskládal artovější skvadru, nabízí temnější odstíny lásky, stejně jako u předchůdce nicméně jen některé nabízí to, co si od podobných minipříběhů slibujeme. A prostě každému sedne něco jiného, což je přirozené. Je to poměrně kvapné, asi jako město samo, takže místy sotva dokončíme větu/myšlenku a spěcháme k dalšímu příběhu. Což je možná škoda. Někdy právě renomovaní tvůrci kopou průměrnou ligu, jindy béčkaři naopak přináší na krátké ploše docela dost muziky. Ani oni, ani hvězdní herci před kamerou ovšem nemají moc času se projevit. Ocitáme se v mírně melancholickém, příjemném stavu ve městě, které se nedokáže a ani nechce zastavit.

Bezohledných dravců, rozuměj právníků, je okolo něj nespočet. Jednou, ovšem zcela zásadně a troufale, sejde z cesty i on. Idealistický, introvertní a trochu i neohrabaný obhájce se pokouší neúspěšně adaptovat na nový svět ambicí, lží a touhy po výdělku, který mu jednoduše nemůže chutnat. Chameleon Denzel Washington střídá filosofická moudra i krátkozraká jednání, vystihl zklamaného a se svým údělem smířeného muže (mimochodem ten chlapík má osm hereckých nominací na Oscara, to není náhoda), jsou momenty, kdy mu fandíme, vzápětí však přijdou ty, kdy jeho kroky nechápeme. I film celkově je tak trochu na horské dráze a dokážu pochopit, že někomu jednoduše scházel smysl. Režisér a scénárista Dan Gilroy si mohl odpustit i kriminální dodatek, stejně jako kvapný přerod ambiciózního Colina Farrella nemusí sednout každému. Přesto je pro mě Gilroy (jeho bratrem je Tony Gilroy) i napodruhé (debutoval Slídilem) zajímavý.

Zatímco mladá taxikářka (výborná Winona Ryder) vnímá ve svém losangeleském voze velké rozdíly mezi ní a hollywoodskou manažerkou, ve stejnou dobu v New Yorku vyráží se zákazníkem východoněmecký emigrant. Pět příběhů se odehrává v pěti taxících na pěti místech světa, díky časovým posunům ale v jeden a týž okamžik. Nezávislý polobůh Jim Jarmusch se představuje širšímu publiku, znovu je silný zejména díky vlastnímu scénáři. Má to zároveň velmi dobrou atmosféru a výborné herce.

Na Annu Kendrick nebo Hailee Steinfeld se v téhle dámské týmovce pořád zatraceně dobře dívá, tvůrci to navíc mají v hlavě docela srovnané, nemají nějaké zásadní ambice a moc dobře vědí, jak efektně naaranžovat vystoupení a hlavně pro koho to celé točí. Na děvčata útočí nástrahy dospělosti a zodpovědnosti, řeší své „velké“ trable, ovšem pochopí, že nejlépe je jim, když jsou pohromadě a vyrazí pobavit americké vojáky na základnách v Evropě. A bojovat proti grupám, které používají hudební nástroje. Setkáváme se potřetí, v nikterak přínosném příběhu, takže je potřeba kromě trhlého humoru (který už ale nějak moc nefunguje) i nějaká ta akce. A i kvůli ní jsme ještě víc vzdálení realitě, kterou v předešlých dílech vymezovala škola. Pěkné tanečky a nenáročné šaškování nicméně pokračují. 55%

Sympatické předávání. Ceny se ke svým držitelům dostaly tak nějak rovnoměrně, vesměs všichni byli struční, chyběl aktivismus a plamenná kázání o politice nebo sexuálním obtěžování, hudební program vyplnili zejména nominovaní či ocenění, moderátor Bouček moc neexhiboval, takže po všech stránkách poměrně milá a pestrá záležitost. Ač mě hudebně leccos míjí.

Další volná inspirace emocemi. Člověk, který v rozhovoru dokáže s neuvěřitelnou grácií a lehkostí v hlase spojit dva výrazy „krásné“ a „nasrat“ a na pódiu před zraky tisíců lidí řádí. To, že Richard Krajčo prostě umí psát skvělé písně, není třeba připomínat. Další hit je na světě, jde pod kůži a během refrénu slušně graduje.

Já bych chtěl být akční hrdina a mít proti sobě takovou bandu neumětelů, kteří dělají vše proto, ač mají tedy velmi „sofistikovaný“ plán, abych za jejich likvidaci dostal metál. Znovu jsme v izolovaném a uzavřeném prostoru (Bruce Willis nebo Steven Seagal by mohli vyprávět), jenže s ohledem na osmdesátiminutovou stopáž se ve vzduchu ani moc neohřejeme, ani nevyužijeme možnosti, které nám paluba letadla nabízí. Jak liknavě přistupují agenti k vynalézavému teroristovi, tak stejně nevzrušivě kupí tvůrci akční momenty, které přicházejí jen tak mimochodem a mnohdy (i kvůli střihu) jsou na poklepání na čelo. Naštěstí je to docela dynamické, Wesley Snipes se umí ohánět a Bruce Payne se snaží být démonický (na Alana Rickmana z mrakodrapu Nakatomi pochopitelně nemá), takže to ani po letech tak úplně neurazí.

Je samozřejmě s podivem, že člověk, který stojí za Rockym nebo ucházející pohádkou pro mládež Karate Kid, dokázal vytvořit i něco takového, ale holt nájem se platit musí. Jean-Claude se zas a znovu vrhá do své oblíbené disciplíny – pomsty – tentokrát na členech gangu z malého městečka Inferno, kteří ho solidně seřežou. Rozdá tak pár ran, tvůrci nabídnou poměrně málo akce, ale i docela zdravou nadsázku. Přesto je to celé samozřejmě průšvih.

Znovu se ukázalo, že Shonda Rhimes rozepsala své postavy tak dobře, že se ke střípkům z jejich života může vracet, kdy se jí zlíbí a vůbec to nebude samoúčelné nebo nudné. Prostě pokračujeme v nastaveném tempu a kvalitě, hlavní roli bude hrát tentokrát srdce, takže to ani nemůže být jiné, než dobré. Ostatně na to jsme už roky zvyklí.

Muzeum lidských kuriozit a dráždivé překračování obecného vkusu. Pokud se divák tak nějak nepovznese nad zmatečnou charakterizací hlavního hrdiny a diskutabilní sociální rovinou, bude rýpat až do konce. Je zřejmé, že někdo s tváří charismatického kořena Hugh Jackmana nebude hrát chlapíka, který podle všeho rozhodně nebyl žádný lidumil. Všelijak orientovaný byznysmen vydělávající na posměchu na jednu stranu stvořil bezpečné zázemí pro ty, kterými společnost opovrhuje, na druhou stranu se sám dopustil řady morálních přešlapů, se kterými se ovšem pracuje velmi zkratkovitě, stejně jako s dalšími motivy, které jen velice povrchně naťukneme, ale necháme je tak nějak vyprchat. Určitě by se čtvrthodinka navrch hodila. Pomohla by i hlubší psychologii postav. Takhle je to pocitově slátané a místy odfláknuté, zabalené do líbivého popíku, který je razantní a lehce nakažlivý. Což je na druhou stranu dobře. Obecně z toho všeho cáká neuvěřitelná pozitivní nálada, každý tak asi pochopí, že k sofistikovanosti Moulin Rouge to má zatraceně daleko. Už jenom proto, že se na konci všichni obejmou a zapějí song o sounáležitosti, jedinečnosti každého z nás a odhodlání změnit svůj osud. Jackman si vydupal muzikál, ve kterém se cítí velmi jistě. A znovu dokázal, že prostě umí.