Ezis

K tomuto filmu jsem se dostala poněkud dobrodružným způsobem. Když jsem žila v Lotyšsku, v jednom městečku u moře, dočetla jsem se v místní "Avíze", že ve vedlejší vesnici budou dávat nový lotyšský film. Za chladného listopadového večera jsem tedy dojela autobusem do zmíněné vesnice, vydala se směrem, který mně poradil jeden známý, a... kulturní dům nikde. Našla jsem ho po několika peripetiích s benzínkou a bezpečnostní službou - obrovskou sovětskou obludu v malé rybářské vesničce. Vstupné bylo jen symbolické, v sále se netopilo a film byl promítán z DVD na jakémsi moderním přístroji, který se několikrát zasekl... Lotyši jsou úžasně trpěliví - některé ty pauzy trvaly i čtvrt hodiny a v sále se nikdo ani nepohnul, zatímco já nadskakovala a psala z nudy SMS na všechny strany. Film samotný nebyl vyloženě můj šálek čaje, ale přesto mě nadchnul - je to poměrně inteligentní komedie, která se vyrovná současné evropské filmové tvorbě a nezaostává v čase jako některé jiné lotyšské filmy. Nese rysy jak lotyšských filmů (pomalé tempo, jistá pasivita a jednoduchá emocionalita), tak i filmů finských a chvílemi i českých komedií. Byl to první lotyšský film, který mně vzdáleně připomněl české komedie a proto mě napadlo, že by možná oslovil i české publikum. Je natočený tak trochu amatérsky dokumentárním způsobem (koneckonců část děje zabírají snímky a komentáře francouzské krajiny skrz malou kameru hlavního hrdiny), ale přesto se s "monsieurem Taurinsem" rychle ztotožníte. Film vznikl s dobrou znalostí Francie i zkušeností a pocitů Lotyše v zahraničí. Zaujalo mě, že pan Taurins je nenápadný, nikdo neví, kde jeho vlast leží, zatímco on mluví se skoro všemi cizinci plynně jejich vlastním jazykem. Nemá žádné výrazné vlastnosti a tak trochu se ztrácí mezi mírně excentrickými zástupci jiných národů a ze začátku se dost ztrácí i v neznámé zemi, ale nakonec si ji oblíbí tak, že "se v ní ztratí" schválně... Film by mohl zaujmout velké množství lidí, jelikož realisticky, ale vtipně zobrazuje věci, s nimiž má zkušenost mnoho z nás: kontakt s cizinci, snaha o komunikaci v cizích jazycích, orientace v mapě nebo jednání se šéfem, který má nereálné požadavky. Kdyby se lotyšská kinematografie chtěla vydat tímto směrem, tak bych se rozhodně nezlobila.

Pamatuju se, že když se v autobuse nad mou hlavou rozsvítila obrazovka a někdo začala mluvit cizím jazykem, přestože téměř nemluvím finsky, tak vůbec nevím jak, ale hned jsem podle zvuku poznala, že to je finsky, že to je Ville Haapasalo a že se modlí, aby to byl kluk. Jinak naprosto souhlasím s uživatelem Ollie235.

I když jsme doma neměli televizi a proto jsem si nezvykla dívat se na seriály, s příchodem počítačů jsem tomuhle úplně propadla. Podobně jako u dalších britských seriálů (Poirot, Jistě, pane ministře) jsem první díly sledovala s pocitem Co to je?!, načež jsem zjistila, že je vlastně přesně podle mého gusta. Složité, propracované a mírně nereálné děje, krásný anglický venkov, výborné hlavní postavy a dobře vybraní herci, nenápadný britský humor - stačí jeden Troyův nebo Jonesův pohled a vy už se chechtáte. Líbí se mně, že policisté tu nenosí zbraně, ale zároveň děje nejsou docela bez akce. Ve chvíli, kdy se scénáristi přestali inspirovat původními knihami, děje a postavy mírně ztratily na živosti, ale i tak si seriál i po 14 letech drží vysokou úroveň. S příchodem nového Barnabyho to vypadalo všelijak, ale poslední tři díly 14. série už byly zase výborné. A když seriál sledujete v originále, totiž v britské angličtině - pro anglistu a milovníka klasických anglických detektivek hotová lahůdka.

Jestli tohle je průměr prvorepublikové filmové tvorby, tak bych na ni koukala klidně pořád :-) První polovina byla prostě výborná. Spousta drobných vtípků, Truda Grosslichtová byla na meziválečnou herečku neobyčejně civilní a Oldřich Nový u mě stoupl v ceně, protože jsem ho doteď považovala za salónního milovníka - a tady úžasně uvěřitelně zahrál zločince! Druhá polovina už nebyla tak dobře vyprávěná, občas jsem se nechytala, a závěr mě zklamal. Ne že bych měla něco proti tomu, aby hlavní hrdinka skončila šťastně provdána, ale jednak mě mrzelo, že její studia přišla úplně vniveč a jednak jsem asi příliš zvyklá na hollywoodské filmy, kde takováhle profesionální výzva (oblíbená americká "challenge") vždycky nakonec skončí úspěchem. Nemám ráda, když se pár ke šťastnému konci dopracuje podfukem. Závěr je prostě poplatný své době, ale to filmu nepřekáží v tom, aby byl zdařilý a milý. Kdo chcete zkusit nějaký pohodový prvorepublikový film, rozhodně doporučuji.

Svižné, vtipné, originálních nápadů je tu hned na tři pohádky. Nejvíc mě pobavila podpěrka pod bradu při dívání z okna. A nejvíc mě oslovil Svatopluk Beneš jako sluha s vystupováním anglického lorda a také mladý pár, u kterého jste si mohli snadno představit, že přes všechnu lehkost a kamarádskost je jejich vztah hluboký a plný úcty. - Poselstvím je, že největší bohatství je chuť k jídlu, spánek a smysl pro humor. To vypadá jako pohádkové klišé, ale existují lidé s narcisistní poruchou osobnosti, kteří si opravdu tyhle tři věci neumí užít - nemají chuť k jídlu ani smysl pro humor. Vůbec nevědí, co je to potěšení a opravdová radost. Proto musí jíst ostře kořeněná jídla a někdy dokonce hlavičky od sirek nebo kosti, aby jídlo aspoň trochu cítili. Když se s takovým člověkem setkáte a on na vás přenese tu příšernou prázdnotu, pochopíte, jak je tohle pohádkové klišé vlastně strašně pravdivé...

"Vypadám tak stejně, že jsi mě nepoznala". Klasické, ale neobvykle pojaté téma s nečekaným rozuzlením, výborní herci, pěkné kostýmy, sympatický čaroděj a pár dobrých hlášek. Prostě milá studiová pohádka tak akorát.

Výborná, originální pohádka, dobře obsazená. Zaujal mě "falešný konec filmu" a podvodníkův proslov na konci: divák se nikdy nedozví, jestli mluvil pravdu nebo si ten ušlechtilý důvod ke svému podvodu vymyslel narychlo, aby se zachránil.

Hodně lidí tady píše, že po revoluci se u nás přestaly točit dobré celovečerní pohádky, ale pro mě to je o něco později - na začátku tisíciletí s tímto filmem. Ten je taková moje srdeční záležitost. Kdo čeká klasickou pohádku, bude zklamán, protože tohle je spíš romantický a moralizující příběh zasazený do renesančního prostředí. Styl uvažování, který za ním stojí, mně také přišel spíš renesančně-barokní než pohádkový. Příběh je moralizující, detaily mírně lechtivé (král v lázni), takže dohromady tak něco mezi Komenským a Boccacciem. Pro děti tenhle film rozhodně není. Já jsem ho viděla už jako dospělá a líbilo se mně na něm všechno: prostředí, hudba, kostýmy (má oblíbená italská renesance), děj, psychologicky propracované postavy i styl vyjadřování (scénárista uměl zacházet s češtinou). Kromě toho 1) rodina v podání B. Turzonovové a obou Klár působila dojmem opravdové rodiny, 2) nechyběla tu nenásilná, moudrá autorita starších (v osobě babičky) a 3) králové a královny tu byli důstojní, což jsou tři věci, kterých si v pohádkách hodně považuju. Všichni herci byli dobře obsazeni a přímo srostli se svými postavami. Jako nejstarší sestru mě potěšilo, že hrdinkou byla netradičně sestra starší, ale nezapomnělo se ani na tu mladší :-) Moc se mně líbila chemie mezi králem a princeznou a věk krále mně vůbec nevadil - v tomhle žánru dám kdykoliv přednost důstojnému, charismatickému Milanu Bahúlovi před neklidnými, přidrzlými Jany Dolanskými. A k tomu tématu svatební krajky: podle mě bylo dobře vymyšleno, protože jednak ukázalo, že král byl zřejmě v mládí velice náročný a hledal ženu, která by byla přesně jako matka, ale příběh ho nechá dospět tak, že ženu získá, až když začne být víc sám sebou a uvažovat, že tu hloupou podmínku zruší a manželku si najde sám. A zdlouhavým paličkováním titěrné krajky zase příběh "dospěje" princeznu: ze začátku byla bezohledná a ztřeštěná, a paličkováním se naučila trpělivé práci.

S odstupem a se zkušeností s dalšími pohádkami z této doby musím říct, že tahle je rozhodně nejpohádkovější. Jak scénáristka, tak režisér měli evidentně pohádky rádi a uměli tu lásku dát najevo. Jako dospělá bych k tomuto filmu měla pár výhrad - například režisér je spíše vizuálně zaměřený a je to vidět: scény jsou vizuálně úžasně propracované, každá z nich by mohla sloužit jako krásná fotka, zato hudba je jednoduchá a používá pořád dokola jen pár motivů. Ale pro malé děti je tahle pohádka ideální. Děj je srozumitelný, atmosféra milá a pohodová, královské rodině uvěříte, že jsou rodina a ještě se naučíte pár přírodovědných termínů. Kdybych měla děti, tak bych se nebála jim tuhle pohádku pustit. Jinak je celkem tradiční, ale je v ní několik zajímavých motivů, které si dětský divák asi zapamatuje: květinová jména, Křivonožka, Černoočko a přezdívka "Běloručka", pták Nespavák. Mě zaujal motiv "zavření do klece pro jeho dobro", krásné kostýmy a taková příjemně starosvětská ukázněnost a klid. Nechtěla jsem věřit svým očím, když jsem zjistila, že pohádka je z roku 2007 - z doby, kdy ve většině filmů, a dokonce i pohádek, převládají hysterické hádky, nevkus a nespisovná pražština. Všechna čest Ondřeji Kepkovi.

Taková netypická pohádka, která mě jako mladší hodně oslovila. Scénárista se nebál být jiný a dopadlo to výborně. Na druhé shlédnutí mě sice zklamala Barbora Seidlová, ale ověřila jsem si, že mě pohádka právem zaujala pěknými kostýmy a exteriéry a hlavně psychologickou propracovaností: postavy tu nejsou jen pohádkové postavy, ale jsou to lidé z masa a kostí. Přišlo mně, že tenhle film vznikl jako studie toho, jak lidé reagují na silnou a vlivnou osobnost. Rozuměj knížete (Vladimír Dlouhý). Jeho pobočník by k němu měl pár výhrad, ale celkově ho obdivuje a poslouchá, protože u něj má dobré místo; vysloužilý voják ho nenávidí, protože mu zničil život; Bětka se jím nechá oslnit a Ryšavec na něj žárlí, protože má všechno, co on ne, včetně Bětčiny pozornosti. Jediný, kdo zůstane neutrální, je Stříbrňák. Kníže si myslí, že je v tomhle příběhu hlavní postavou, ale ve skutečnosti jsou jimi všichni kolem něj, kterým nějak změnil život. Utkvěly mně některé hlášky: "Poplačte si, milí poddaní, pahejly si pofoukejte..." "A vlastně už se nestydím!" "Ta není zdejší! Bůhví odkud!" Scénárista dobře znal lidi. Mimochodem, velice se mně tu líbili Pavel Pípal coby zahořklý vysloužilec a Jiří Hána coby komediant Ryšavec, který tak trochu bojuje s komplexem méněcennosti. Ale nakonec se jím nenechá pohltit, zvítězí sám nad sebou a dokáže, že má právo stát se hlavní postavou - na tom bylo vidět, že Jiří Hána Ryšavce výborně pochopil a dokázal se s ním ztotožnit.