castor

Příběh Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny po dekády rozděluje tuzemskou společnost. Nebudu tu vynášet soudy, nicméně dlouhé roky připravovaný snímek musí rozdělit i samotné diváky. Zatímco rozjezd je docela působivý, po pár desítkách minut jsem si uvědomil, že sleduju poměrně ploché postavy bez vykreslení psychologického vývoje – prostě podniknou nějakou záškodnickou akci, pak provedou něco závažnějšího, přesto jako by se nechumelilo a jedeme dál. Nezamlčujeme, co všechno ústřední sourozenci dělali, ale prostě se k tomu nevyjadřujeme. Mladická rebelie? Nesouhlas s režimem? Souvisí s tím pak hlavně to, že si k nim nevytvoříme pražádný vztah. Nedostanou se pod kůži. Příjemnou výjimkou je matka chlapců, která se ničeho nedopustila, ale prožila si své a na hrdě trpící Tatianou Dykovou je „fajn“ pohled. Občas to možná chtělo u odbojářů lehce zastavit a nechat něco v divákovi doznít. Druhá polovina už na mě působila krapet monotónně. Řemeslně bez výhrad, ambiciózní, ale moc bezpečné, a tím pádem málo odvážné.

Příběh plný tragických okamžiků, který nicméně „vyplivnul“ jednoho z nejlepších komiků všech dob. Robin Williams nebyl žádný třídní klaun, ale tichý jedináček a plachý kluk, pro kterého se stal humor obraným mechanismem. Osmělil se až během dospívání, kdy bavil spolužáky, dostal se na renomovaný Juilliard, začal vystupovat před publikem, ovšem stand-up mu přestal brzy stačit. Přišla televize, především seriálový mimozemšťan Mork, první filmy a zbytek známe… Četně se tu omílají jeho problémy s návykovými látkami, kdy vystřízlivěním pro něj byla až smrt dobrého přítele Johna Belushiho. Únava, úzkosti, deprese, to všechno si ale postupně vybíralo svou daň. Devadesátá léta mu nicméně patřila. Vypadalo to, že jeho komické role nic nepřekoná, ale záhy zazářil i v těch dramatických. Recidivu prodělal v roce 2003, kdy se „vrátil“ k dřívějšímu způsobu života se závislostí. Právě nultá léta nového tisíciletí, ač hodně pracoval, nepřetavil do výraznějších úspěchů (komerčních samozřejmě ano), prostě jeho energie mě coby diváka víc bavila o dekádu dřív!! Dokument uskákaný, znovu trpící přetlakem nijakých rozhovorů.

Hezká pohádka a kus nostalgie. Ale zase buďme fér… O téhle látce rozhodně nejde říct, že by zrála jako víno. Ale postupně. Na scénáři se podílel i otec Kmotra Mario Puzo, za kameru usedl dnes legendární Richard Donner. Tvůrci si dali záležet na castingu, respektive byli ochotní vyplatit za zápornou roli Genu Hackmanovi dva miliony a Marlonu Brandovi za pouhé dva týdny práce skoro dvojnásobek. Usilovně o ně stáli. Co si budeme, peníze obecně nebyly problém: když Donner do projektu vstoupil, nechal vyhodit náčrty kulis a další materiály, za kterými stál původně zvažovaný Guy Hamilton. O drobné přitom rozhodně nešlo. U samotného chlapíka z oceli si Donner prosadil, že musí jít o někoho neznámého. Christopher Reeve měl za sebou pouze jediný film, ale nagelované vlasy a červený plášť nakonec připadly jemu. První velká komiksová adaptace (za mě) trpí docela dlouhým úvodem a ještě párkrát mu v průběhu vydatné stopáže dochází dech. Jasně, léta páně 1978 bych valil oči, nadšený jsem byl samozřejmě i někdy na počátku 90. let, kdy jsem tuhle americkou národní ikonu ve stylu našeho Mirka Dušína poprvé viděl. Běžící Clark mimo, létající taky trochu v křeči. Stejně jako scénář. Nadčasová klasika? Fakt jen trochu…

Připomínka jednoho oprávněného fenoménu s důrazem na bulvární stránku věci. Joe Eszterhas se díky tučnému honoráři (scénář způsobil rozruch, ještě než padla první klapka, takže se okolo něj strhla solidní mela) zařadil mezi nejlépe placené scenáristy, nicméně Michael Douglas a holandský provokatér Paul Verhoeven v něm chtěli přepisovat. Neuspěli. Problém měli i se zamýšlenou herečkou. Sharon Stone už bylo přes třicet, toho času poměrně neznámá, takže s ohledem na jiskrnou a pikantní látku vlastně i sama dost riskovala. Navíc první dny na place byla „na výměnu“. Až pak v sobě probudila ďábla, kterého tenhle příběh potřeboval. Ačkoliv šlo o obří hit, role pro ni měla důsledky v profesním i osobním životě. Slavné sekvenci policejního výslechu pomohla světla umístěná na podlaze, známá scéna překřížených nohou pak měla vzniknout tak, že si Sharon měla odložit kalhotky, protože se odrážely v kameře. A právě o intimnosti záběru a „kompletní“ pravdě o něm se tu dost hovoří… Verhoeven, který dlouhodobě odvážně vyzdvihoval násilí a sex a který vždy předkládal silné ženské hrdinky, nicméně ve všech směrech dosáhl svého. Dokument víc o sentimentu, než o nějakých klíčových informacích a zajímavostech. Ale zase furt lepší, že stěžejní hráči prostě zavzpomínali, než abychom sledovali nějaký z různých retro rozhovorů a nahrávek poskládaný paskvil.

„Proč se do bitvy ženou jen ti, kteří doposud v žádné nebojovali?“ Co si budeme: opakovaně tu někdo prosí o vlastní smrt, klíčová je oddanost a čest, pak je zase třeba myslet na vlastní odkaz či být otrokem svých rituálů. Respektuju danou kulturu, ale fakt místy zvláštní oddíl… Mračna se nadále stahují, Toranaga proto požádá svého bratra o spojenectví, ten ovšem přispěchal se vzkazem o velezradě. Toranagu by čekala poprava, většina jeho mužů by „absolvovala“ rituální seppuku. Celou dobu tak čekáme na jeho rozhodnutí. Kluk mohl vyhrát svou první bitvu...

Politika to brzdí. Ten či onen (víceméně z první epizody, takže jsme už trochu pozapomněli) posilují svůj vliv v Ósace, z jednotlivých jednání Rady regentů nemůžou mít na pobřeží radost, Toranaga tak bude muset udělat klíčové rozhodnutí. Andžin je za svoje předešlé hrdinství jmenován generálem dělostřelectva a Toranaga mu udělí hodnost vrchního admirála. Dozvíme se něco z dětství a dospívání Mariko, zrovna tak z jejího zklamání z manželství. Andžinovo uvolnění nijak zvlášť „zajímavé“. Zatímco Hiroyuki Sanada předvádí tradičně silný výkon, Cosmo Jarvis ztvárňující muže taženého okolnostmi je pořád lehce nemastný.

Mistr Toranaga je zpět a rozhodně nemá radost z toho, co jeho synek posledně udělal. Vrátil se také manžel Mariko, kterého všichni považovali za mrtvého. Právě loajální Mariko má setrvat v Johnově domě, bude tak sloužit oběma. Holt doma bude zřejmě dusno. A když se k tomu při večeři přidá saké… Andžin navíc nadále opouští standardní „evropský“ způsob života, ale přijdou momenty, kdy to bude těžké: „Život pro vás nemá žádnou hodnotu. Jste otroky těch svých scestných rituálů.“ V závěru je patrné, že zase přijde na řadu politické manévrování… ještě předtím tu ale někdo stihne někomu důležitému podruhé zachránit život.

Víc vnímáme rozdílnost kultur, jiné rituály, jinou etiku, jiný řád. Ale za mě to není úplně o tom, že bych prahnul po odhalování dalších míst a postav. Respektuju, že knižní předloha má přes tisíc stran, ale ocenil bych, abychom už nikam moc neutíkali. Andžin pomalu buduje své japonské jazykové dovednosti, Japonce má naučit evropskou taktiku boje a navrch mu byl přidělen dům, štědrá mzda i společnice. Jeho zájem ovšem směřuje jinam. Vidle do mnohého navíc hodí Toranagův synek, který se chce zřejmě dorovnat otcově slávě. S Cosmo Jarvisem (respektive jeho herectvím) to mám nahoru dolů…

Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a permanentní mlžný závoj japonských břehů. Anglického lodivoda Blackthornea, tedy barbara Johna čeká přesun z Ósaky do rybářské vesnice, kde bude podle mistra Toranagy v bezpečí. Sám nadále čelí nepřátelství členů Rady regentů. Blackthorne postupně opouští pošetilost západního „civilizovaného světa“, který si nárokuje daleké území a nutí mu křesťanskou víru, vlastní řád a kulturu. Postupně si tak získá důvěru Toranagy a vstoupí do jeho služeb. A navíc má nově vycvičit zámořský oddíl za použití zbraní ze své lodě. Akce je podstatně víc, bitevní pasáže zvládnou ohromit. Pořád jde nicméně o sérii, která svou rozmáchlostí představuje poměrně těžké sousto.

Rozplétání zahuštěnějšího příběhu pokračuje. Barbar se dostává do Ósaky, což ještě víc rozdmýchá už tak napjaté vztahy. Víc prostoru dostává Mariko (půvabná Anna Sawai), kterou mistr a mocný válečník Toranaga využívá jako tlumočnici, a která zároveň stojí mezi novým náboženstvím a rodnou kulturou, která křesťanství odmítá. Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a všudypřítomná hrozba smrti. Omotaného mě tvůrci ještě nemají, ale druhý díl už si mě získal. Cosmo Jarvis se snaží, ale místy krapet přehrává. Řádění vražedkyně fajn. A režisér dvou úvodních epizod Jonathan van Tulleken má oko pro poutavé obrazové kompozice.