castor

Zatímco odstrkovaná a zarputilá servírka Hilary Swank řezala v ringu ve vyzrálém melodramatu Clinta Eastwooda svou váhovou kategorii a hlavně stejné pohlaví, tahle neznámá květinka s rychlými pažemi si troufne i na testosteronová hovada. Když to dokážeme akceptovat (což není snadné), třeba si to s přivřením obou očí i užijeme. Texas nemá zrovna v lásce sázky na nelegální zápasy, ostré děvče tak má problém, se kterým jí nejen kaucí pomůže slizký šmelinář v obleku s ksichtem lehce připomínajícím Rafu Nadala. Dá si pár zápasů v zaplivaných barech nebo opuštěných stodolách, ideálně bez rukavic a ideálně s nějakým tím podvůdkem. Tahle dvojice má jisté nepřátele, nevlídnou minulost i velké sny. Ty měli zřejmě i tvůrci, překvapivě se snaží vyprávět i příběh a není to úplný průšvih. Na Rebeccu Neuenswander se docela dobře kouká (jiné štěstí u filmu už od té doby nezkusila), pár momentů to má, takže ve výsledku opatrná spokojenost.

Studie bezvýchodnosti podle Nolana. Přelom května a června roku 1940 na francouzském pobřeží, lodě likvidované německými bombardéry, přitom ve strachu z ohrožené evakuace se ocitá zhruba 400 000 vojáků anglické a spojenecké armády v německém obklíčení. Pláž plná vojáků, civilní záchranná loď, podpora ze vzduchu. Sebejistý Nolan si vybírá tři dějství, mezi kterými poctivě pendluje, přitom se každé z nich odehrává v jiném časovém horizontu, aby to celé trochu vypravěčsky ozvláštnil. Gró hraje atmosféra, radikální změť zvuků, intenzita, bezprostřednost, nejistota, strach.. a pak i soudržnost jednotlivých položek, řemeslná jistota. Osobní příběhy chybí, což je ovšem potíž. Nepotřebuji romanci, ale úplně osekat jednotlivé protagonisty není úplně optimální cestou. Film dělají emoce, zajímavé vztahy a postavy. Tady to jednoduše chybí. A Nolanova honba za absolutní precizností prostě (stejně jako dřív) vede k neosobním scénám a absenci emocí. Co na tom, že to všechno vypadá dokonale přirozeně a nepočítačově a že se naprosto geniálně pracuje se zvukovou složkou? Ve výsledku výtečná rekonstrukce, já ovšem hledám tak trochu něco jiného.

Skippy, óóó Skippy, Skippy je náš kamarád. Australská dvojčata měla tehdy nezvyklého kamaráda: klokana. Americká maturantka dostane taky svého Skippyho: opičku. A ta taky umí zajímavé kusy. Hlavně v noci. Jenže tohle má s filmařinou společné asi jako smažák s gastronomií. Divákovi je špatně, herci by měli dostat nějaké nepodstatné ocenění, že se před kamerou z těch dialogů nezačali smát.

Potenciál tady samozřejmě byl, jenže jednotlivé linie nestrhnou, nenabízejí zápletku odlišnější od typických policejních/špionážních/investigativních témat a nakonec vystřílejí celý zásobník, ale cíl minou. Navíc co si budeme nalhávat: mít v týmu Kevina Spaceyho a nijak zvlášť ho nevyužít, je hřích. Ostatně Morgan Freeman na tom není o mnoho lépe. A novinář Justina Timberlakea, který se pokouší dostat pod pokličku korupce v policejní složce, je jednoduše plochou a nezajímavou postavou. Úvodní ospalost vystřídá několik povedených scén, takže to nakonec naštěstí není jen bum a bác a nic. 55%

Může vykládat a krájet/sekat/potírat/míchat/opékat cokoliv a stejně člověk dostane solidní chuť. Pohlreich to prostě má v sobě, ač si ho divák samozřejmě oblíbil primárně coby chlapíka s neuhlazeným slovníkem, jak brečí nad retro oblohou a tuzemskou fritovací kulturou. Tady nevštěpuje základy pro kvalitní fungování podniku, ale jednoduše naznačuje, že klobása nebo ugrilované vysušené kuřecí prso nejsou zrovna tím, co by mělo nad grilem omámit naše hosty. Jen mi ho bylo líto, když nakonec povinně dostal chuť na zmrzlinu a rozbalil klasiku Mrože.

Atmosférický Berlín, hodně neonů, osmdesátkové hity, nekompromisní choreografie a Charlize Theron na ledu. Několik scén, a není jich málo, je naprosto exkluzivních. Tvůrci se nebojí do toho šlápnout a David Leitch po prvním Johnu Wickovi rozmetává dosud smutnou skutečnost, že režírující kaskadér nebyl nikdy zárukou kvality. Teď je, a zatraceně chutnou. Samozřejmě stále (u Wicka víc) surfujeme na vlně absurdnosti, útlá blondýna řeže stokilové chlápky v kvalitní kaskadérské práci a hraje lopotnou hru na kočku a myš, ale stejně to celé sežereme. Má složitější strukturu vyprávění, místy zbytečně zamotanou a neučesanou, kdy o mnohých zvratech nelze nepochybovat. A tempu mnohdy dochází dech. Učesaná je naopak hlavní hrdinka, vychytralá potvůrka, která vycedí několik hlášek, drsných pohledů a hbitých úderů. Akce mění atmosféru, někdy je přestylizovaná, jindy brutálně syrová (viz. opěvované divočení na schodišti, které naši nohatou hrdinku zatraceně bolí – protivníky ovšem víc). Sympatické grády má i lesbická scéna. I to se počítá.

Začínala před devatenácti lety s rodinným filmem, aby o dva roky později podle manifestu Dogma 95 bavila s Italštinou pro začátečníky. Hlavní myšlenky manifestu náležitě prodala, ovšem při přechodu z dánské půdy to začalo v případě režisérky Lone Scherfig drhnout a trestuhodně klouzat po povrchu (Škola života). Jeden den byl zase trošku kalkul, ale svůj účel splnil (emoce, energie). Tenhle kousek o filmařích má sice slušnou atmosféru, ale sráží ho roztěkanost a schematičnost. Samotný příběh pro mě nebyl z nejatraktivnějších, široké spektrum emocí se nedostavilo, víc bych navíc popohnal střihače. Za mě ve výsledku film, na který nebudu vzpomínat tak, jak bych původně doufal. Ovšem Bill Nighy si zase jednou užívá svou roli.

Limonádová podívaná na draka!! S výkopy v Londýně to začíná slibně, kameraman Adrian Biddle (dělal Mumii nebo Thelmu s Louisou) ví, kam umístit kameru, celé to má šťávu, navrch víme, že se brzy objeví dospělý Christian Bale coby šéf hrstky přeživších a lehce šílený Američan Matthew McConaughey.. Jenže vzápětí se na scéně zjeví první drak, který po staletí odpočíval, a je vymalováno. Nejsou to sice žádní pohádkoví dobráci, ovšem osobně mě jejich design a veškeré akční dění okolo nich nestrhlo. A obávám se, že léta páně 2002 by tomu nebylo o mnoho jinak. Planeta je zase na pokraji vyhubení, máme rok 2020, přemnožení draci spálili, co šlo, armády i vlády jsou rozprášené. Rozhodující bitva se přesto blíží. Šedesátimilionový rozpočet je tak akorát, oba pánové mají charisma na rozdávání (až litujeme, že McConaughey na následujících pár let zabředl do romantických komedií). Ovšem Rob Bowman to celé uchopil tak nějak jalově, nevzrušivě, rutinně. Beztvaré ohořelé trosky všude kolem ještě do větší deprese strhává slabý scénář, který doklopýtá do nezajímavého finále. A to se stejně jako zbytek bere smrtelně vážně.

Prý napětí, prý romantika, prý dobrodružství. Já vnímal jen plýtvání talentem Seana Penna i dokazování toho, že Madonna opravdu neumí hrát. Společně se za honbou po opiu v nejlidnatějším městě Číně dostávají z jednoho místa na druhé, nikde to ovšem není nijak zajímavé nebo atraktivní, kupříkladu takové Honbě za diamantem je to na hony vzdálené. Po režisérské stránce jde o ukázkový příklad rutiny a fádnosti. Jakmile vyběhnou závěrečné titulky, divák si zhluboka oddychne.

Vždycky jsem věděl, že něco takového existuje, že v tom hraje vřískající královna a těžce zkoušená sestra masového vraha Jamie Lee Curtis (i tady si slušně zaječí) a že do toho někdo nacpal velké peníze. Zvolil jsem velké plátno, těch 75 milionů dolarů je docela vidět, protože režisérem je jinak vynikající trikař John Bruno, který se podílel například na několika filmech Jamese Camerona. Skupina amerických obchodníků narazí na opuštěnou vědeckou ruskou loď. Zrodí se nápad: hodlají ji odtáhnout do „svých“ vod a pak od ruské strany vyinkasovat slušný peníz. Jenže inteligentní forma ovládající elektrickou energii se rozhodla zabíjet. Právě ta totiž vyhladila posádku vědátorů, když se zabydlela v elektronice. Viděl jsem pitomější náměty. Co očekáváme, to se stane. Postavy začnou pobíhat po lodi, panikařit, umírat. Napětí je nulové, atmosféra alespoň nějaká. A triky naštěstí povedené. Zbytek tvůrci solidně odflákli. Nicméně na dvě hvězdy to spolehlivě je..