Scaevola

Přímočaře germánské (alespoň jak soudí současná popkultura) téma se podivuhodně prolíná s umělecky vypadající (alespoň se tak tvářící) formou. Dlouhé, ničím nepřerušované záběry podtrhují vyznění krvavých i krvelačných scén a náhled na rituálně primitivní myšlení ničím nekrocených barbarů. Conan by zaplesal, ale patrně ani on by nebyl tak otupěle tvrdohlavý jako zavržený kralevic islandský. S hlavním hrdinou totiž lze rozhodně nesouhlasit a s jistotou by bylo možné diagnostikovat mu leckterou psychickou obtíž, avšak jeho příběh je vyprávěn s obdivuhodnou jistotou a bez vážných zaškobrtnutí. Divákovi zde sice chybí možnost ztotožnit se s kteroukoli postavou, neřku-li jí fandit, leč snímek sám se může pyšnit myšlenkovým i vizuálním bohatstvím. Jen škoda, že něco podobného už bylo mnohokrát k vidění.

Jsem bílý heterosexuální muž, který ještě k tomu nešňupe koloidní stříbro. Hm, tak nic... Po dlouhé době jsem však konečně spatřil vážně vyprávěný marvelovský příběh, který se může pyšnit skutečným hrdinou i antihrdinou a v němž navíc nejde o pouhé legrácky nebo o žehlení problémů, které si protagonista sám nadrobil. To, jak se tvůrci vyrovnali se ztrátou původní titulní postavy včetně skutečně emotivního pohřbu a souvisejících rituálů, mne ještě k tomu příjemně navnadilo, takže odpustím protahovanou druhou polovinu i nudný závěr včetně sice efektně vertikální, ale takticky zcela šílené bitvy (jdu bojovat pro podvodníkům, takže nejlépe uprostřed moře, že?). Ne že by tudíž Wakanda se všemi svými hypertechnologickými udělátky mohla nabídnout něco nového, leč sledovat zrod Namora alespoň stálo za to a L. Wright roli prozatím utáhla se vztyčenou hlavou.

Nuže, zhlédl jsem poměrně promyšlenou - byť zastřenou - kritiku současné popkultury a kulturní politiky vůbec... tedy alespoň myslím. Protože pokud ne, tak se jedná o přežvýkanou parodii na Harryho Pottera s šílenými hereckými výkony a epileptickými efekty, která je určena pouze a výhradně pro děvčata mezi desátým a dvanáctým rokem života. Nikoho jiného totiž závěrečné moudro patrně nenadchne. Na druhou stranu pro takovou cílovou skupinu nejsou určeny četné narážky a vtípky a soudím, že by se předpokládané divačky ztrácely i v neustálých přeměnách a výměnách hrdinek a alternacích archetypálních rolí, na které se odkazuje jak dějově, tak i stylizací scén a motivů. Což mne vrací zpět k úvodní myšlence, že se vlastně jedná o kritiku vyprázdněné a hyperkorektní post-postmoderny, která už zapomenula, jaké je to dělat si legraci sama ze sebe. Nebo ne?

Návrat ke kořenům s ještě větším rozpočtem se z mého pohledu více než vydařil a nemám, nač bych si stěžoval snad s výjimkou recyklace titulní melodie. Zacílení na "tak trochu jinou" rodinu Targaryenů zanechává nejasný pocit senzačnosti, takže přestože ubylo explicitnosti i nahoty, pořád působí jednotlivé epizody dostatečně vzrušujícím dojmem. To však není a - rád bych byl řekl - ani v mých očích nikdy nebylo hlavním tažným tématem fikčního světa. Naopak to nejdůležitější tkví v propracovaných motivacích, skvěle napsaných konverzačních přestřelkách a vyobrazení, jak se i ty nejlepší úmysly mohou pod tlakem mocichtivosti, pýchy i zlé náhody proměnit v katastrofu. Konečně by zajisté někdo mohl být zklamán faktem, že chybí výraznější vojenská střetnutí a zpracování bitev, nicméně o tom ještě seriál být neměl. Nejdříve bylo nutné pečlivě zpracovat podhoubí a vztahy mezi hlavními protagonisty, a to se podařilo na výtečnou. Nenasytně se těším na pokračování.

Nemohu si pomoci, ale většina snímku mne dětinsky bavila. Vyprávění jednotlivých dějových zákrutů bylo podáno s vytříbeným stylem a smyslem pro humor i myšlenku. Vizuální stránce nedokáži nic vytknout a mezidějství vyplňovala fungující chemie mezi naratoložkou a džinem... Jenže pak přišel závěr a přibližně od prvního vysloveného přání (a jeho nelogického vyplnění) se vše sesypalo jako domeček z karet. Výlet do Londýna děj nikam neposunul a nenačrtl ani žádnou nosnou ideu, jak vše zastřešit. Předpokládaná pointa - jakkoli plochá či naopak filosoficky hluboká - se ztratila v rádoby láskyplných hloupostech a cílevědomost předchozích cca 70 minut se rozplynula. Jako bych natěšeně čekal na Godota a on skutečně nepřišel. Tuším, co si G. Miller přál, ale smekám před ním jen a pouze pro samu radost z vyprávění.

Dobrý nápad bohužel ztrácí naivní důvěrou v pokračování. Rámec mnoha klišé (necitelná agentka s rodinnými a mateřskými problémy, nezničitelný agent alkoholik, rozpadající se rodina reverendova včetně pubertální dcery a zapšklé matky, mladí muslimové verbovaní fanatiky aj.) na jedné straně děj ukotvuje do známé diskursivní linie, na straně druhé vyvolává pochybnosti ohledně myšlenkového přínosu, čemuž napomáhá i neobjevná přehlídka nejcitovanějších amerických problémů. Vzdor tomu však seriál vykročil správným směrem. Hlavní hrdina působí nejednoznačně, přestože si jde jasně za svým a sebevědomě odpovídá na libovolnou otázku otázkou. Hon na něj je veden zábavně bezohledným způsobem a vůbec mi nevadilo, že se v každém druhém záběru nestřílelo. Jenže epizody z Texasu se nemístně táhly a závěr naneštěstí příliš věřil zásahu shůry, protože ponechal veškeré dějové linky otevřené, takže divák zkoušený v poušti pozbyl vší naděje. Snad je dobře, že na pokračování nedošlo, neboť v tomto stavu alespoň můžeme uvažovat, kdo je čím, aniž bychom museli vyslechnout otrockou verzi autorů.

Že to tam soudruzi více než strašidelně pokakali, je zřejmé a nebudu se pouštět do jakýchkoli politicko-válečných aktualizací, takže přede mnou leží umělecké dílo bez vztahu k realitě: Vypointované epizody vždy řeší něco či někoho okolo, ale zároveň sledují jasně danou dramaturgickou linku, jež vrcholí ve finálním procesu. Skvěle zpracovaný dějový oblouk je působivý, stejně jako herecké výkony přesně sedící žánru i stylizaci. Konečně souboj s vědomím národa i vlastní osoby tluče emoce i napětí. Vlastně tedy není co vytknout, ale přesto ve mně zůstává pocit, že bych si sérii znovu nepustil. Snad je to způsobeno "realistickým" spádem a nízkou sympatičností postav, jako by se autoři nedokázali či nesměli rozhodnout, zda točí dokument, nebo dramatické fikční dílo. Smekám tedy a snažím se soucítit, leč o absolutní zážitek se v mých očích nejedná.

Sportovní snímky jakoby se poslední dobou českým tvůrcům dařily. Pohledná krajina Krkonoš dodává potřebné kouzlo i nutnou nemilosrdnost a potěšilo mne, že scénář poměrně funkčně nastiňuje dynamiku tehdejších žabomyších národnostních vztahů. Jako mnohem důležitější však vystupuje do popředí čistá láska ke sportu a nadšení, které může vést až k tomu nejhoršímu. Co bych naopak vytknul, je práce s motivy: Vztah s Hančovou ženou vyznívá zcela do ztracena tak zásadně, až s ní zbyvší postavy na konci ani neztratí slovo, a roubované odbočky do padesátých let slouží jen k natahování stopáže, ač se autoři v Rathově zastřešujícím příběhu zřejmě snažili o hodnotný politický přesah. Jenže ten pouze rozbíjí dějovou linii a odvádí pozornost jinam. V zásadě jsem tedy spokojen, ale v závěru bych očekával více napětí.

Po mnoha letech jsem si doplnil vzdělání, byv po Defenders spokojen s uzavřeným příběhem. Jenže Kingpin mi udělal nabídku, která se neodmítá... A tak ubylo mystična, Ruka se vytratila a s ní naštěstí i zpomalující Elektra. Matt se stále utápí v sebelítosti a útočí především do vlastních řad, ale o něj se přece nejedná. Naštěstí se totiž třetí výprava soustřeďuje především na antihrdiny, ať už na famózní vykreslení Fiskovy moci a předvídavosti i nečekané morální hodnoty, nebo na mrazivý pád agenta Dexe, případně na odpuštění, za nímž si tvrdohlavě jde Karen Pageová. Přese všechno nicméně vede zoufalá cesta sympatického Nadeema, jejíž hloubka přináší tolik potřebnou katarzi. Nuže a zbytek? Ale no tak, o nic jiného tu nejde, byť akční, stojí tento seriál na postavách.

Druhá série je akčnější, brutálnější a morálně ambivalentnější a přes přibývající počet postav myšlenkově i příběhově sevřenější. Obrazovce sice stále nevládne titulní hrdina, jsa zastíněn Punisherem i nepoddajnou sekretářkou/koncipientkou/reportérkou, a Fisk se více méně jen mihne, aby se na něj nezapomenulo (a aby si mohl začít říkat svou ikonickou přezdívkou), ale v celkovém dojmu se bez výhrad jedná o nejlepší seriál z marvelovské stáje, i při vší úctě ke Coulsonovi. Uvidím, v co se mystické pozadí příběhu vyvine dál, v úbytek japonské havěti a Elektřina nesympatického kukuče však asi doufat nemohu...