Scaevola

V zásadě se jedná o druhé opakování toho samého, jen z mého subjektivního hlediska s lepším tempem, pokročilejšími efekty a se zbytečnou (a nevysvětlenou) hvězdnou lodí v závěru. U snímků tohoto typu je ostatně obecně lepší, když si tvůrci zvolí jednu z možností: buď vykreslování fikčního světa, tj. vysvětlování původu a motivací nestvůry, zanedbají a soustředí se na hrůzu samotnou, nebo detailně popíší a vysvětlí vše možné s tím, že děs nebude krvavý a lekavý, ale naopak pomalý a plíživý. Kombinace obého však bohužel příliš nefunguje.

Nevěděl jsem co čekat a přiznám se, že stále úplně nevím, co si myslet. Del Toro na půdorysu té nejklasičtější romantiky rozehrává rozporů plnou podivnost, jak je jeho dobrým zvykem. Sice přitom dbá na přesnou a řemeslně dokonalou filmařinu (jeho práce s motivy a detaily je skvělá), leč výsledek není přesvědčivý. Prostřední pasáže příběhu jsou pomalé a bez náboje, finále dlouho očekávané a pro mne - jakožto fanoučka nestvůr a obludek - zůstávají nejpalčivější otázky nezodpovězeny.

Film, který je specifickou variantou generační výpovědi, staví především na střetu dvou extrémů, které reprezentuje nesnesitelný blázínek a nelidsky pojatý systém, přičemž je zajímavé, že myšlenkově obé vychází ze stejných základů... Nevýhodou snímku je však konstrukce děje, který se rozpadá do jednotlivých, velmi volně vázaných epizod, a spíše než souvislé vyprávění tak připomíná jakousi road-movie, jež se točí na jednom místě. Při neschopnosti hodnotit uměleckou rovinu letmo citovaných veršů i politickou složitost doby, tak pozornost přitahují postavy tu zbytečné (Jana a její milenecké spády), tu nehodící se k celkové koncepci (umírající malíř). Stojí však za povšimnutí, že přes tuto koncepční roztříštěnost snímek neztrácí svou poutavost a cílevědomost.

Po dlouhé době jsem byl příjemně překvapen dobrodružným snímkem, který nemá větší ambice, nežli na krátkou dobu a s jistou dávkou napětí zprostředkovat obtíže života na jiném místě a v jiném čase. Samozřejmě se tu najdou jisté scénáristické obtíže, protože vzhledem k počtu jednajících postav snímek může skončit v zásadě pouze dvěma možnostmi a ještě navíc tu chybí personifikovaný protihráč, ale jinak jde o skvělou pravěkou road-movie s podařenou vizuální stránkou.

Zásadním problémem historického snímku, nad jehož realističností odmítám přemítat, neboť je to zbytečné, je zápletka, která jaksi z logiky věci musí skončit v polovině plánované stopáže, rámujete-li příběh vyprávěním po šedesáti letech. A i přesto jsme se nedočkali odpovědí na poměrně důležité, ne-li zájímavé otázky, jak mohla hrdinka natáčet za protektorátu, jak zmizela po válce do zahraničí a jak vnímala tragédie ve své rodině. Ošem na druhou stranu chápu-li snímek jako dobovou romantiku ve stylu vychytralé krásky a zdivočelého zvířete - ještě navíc ozvláštněnou pravdivými jmény a hákovým křížem -, nelze nebýt spokojen. Osudová láska je vyobrazena podmanivě a uvěřitelná je i proměna hrdinky, která si nejdříve zahrává a poté cíleně počítá, aby se nakonec ocitla uvězněna ve vlastních sítích. Škoda proto jen poslední třetiny filmu, která utekla zbytečně rychle, aniž by řekla to podstatné.

Na východoněmeckou produkci poměrně historicky věrný a realisticky pojatý příběh bojuje nejen s nenasytnostní bílého muže, ale především se zbytečně osekaným scénářem, který se zřejmě nuceně musel vejít pod dvě hodiny. Řada dějových scén tak působí nedopracovaně, motivace postav je zkratkovitá až na hranici srozumitelnosti a poetika, která je mnohdy naznačená (kůň pobíhající po bojišti, neustálé odjíždění do západu slunce apod.), nemá dostatečný prostor, aby vynikla, což se bohužel týká i téměř ústřední milostné linky. Zbývají proto pouze nelogické bojové scény (kdyby takhle zacházely se svými vojáky obě strany konfliktu, je dnes Amerika vylidněná) a vybledlý lesk klasických indiánských filmů.

Velkolepý snímek povedeně vyvažuje nutnou oficiální interpretaci a dogmatické zakončení světštějším putováním a zábavnými vedlejšími postavami, přestože filmové básnění režisérovo mne nechává poněkud chladným.

Člověk by čekal velkolepé kung-fu dobrodružství přetékající ukázkami bojových choreografií se špetkou éterických mouder, ale bohužel mi byl předložen nekonzistentní soubor přehnaně emocionálních výlevů, téměř astrálních bojů a zmateného scénáře, jenž - když už si po dlouhém putování od nikud nikam neví sám se sebou rady - vytáhne zdánlivě šokující informaci, že hrdinku miluje zase ten druhý, který nebyl zrazen prvním, ale sám ho po celou dobu zrazoval. Jediné, co mohu přičíst k dobru, jsou pohledné čínské scenérie (točené na Ukrajině?) a krásné kostýmy.

Idealizující pohled na svět je prezentován skrze oči dítěte, které sice prožívá zdánlivě třeskutě vtipné eskapády, ale to důležité se odehrává v pozadí (a nejedná se o skryté sexuální narážky). Jedná se tedy o prověřenou formu syžetu, která ani zde neselhává, kouzlíc humorné momenty i dojímavé scény vždy tam, kde je potřeba, leč nemá již s odstupem let dostatek síly, aby pohltila.

Vyjma přeobsazení několika rolí (poněkud matoucí je J. Tříska jako nesmlouvavý dědeček) nevidím rozdíl mezi původní "Obecnou školou" a nynějším prequelem, ač vím, že srovnávat bych vlastně neměl. Znovu se zde hraje pohledná vzpomínka na svět, který byl sice vybočen z běžného řádu, ale pro dětské oči byl jaksi v pořádku, což zdůvdňuje i odsunutí klíčové dějové linky s Vlkem do pozadí, a to včetně jejího silně nedramatického vyvrcholení. V zásadě proto nemám výhrad k plynulému střídání poloh dramatických a humorných a konstatuji, že se jedná o idylkový film, jenž neurazí, ale ani nenadchne.