castor

Zřejmě předčasný vrchol série. Catherine se kdesi v údolích Yorkshiru stává hledáním Tommyho doslova posedlá. Matka unesené dívky konečně přiznává, co se s dcerou stalo. Smyčka se stahuje, nejen Ashleymu začíná být ouzko. Zatímco naposledy vnikla do domu, kde dotyční Ann původně drželi, teď Catherine zaťukala na dveře Tommyho věčně opilé matky Lynn. A dozvídá se nemilé skutečnosti. A k těm se záhy dostává i Tommy. Je patrné, že zbytek série se ponese hodně v rodinných/vztahových rovinách. Takže pokud na tomhle díle něco zamrzí (a sám za to nemůže), tak je to fakt, že tvůrkyně Sally Wainwright prakticky ukončí kriminální rovinu a vrhne se trochu jiným směrem. Černý britský humor nicméně přetrvává, příběhové zvraty naštěstí scénář po většinu času udržuje ve sféře uvěřitelného.

Série, která si napoprvé v roce 1996 udělala i významný výlet do Prahy, prošla za ty roky pozoruhodným vývojem. Poslední tři díly (a i ten následující) režijně i scenáristicky uzmul Christopher McQuarrie, který franšíze dodal osobitý styl a hlavně si s Cruisem (evidentně) dokonale sednul. Pořád je to solidní akční thriller, který však nenabízí TO navíc, kvůli kterému chce divák snímek na potkání doporučovat, nebo si pak pouštět některé scény pořád dokola. Třeba o některých kouscích z 90. let to platí měrou vrchovatou. Každopádně tentokrát je tu za hlavního padoucha umělá inteligence, divák by si řekl, že je to progresivní, ale docela často tu tvůrcům kouká klišovitá sláma z bot. Hraje se tu o dvoudílný klíč, o který usiluje několik skupinek, včetně jalového záporáka Moralese, který je absolutní všudybyl a který snad vyskočil z nějaké telenovely. Sexy démonická Pom Klementieff naopak potěší. Stejně jako herecky Vanessa Kirby. Bohužel přibylo i vatových dialogů. A neříkám, že tradičně, ale humor nefunguje (snad až na pozdní příchody Shey Whighama). Pravidelně ale navěšujeme poctivé a řemeslně precizní akční korálky, takže potěší temperamentní žlutá honička v Římě, letištní naháněná či památné (mistrovsky vymyšlené) vlakové finále s postupným pádem vagónů. To zase klobouk dolů. Smeknout musíme samozřejmě i před Cruisem, jeho pečlivostí, zápalem a smělými kaskadérskými úchylkami.

Další zatraceně silný díl. Ashley a jeho dva pohůnci musejí unesenou dívku převést jinam. Holt policejní uniforma vyvolá paniku. Na bílé dodávce nesvítilo zadní světlo. Následky byly fatální. A soudě podle toho, únosci musejí změnit plány, aby jejich tajemství nevyšlo na povrch. Platí, že divák „musí“ držet Catherine palce, aby se nesesypala, protože tvůrci jí toho naložili opravdu hodně. Ostatně v její hlavě se vrtáme celkem dost, aby také ne, když se podíváme na její vrtkavé rodinné vztahy. Kevinova manželka si nakonec myslí, že by nějaké peníze z únosu Ann přeci jenom dokázali upotřebit. Napětí skvělé, situace uvěřitelné. Vedle samotné zápletky oceňuju výborně napsané a zahrané charaktery a propracovanou psychologickou stránku. Ne nadarmo byl seriál oceněný řadou prestižních cen, včetně britské BAFTY.

Únos za půl milionu liber? A co teprve za milion, navrch provedený dvěma solidními pitomci? A navíc jejich „šéf“ Ashley netuší, že jeden z nich je sexuální delikvent. Catherine dostane tip, kde by se mohl Tommy Lee Royce, který podle ní způsobil dceřinu tragickou smrt, pohybovat. Zatím netuší, co uvnitř ukrývá. Ostatně už minule jsme pochopili, že vztahy v její rodině jsou slušně komplikované. Její výborně napsaná postava si získává sympatie tím, že odmítá propadnout cynismu, ač tedy černohumorné hlášky solidně sype z rukávu. Sarah Lancashire ji hraje úsporně a naprosto věrohodně. Baví mě postavy, baví mě psychologický přesah, baví mě uchopení atmosféry britského zapadákova… jen tak dál.

Velmi dobře rozehraný příběh, který tak dobrou ženskou hlavní postavu neměl hodně dlouho. Policejní seržantka Catherine Cawood se v poslední dekádě může srovnávat asi možná jen se Sagou Norén, racionální inspektorkou ze švédského Malmö, která se s ničím moc nepáře, ovšem trpí Aspergerovým syndromem a kvůli tomu ji dělají mnohé běžné společenské zvyklosti problém. V tom je ovšem životem otřískaná Catherine úplný opak. Na feťáky a násilníky z britských sídlišť je drsná, mezi nejbližšími a s oběťmi trestných činů ovšem citlivá a empatická. U dalšího rutinního zásahu na sebe „práskne“, že je jí sedmačtyřicet, je rozvedená, bydlí se sestrou, bývalou alkoholičkou. Jedno dítě jí umřelo a druhé s ní nemluví, přitom se stará o osmiletého vnuka. Mezitím kdesi jinde v Yorkshiru požádá moula Kevin svého šéfa, zda by mu nezvýšil plat. Bez úspěchu. Nasupený účetní nevymyslí nic lepšího než tamnímu podvodníkovi Ashleymu sdělit plán, že by z únosu šéfovy dcery káply slušné prachy.

Méně punku, možná i méně odvahy, ale zase jednička nestihla za tak krátký čas nějak zásadně nudit, přičemž dvojka má 100 minut. A to už je prostě dost. Výsledek (znovu) rozhodně netrhá bránici, ale je poměrně přímočarý, znovu do toho naplno šlape a tvůrčí nadšení trvá. Velkorysejší pokračování už má v mnoha směrech plnohodnotnější zázemí. Pánové z jedničky (jednoho klaďase regulérně nahradilo hovado Poulíček) si tentokrát přejí zasunout u Máchova jezera. Zbytek je velmi podobný… zase spousta pološílených frků, narážek, solidních hlášek (vše samozřejmě za čárou), ale také trapnosti, křečovitosti a (vlastně i) strojenosti.

Ač je éra komedií o teenagerech dávno pryč, po letech tu máme mladé smolaře, tentokrát v českém provedení. A po vzoru amerických kousků je to o největší kalbě a o doufání v pořádný zásun. Spousta divných, divokých, divnějších i divočejších situací, o kterých se obvykle nemluví, ale mnozí z nás se s nimi „často“ setkávají. Za tak krátký čas to vlastně ani nestihne nějak nudit, já nicméně až takovou porci situačního i dialogového humoru „neviděl“. Výsledek rozhodně netrhá bránici, ale (navzdory nizoučkému rozpočtu) je poměrně přímočarý a nenucený, s několika říznými momenty či specifickými dvojsmysly. Nejvíc by mě asi zajímalo, jak moc dělá Pohl (nejen v hudbě) ramena.

„Nevím, já jsem mrtvoly nepočítala!“ Zdravotní sestra Hana Kučerová nehrála nikdy žádné hry. A je jedno, zda se shýbá nad kňučícím pacientem nebo sedí u soudu, u kterého jí hrozí doživotní vězení. Vystupuje s maximální věcností a tvrdou sebekontrolou, brání se „vylepšení dojmu“, když k ní její advokát přichází s manželkou, líčidly a nůžkami. Nezjihne ani při návštěvách dcery, která jí vyčítá, že se zajímá jen o barák a o psa. Věčně stažená ústa, žádný úsměv, drsně přímé reakce. Ale furt to neznamená, že vědomě zabíjela. Bavilo mě právě veřejné vnímání jinakosti. Naopak se příliš nepodařilo samotné vyšetřování: policie sice koná, ale důkazy tak nějak (náhodně) přicházejí a divně se s nimi pracuje, Hanušův advokát pak práci policie v podstatě nahrazuje. Argumentace chybí. A co třeba posudek o psychologickém profilu obžalované? Zároveň jsem možná nedával pozor, ale úplně jsem nepobíral roli ředitele nemocnice, který se vzdal funkce. Celkem mimo byla i odbočka k otci. Na úmrtí při noční službě tehdy upozornil lékař Ivan Trojan, čekal bych nicméně, že zajímavě neprůhlednou roli tvůrci někam víc posunou. Takže jo, pár drobných výtek tu přeci jenom je. Přesto nadprůměrné.

„S doktorem Vaculíkem jste čistě kolegové z práce nebo i něco víc?“ – „Něčím víc myslíte, jestli mě pan doktor prcal? Neprcal! Myslím, že jsme s primářem na oddělení jediní!“ Je patrné, že se znovu pracuje s varováním, že stačí pouhé podezření, které dokonale překope lidské životy. Objevují se starší pochybné případy, novináři rozjíždějí vlastní verze, a i v nemocnici je cítit napětí. Máma se nicméně Tereze vrací domů, ta však jede ve starých kolejích: něco jako normální rodinný život hledá v domácnosti svého přítele. Rodinné úspory se navíc tenčí. A záhy si (snad vůbec poprvé v životě) musí dcerka připustit nějaké starosti a povinnosti. Pochopitelně s útoky veřejnosti, která má jasno, kdo je viníkem a kdo zabíjel. Je zajímavé, že zatímco v druhé epizodě je advokát Miroslav Hanuš vykreslený jako nemotorný a pozdě chodící právník, ve třetí je soustředěný a velmi precizní v pátrání po pravdě. Scenárista Štěpán Hulík zatím na cokoliv sáhnul, to proměnil ve zlato: napsal totiž Hořící keř a hlavně skvostnou sérii Pustina. Se vztahy pracuje solidně i tady, právě skvěle trefil vztah Hany a Terezy Kučerových.

Životem znavená a skeptická zdravotní sestra Hana (Klára Melíšková) měla na oddělení následné péče v okresní nemocnici způsobit smrt pacientky. Na pochybení upozorní lékař Ivan Trojan. Nejprve se rozběhne vyšetřování na úrovni nemocnice, ovšem její záludně aktivní ředitel událost oznámí na policii, dotyčné nařídí dovolenou, ze které ovšem záhy zamíří do vazby. Bavila mě solidně budovaná atmosféra, nejednoznačnost figur i situací. Stejně tak příprava na soudní přelíčení, ve které hraje ústřední roli soustředěný advokát Miroslav Hanuš, který sociálně zapadá do tamní komunity prosáklou skepsí. Na malém městě se každý zná, kdekdo asi druhému závidí, rád veřejně utrousí nějakou „zaručenou zprávu“. Nejzajímavěji se nicméně jeví vztah mezi matkou a dcerou. Věcná (a i v práci neempatická) zdravotní sestra má s (lehce zhýčkanou) studující dcerou (která ale školu příliš neřeší) poměrně napjatý vztah, každá má svou hlavu, dcera ze strany matky nepociťuje žádnou blízkost a emoce. Pro vulgární slovo nejdoucí daleko Denisa Barešová, která by zřejmě pořád ještě uvítala matčinu náruč, je skvělá, pozornost ale přirozeně strhává Melíšková, u které je moc fajn sledovat, že je prostě „jiná“. Líbí se mi především, že minisérie Podezření (zatím) obstojí v evropské konkurenci a je nadnárodně srozumitelná.