Marigold

1922 trpí syndromem celé řady kingovských adaptací. Autor používá paranormální a hororové prvky k prohloubení dilemat a duševních stavů postav, k umocnění dramatu, které má jinak "nehororový původ". 1922 je v jádru tvrdou baladou o vině a výčitkách, dramatem o lásce muže k synovi a zemi, která převáží nad láskou k matce. Navzdory skvělému vizuálu a dobrému obsazení je právě drama hodně kulhavé, vleče se a mocně si vypomáhá voice-overem Thomase Janea. Hlavně konflikt Wilfa se synem nevyzní zdaleka tak intenzivně, aby člověk prožil následné "sklepní zjevení" tak silně jak režisér plánoval. Krysy a přízraky prostě vyhlížejí spíš jako béčková proprieta a příliš okaté dořečení něčeho, co je jinak úzce spjaté s nitrem hlavní postavy. Thomas Jane je jako redneck dostatečně fotogenický, ale jeho výkon rozhodně nemá (a ani nemůže mít) parametry hlubšího dramatu. 1922 se drží v komfortní zóně a to platí i o soundtracku Mikea Pattona. Solidní práce, ale marginální výsledek.

Jsou prý režiséři, u nichž se vyplatí sledovat i jejich nepovedené filmy. V tom má Aronofsky kliku, protože jeho poslední povedený film byl Wrestler. Matka! (jak to tak říct a neurazit) je třeskutě banální storka, kterou vměstnáte do pár učebnicových klišé. Darren jí dokázal oplácat baculatými a nabubřelými vaginálně-biblickými symboly, čímž dodal všem těm béčkovým replikám zdání bezmála kosmické platnosti. A protože první polovina je neškodná a vůbec nikam nevede - navíc stále opakuje jednu a tu samou figuru - připravil si na závěr delirický průlet dějinami násilí a kurzem religiozity pro začátečníky. Tenhle režisér se zjevně cítí jako virtuózní Poeta, ale ve skutečnosti je to jenom upatlaný štukatér a údržbář. A jeho rajský altán se mu rozkládá pod rukama. Jennifer Lawrence tentokrát neirituje. Je naprosto odevzdaná do rukou loutkáře, který sám moc netuší, proč se mu všechny ty nitky pletou a kam vlastně vedou. Óda na úděl ženy, matky, rodičky? Kdepak, taková malá Fontána pre samohanu. Weh.

Po bezpohlavním začátku to konečně našlo odvahu být nějaké, i když to možná poruší očekávání trekkies. Trochu života do toho mycélia.

Místo hluboké melancholie mělké krajinkářství. Místo jednoduchého noirového příběhu neuvěřitelně vláčná a bohužel zoufale průhledná vyprávěnka o hledání smyslu ve světě mizejících vzpomínek. Mezi originálem a tímhle je asi stejný rozdíl jako mezi fyzickým prožitkem a hezky namalovanou kulisou. Zároveň 2049ka dobře dokumentuje impotenci, ke které Hollywood odsoudila současná móda kříšení ikon. Blade Runner byl stejnou měrou poctou historii jako vtahující vizí budoucího světa. Druhý díl je jenom prázdným plátnem, kam Villeneuve a Deakins nanášejí pár nových kontur, ale přitom se nedokáží vyvázat z povědomosti těch starých. Jistě, to ani není cílem. Ale místo vize je výsledkem sterilní muzeum. A bohužel bezkonkurenčně nejhorší režijní momenty, pod které se brilantní Kanaďan podepsal. Je to v klíčových momentech stejné jako čínské finále Arrivalu. Paradoxně uspěchané, nedotažené a scenáristicky vysloveně prostoduché. Šestáková historka, kterou se top šajby snaží přelakovat na klasiku. Původní Blade Runner měl tajemství. Tohle jen průhledně doslovné symboly. Pomíjivá věc, na kterou se za 30 let bude vzpomínat leda jako na testament doby, která se zacyklila ve vlastních vzpomínkách na vizionářské časy. Epocha replikantů s časovou pojistkou. Sázím syntetickou ledvinu.

Dal jsem si teď nakoukávací kolečko blockbusterových restů a po sérii neskonale nudných, stopáží přefouklých a emočně splasklých balónů je tenhle barevnej overkill jako dávka euforického fetu. Gunn by nemusel tolik tlačit na pilu s vtipem, který mu často bouchne o vteřinu vedle, ale popravdě mě tahle překvapivě citlivá storka o nedokonalosti otcovství i přátelství táhla za čumák od první vteřiny. Marvelu se nejvíc daří polidštit figury, které mají k humanitě nejdál. Ke Guardians jsem přilnul do té míry, že si tentokrát odpustím držkování. Dali mi to, co mi na plátně letos chybí – zábavu a pocit, že mi na digitální vřavě záleží. Prostě že po terabajty kalkulací jede magnetická páska něčeho opravdového. Father issues za dvě stě mega už dlouho nebyly tak roztomile ošuntělé.

Bez opory těžko zařaditelné a zkrotitelné figury Pabla se tvůrci uchýlili k přímočarému narco thrilleru, který se sice pomalu rozjíždí, ale po 3. díle nabere velmi svižné tempo. To si drží až do 9. dílu i za cenu trochu křečovitých spojení různých dějových linií. Vynikající volba je postava "muže lapeného v mechanismu Cali, který sám vymyslel". Miguel Salcedo je dobrý protagonista. To samé platí o kovbojovi Peňovi, který si může dovolit i jemné moralizování, aniž by to seriál potopilo. Jasně, chybí uštěpačný humor, chybí žánrová ekvilibristika druhé série. Narcos ale stále zůstávají synonymem stravitelné a inteligentní zábavy. Caballeros de Cali sice těžko dosáhnou Pablova charismatu, ale čtveřice antagonistů nabízí docela pestré pole motivů. Škoda, že je seriál nedohrává k žádnému ohromujícímu výsledku. Přesto zůstávám Narcos addict.

Sezóna dlouhých a neskonale blbých filmů. V první půlhodině se najde pár ucházejících nápadů, pak už je to jednom misery porno dvojího druhu: můžete škodolibě pozorovat, jak v tom scenáristé zoufale plavou a snaží se děj provázat tak, aby aspoň trochu dával smysl a ještě škodoliběji lze pozorovat Deppa, který se v roli zkrachovalého piráta, živícího se sebeklamem, nachází zjevně víc, než by chtěl. Joachim Rønning / Espen Sandberg odvádějí solidní práci, ale do týhle lodi teče víc než do Kon-Tiki.

Neskutečně lobotomizované béčko, které má asi stejný cit pro relativizovanou morálku jako nácek po flašce jägera. Zároveň ale jede na vlně usopleného macho sentimentu. Skoro žádné klíčové rozhodnutí nedává valný smysl a Waugh se obhájí jen tím, že ty tuny klišé dokáží Coster-Waldau a hlavně Bernthal přežvejkat se ctí trochou zájmu. Jinak naprostá katastrofa.

- Mam takovej nápad, pome udělat další verzi King Konga, ale tentokrát hozený do válečnýho 'Nam stylu. - No dobrý, a vo čem to bude? - Vo tý obří vopici. - Počkej, ale příběh... - Jo, příběh, ten je vedlejší, dycky, když nebudeme vědět, dáme tam sabaty nebo ledzepy a nějaký siluety v protisvětle. - Neni to trochu málo? - Neni! Eště tam dáme Samuela L. Jacksona, co bude dycky řikat nějaký strašně hluboký věci a dívat se jako šílenej Máca Windu. Něco mezi plukovníkem Kurztem a kapitánem Achabem, ale černější. - Dobrý no, ale co když to bude mít stopáž ke dvěma hodinám? - Tak tam dáme spoustu zbytečnejch postav, který může zežrat nějaký obří hovado. - Fajn, sounds fun, green light.

Velká škoda, že nepochybný potenciál tohohle projektu nakonec trochu dojíždí na málo invenční práci s hrůzou a strachem. Nenechte se mýlit. Pennywise je skvělý a pár lekaček opravdu vydařených. Ale Muschietti působí dojmem režiséra, který má na vytváření napětí málo času a trpělivosti, takže volí zkratky a navíc řádně oldschoolové. Bohužel Pennywiseovo vyskakování ze všech koutů plátna se postupně přejí a člověk pak jen nostalgicky vzpomíná třeba na mistrovskou stavbu zdánlivě nekonečného pekelného teroru v druhém Conjuring. Podobně filmy jako It Follows nebo Get Out vytváří z hlediska režijního dost nelítostný kontrast k téhle solidní rutině. TO ale exceluje skvělými postavami a inteligentním obrazem dospívání v indiferentním a nebezpečném světě. S figurami se dá velmi snadno identifikovat, film je vtipný a poetický, v něčem evokuje Stand by Me. Zároveň chytře hraje na trendy noty 80s nostalgie, škoda, že ne tak rafinovaně jako Stranger Things. Klub nul přiroste rychle k srdci, atmosféra Derry je patřičně tíživá... nicméně vtíravý pocit, že TO mohlo sáhnout ještě hlouběji do podvědomí, přetrvává. Musím nicméně bez mučení přiznat, že se těším na druhý díl. První kapitola patří rozhodně mezi lepší kingovské adaptace, ale když člověk vidí to množství nahromaděného talentu, je mu jasné, že mohla a měla patřit mezi nejlepší. A to se nestalo...