Scaevola

Řemeslně odvážná vize podněcuje fantasii a skvěle podpírá myšlenkově bohatý příběh o člověku, který se ztratil, či se ztratit chtěl. Výborné herecké výkony, prolínání časových rovin, ukotvení v jediném bodě prostoročasu i hermetické vyústění a rozklad závěru na to, co vnímá historie, a to, co předpokládá člověk. Blázen mezi bestiemi. Bestie mezi blázny. Všechno už tu jednou bylo, vždyť zápletka zůstává stejná, a přeci si snímek odvážně kráčí za svým, aniž by se ohlížel na okolí. Nejde totiž o to, co nám udělali jiní, důležité je, jak s tím vším naložíme sami, protože žádné předurčení neexistuje.

Aby bylo hned jasno: Veškerá reakce všech bratří na zmanipulované okolnosti je od základu špatná... nicméně se na ni dobře dívá. Pouliční akce i se všemi nutnými moderními berličkami bere dech, vzhledem k většinové absenci střelných zbraní přebírá otěže středověké válečné umění a nesmiřitelnost sourozenců je téměř hmatatelná. Co také jiného, když to nechali zajít tak daleko. Vynalézavá forma dlouhých záběrů dovedně podporuje emocionální stránku věci a po záběrech s koňmi a vlajkami si nemohu pomoci, ale myslím, že Francouzi to prostě mají v krvi už od Velké vzpoury.

Tak nějak jsem si pamatoval, že když jsem film viděl minule, hrdinové méně plavali a více lezli po stromech, ale což, paměť je ošidná... jenže počkat, on je to druhý díl! J. Cameron se vyhoupl podruhé na stejnou vlnu a zkusil si s dokonalou audiovizuální technologií a promyšleným úderem na bazální emoce (rodina, děti, láska ke zvířátkům...) opět podmanit davy. Vydařilo se, respektive první dvě hodiny jsou pouhými omalovánkami, ale finální dvě hodiny (šmankote!) představují odsýpající a napínavé završení malého rodinného dramatu. Uznávám, že už jsem dlouho nepociťoval u žádného jiného snímku opravdové obavy o osud postav a že k tomu bylo nutné vykreslit všechny jejich vztahy, stavy a povahy, ale z filmu jsem měl po celou dobu neodbytný dojem, že se J. Cameron opíjí svým jednorozměrným fikčním světem: Ne všichni lidé jsou ziskuchitví parchanti, ne všichni domorodci jsou láskyplní plyšáci a ne všechny vodní breberky jsou naplněny duchem newageovského politikaření.

Hollywoodský metatext lavíruje mezi komediálními scénami sršícími energií a nápadem a osudově laděnými dramaty postav, které si za vše mohou samy, jsouce okouzleny zlatavým prachem hvězd, což dodává snímku neopakovatelnou atmosféru surrealistického, či možná přesněji dadaistického snu. Napadá mne srovnání s Dantovou komedií, jenže v opačném směru sestupu z nebeských výšin až do pekel s T. Maguirem jako ďáblem, ale mnohem spíš se kloním k okřídlenému "umění pro umění", respektive "řemeslo pro řemeslo". Ostatně na třpytivé pozlátko kolem hnijícího jádra se tu namnoze odkazuje, a to jsem jistě ještě nespočet odkazů, aluzí a metafor přehlédl kvůli dech beroucí stylizaci a hereckým výkonům. Velkolepý snímek se tudíž stává tím, co sám hodlá zpodobňovat... a myslím, že to vlastně byl tvůrčí cíl.

Přiznám se, že pociťuji značnou rozpolcenost při hodnocení tohoto snímku. Vnímám-li film jako jakousi generační nebo subkulturní výpověď s vnějškově šokující řemeslnou formou a přímočarým, tragicky zjednodušujícím příběhem, přiznám se, že mne dílko bavilo. Navíc, pokud přihlédnu k době, po níž o něm přemýšlím, nutně ho musím považovat za umělecké dílo, které – ať už s prvoplánovou, tj. na zisk zaměřenou záměrností, nebo zcela nezáměrně – vzbuzuje zaslouženou pozornost. Problém takového vnímání tkví pouze ve faktu, že jsem si snímek musel pustit s titulky, pro věčné vulgarismy a výslovnostní stylizaci mi totiž unikala podstata konverzace a zvuk snímaný mobilním přístrojem také nebyl dokonalý. Vnímám-li však snímek v podstatě toho, co se snaží říci, nemohu si nevzpomenout na prvorepublikové Čapkovo (jak příznačné!) odsouzení pornografie: Nevadila mu totiž ani tak ona sama ve své podstatě, nýbrž četné prohlášení, že jde o kritiku padlých mravů. Ve stejném duchu jsem puzen chápat i tento film. Pokud totiž kritizuje, proč si tedy tolik libuje ve své okázalosti?

Původní nadšení vyprchalo. Z hlavního hrdiny udělali vousatého páprdu, který si neporadí s vlastní rodinou, natož aby zvládl vést celý kmen, a jeho místo po zásluze přejímá nesympatická divoženka, pro kterou je důležitější všechno než její syn... Pokus o velkorysé intriky jaksi ztroskotává na potřebě představit nové postavy, a tak přestože závěr série odsýpá v poměrně vysokém tempu a finální bitva se podařila včetně počtu zabitých hrdinů (její smysl už je ale ošidný), výsledek platí za nastavovanou kaši. Snad aspoň zvrat v úplně posledních minutách přinese nějaké oživení, ačkoli pochybuji, že se německá produkce vydá až do Říma samého.

Noirová kriminálka... Nikoli, jen romantický hrdina postavený do kontrastu s moderním světem. M. Reeves totiž pochopil, že Batman není o technologických udělátcích, boji proti emzákům či o nesmazatelném dědictví; jde především o šílenství, které vylučuje jedince z většinové společnosti, aniž by to však (anti)hrdinovi vadilo. Takový je nejen Hádankář, Joker a další, ale především sám Netopýří muž, a ze stejného důvodu se Tučňák i ostatní mafiáni v tomto snímku ztrácí, protože jsou příliš přízemní. Samozřejmě zde chybí typicky romanticistní tragédie v závěru, nepočítám-li dvě motorky jedoucí na opačné strany, ale jinak se tvůrcům skvěle podařilo nastínit interpretaci 19. století. Jistě mohl být snímek o něco kratší, protože závěr ani zdaleka nebyl tak zdrcující jako řádění Nolanova Banea, přičemž se finále spíše unyle táhlo, a samotný Batman také po celou dobu působil jako policejní nedochůdče, které si umanutě hodlá hrát na vlastním písečku, ale jinak jsem po dlouhé době viděl filmovou kriminálku, která se povedla.

Nedokáži v úplnosti posoudit, nakolik je příběh přírodovědně věrný, ač mi minimálně finální souboj připadl poněkud přitažený za vlasy, ale o to tu přeci nejde. Jde o to, že se tvůrcům podařilo vystavět precizní thriller. Uvěřitelným charakterům fandíte pro všechny jejich chyby. Kamera skvěle vykresluje prostředí do všech potřebných detailů, aniž by zde bylo cokoli navíc. Zápletka graduje, využívajíc veškeré nabídnuté možnosti scénáře. Jistěže se nejedná o nic jiného než o souboj dvou vůlí, totiž otcovského odhodlání a nemilosrdného zákona džungle, ale soudím, že o ničem jiném to ani být nemělo. Za mne výtečná práce, byť skromná a přirozeně pouze jednorázová.

Tak nějak jsem tento výsledek očekával, takže bez zbytečného chození kolem horké kaše: Nelogická akce střídá akci beze smyslu a výsledkem je megalomanské ničení v reji digitálních efektů, které vůbec nebere ohledy na okolí, a přesto řadoví lidičkové jakési pouštní země pořád nadšeně vykřikují cosi o svobodě, aniž by počítali mrtvé, nebo alespoň pokrčili rameny . Jednotliví super(anti)hrdinové defilují s velkolepou pompou, aniž by se kdokoli divákovi snažil vysvětlit, kdože vlastně jsou a proč že jsou na plátně, takže je v zásadě lhostejno, kdo kdy padne a za jakou myšlenku, protože vztah si s nimi divák nestihne utvořit. A nejhůře na tom všem působí, že meta-lidé bohužel ani zajímaví nejsou, protože jejich schopnosti už jsme někde jinde viděli. DCEU se tak dostalo do podobné fáze, v jaké byli před několika lety X-Men se svou apokalypsou, totiž nezáživná a nepřehledná digitální akce bez nápadu ubíjí jakýkoli nosný námět či motivaci. A proč tedy hodnotím tak vysoko? Inu zaujal mne řízný hudební motiv a prohozená role ve vztahu otce a syna v pseudomytologickém pozadí příběhu.

Jsem bílý heterosexuální muž, který ještě k tomu nešňupe koloidní stříbro. Hm, tak nic... Po dlouhé době jsem však konečně spatřil vážně vyprávěný marvelovský příběh, který se může pyšnit skutečným hrdinou i antihrdinou a v němž navíc nejde o pouhé legrácky nebo o žehlení problémů, které si protagonista sám nadrobil. To, jak se tvůrci vyrovnali se ztrátou původní titulní postavy včetně skutečně emotivního pohřbu a souvisejících rituálů, mne ještě k tomu příjemně navnadilo, takže odpustím protahovanou druhou polovinu i nudný závěr včetně sice efektně vertikální, ale takticky zcela šílené bitvy (jdu bojovat pro podvodníkům, takže nejlépe uprostřed moře, že?). Ne že by tudíž Wakanda se všemi svými hypertechnologickými udělátky mohla nabídnout něco nového, leč sledovat zrod Namora alespoň stálo za to a L. Wright roli prozatím utáhla se vztyčenou hlavou.