GMVajgl

Pěkná animace, pěkná hudba, pěkný Werichův hlas, ale samotné příběhy mi všechny (snad až o Nebojsovi) přijdou morálně pokleslé. Dvakrát protagonisté podvedou čerta, který jim pomáhá, další protagonista krade a lže, další protagonista je budižkničemu a lhář, co díky deus-ex-machina přijde k pokladu. Všude samá pýcha, zrada, lež a alkohol.

Zezačátku příběh připomíná Dobrodružství Sindibáda Námořníka od Františka Hrubína, pak zhruba od půlky ujíždí do naprostého hloupého nesmyslu. Jednotlivá dobrodružství jsou i zdánlivě rozdělena do cca 13 minutových dílů jako kdyby pro večerníček. Tyto dobrodružství spolu přitom nijak nesouvisí, takže výsledný film je zdlouhavý, opakující se, bez nějakého hlubšího smyslu a poselství. Sindibád jedná skoro nahodile a slabomyslně. Např zhruba v 7. minutě prohlásí: "Ne, na moře mě už nikdo nikdy nedostane." a pak v 41. minutě říká: "...a přece všechna ta krása nedovedla překonat v mém srdci touhu po moři." Nemám na to trpělivost a ani dítěti bych to nepustil. Karel Zeman má mnohem lepší filmy.

Okno do minulosti, skrz které člověk pěkně vidí změny televizní propagandy a gaslightingu v historickém kontextu. Přestože se trochu změnila móda a nestavíme svá obydlí z azbestu, tak pořád vzhlížíme k západu a k "zahraničínímu kapitálu". Hlavně abychom bydleli, dobře se najedli, pobavili se a čas od času zašpásovali s opačným pohlavím.

Film vymykající se zajetým kolejím takovou mírou, že se snad ani nedá řadit mezi westerny. Příběh se před očima poutavě a neočekávaně mění a hraje na tematické citáty "Svět chce být klamán" a "Je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni", což je dost aktuální, ale možná nějaké diváky odradí. Ale i když má film nějaké mouchy, tak nejsou podstatné a ani nestojí za řeč.

Zatímco Louis CK má máslo na hlavě a začal být opatrnější, tak Ricky Gervais si ještě servítky nebere. Říká věci bez obalu a bez omluvy, jak to má být. Někdy je vulgární, někdy zas nihilistický a nezodpovědný, ale většinou se trefuje do černého.

Stručný a zápletkou nabitý film, který promlouvá přímo k českému divákovi - o nefunkčním socialistickém trhu s bydlením a vůbec o životě. Film má zvláštní trochu depresivní atmosféru, lze ho asi považovat za tragikomedii. Jeho konec je ale naprosto dobrý, lehký a povznášející - protagonista se totiž přes nepočítaně překážek nastěhuje do bytu na Masarykově nábřeží, což je z moderního pohledu až téměř bizarní představa.

Především je to dobře napsaný příběh založený na chemii hlavních dvou protagonistů, která se neustále mění mezi souhrou a soubojem, a hereckém umění jejich herců. Míří na lidské hodnoty a morálku a je tak správně povnášející, potěšující a stále aktuální.

Jeden z těch starých filmů, který je zasazen do přelomu 19./20. století, kterýžto vykresluje velice půvabně - s drožkami, cylindry a šněrovačkami. Jsou to např. Hello, Dolly! (1969), My Fair Lady (1964), Mary Poppins (1964), nebo třeba Around the World in 80 Days (1956). Tenhle film také pěkně, i když trochu přehnaně, vykresluje jak mohou být obchodní vztahy ovlivněny kognitivním klamem tzv. haló efektem. S tím je protkaná i romantická příběhová linka, která už mi tak pravdivá nepřijde. Charakterový oblouk spanilé dívky totiž začíná jako jasná zlatokopka, která se později urazí a nakonec nevysvětlitelně končí jako z čisté lásky zamilovaná dívka bez předsudků - možná prvoplánově, aby sázka dvou bohatých gentlemenů, na které je to celé postaveno, nebyla tak jednoznačná.

Nedokážu říct do jaké míry tenhle Čapkův příběh po 20 letech od napsání změnili pro nafilmování. Některé části jsou nesmírně poutavé a zejména mezilidské vztahy jsou jakoby čapkovsky lidské a hřejivé. Film dělá havířské profesi čest. Některé části jsou zas zbytečné, utahané a raději jsem je přeskočil.

Pořad, který využívá partyzánského rozkolu americké politiky, a svým narativem se staví jednoznačně na jednu stranu (AOC, Biden good / Trump bad) a příkop ještě prohlubuje, když obviňuje druhou stranu z demagogie, zatímco je sám demagogický, chvílemi až nenávistný, vyhýbá se rozumným argumentům opozice a zaměřuje se na chyby a blbce na druhé straně - ti jsou ale na obou stranách. John Oliver se schovává pod maskou "liberální demokracie" či "progresivismu", ale ve skutečnosti zejména poslední roky hlásá vyloženě socialistické, klimatické, covidové a transgenderové ideologie, ke kterým také přistupuje černobíle až fanaticky. Zároveň se alibisticky schovává za označením "satiry / komedie", takže si za svými výroky nemusí stát. Jeho předností možná je, že jeho pečlivě vyumělkovaný monolog doprovázený nahraným smíchem je stručný až zkratkovitý, a tak si svého zaneprázdněného posluchače možná najde. Naproti tomu je Joe Rogan, který sice vede autentické volné spontánní dialogy, ale tyto trvají klidně přes 2 hodiny.