Marigold

Válečné drama budované na zdánlivě nudných a táhlých základech, nicméně Weir se ukazuje jako brilantní architekt, když trochu nezáživnou první polovinu zúročí ve válečné části a především ve zcela zničujícím závěru, který k dokonalosti dovede pečlivě osnovaný motiv existence vedle smrti, unikání před ní. Začíná to kdesi pod pyramidami a pokračuje na pobřeží Turecka, kdy si film navzdory kulisám války udržuje chlapeckou bezstarostnost. Dojem, že hrdinové budou prostě existovat vedle dějinné vřavy je ale soustavně naleptávaný čímsi osudovým, co se do filmu vkrádá. Tušení tragédie, nevyhnutelného okamžiku, kdy se malé světy střetnou s tím velkým a smrt monumentalizovaná masivem egyptských pyramid sestoupí z piedestalu, stále sílí a nakonec se mění v děsivou jistotu. Není v tom sentimentální kalkul, spíše nesmírná tíha a skličující bezmoc. Je v tom obrovská porce režisérské brilance, trpělivosti a načasování. Neskutečně mě však iritovala zcela nepadnoucí synťáková bzučení... tady se o pozornost hlásí časovost, jinak je Gallipoli času odolný skvost.

Marná filmu snaha o sociální drama / komedii. Záměr je chválihodný, jenže provedení se míjí se vším, co by z Non Plus Ultras mohlo udělat film alespoň rámcově relevantní. Scénář je strašně naivní, ne sice vyloženě mimo svou stylizací, ale strukturou jen marně imituje "filmy ze života". Připadá mi to jako typický pokus "tak si představíme, jak asi ty kucí vod fotbalu žijou". Výsledný papundekl nepřekvapí. Je úplně mimo, působí legračně nevěrohodně a vysloveně estrádně. Klasická paralelní realita české komedie, mimo vztahy, mimo psychologii, mimo humor, mimo hru. Plus jedině za solidní herce.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem se před vyvrcholením filmu přistihl, že napětím skoro nedýchám. Muselo to být dávno a muselo to být u podobného filmu, jakým je Master & Commander. Tohle je nádherné volání starých časů, robustní filmařiny s jasnou vizí, precizním vedením a skvěle poskládanými dramatickými vrstvami. Peter Weir má velitelské schopnosti a nezlomnost kapitána Jacka, zároveň ale zůstává analytickým pozorovatelem jako doktor Stephen. Způsob, jakým jsou vybudovány jednotlivé postavy, jakým způsobem je udržována chemie posádkou, by měl být v nějaklé učebnici filmové taktiky. Během pár minut je člověk na palubě a účastní se plavby, která je zároveň poučná, napínavá i emotivní. Navíc tu vysvítají Weirovy typické duality malých a velkých vesmírů, když se válka, politika a věda ústrojně zrcadlí ve vztazích a rozhovorech postav, aniž by film sklouzával k nějakému přehnanému mudrování. Všeho je tam tak akorát a prach tomu nezvlhne ani navzdory hromské stopáži. Tohle mi ustřelilo hlavní stěžeň. Huzzah! (a ten druhý díl, prosím, dle toho, co nám Peter Weir říkal, to není utopie).

Nejsem si jistý, zda byl symbolismus filmu tak hluboký, že jsem ho nepochopil, nebo zda skutečně stál na tak jednoduchém principu. Pak ovšem ten důsledný nad-realismus a excentrismus působí trochu samoúčelně. Vizuálně jsou tam překrásné výjevy, vynikající je jejich spojení s hudbou, ale poetické promluvy i celková nálada tohoto pastorále šlo tak nějak mimo mně. Vnímal jsem to jako podobenství víry a naděje a jejich různých podob. Volba lidí s Downovým syndromem je zajímavá, koresponduje s celkovým nádechem černobílého podobenství... Jakkoli mám podobné filmy rád, Ježíšek z Flander mě ničím neuchvátil...

Úplně špatně. Nemůžete dělat dystopii postavenou na tak náročném narativním triku jako je vnitřní monolog a přitom disponovat animací, za kterou by se styděla i amatérská adventura. Plochost i strnulost vynikne o to víc, že i dabing je více než křečovitý. Pro mě nekoukatelný eklekticismus, který oč víc vykrádá dystopické klasiky, o to hůře je stravitelnější. V půlce jsem to prostě vzdal...

Film dvou významových rovin a dvou tváří. Útěk ze Sibiře pojednává o útěku ze Sibiře (překvapivě), o fyzicky zničující cestě napříš Asií, přes hory, pouště a zase hory za svobodou. Pojednává ale také v symbolické rovině o cestě napříč dějinami střední a východní Evropy, o cestě k odpuštění. Ale ouha! Podobně jako hollywoodské pokusy inscenovat tragédii Holocaustu i první pokus inscenovat hrůzy gulagu působí dojmem vysvětlujícího a průměrně inscenovaného divadla, jehož cílem je, aby divák neznalý faktů pochopil a soucítil. Z pochopitelných důvodů může tenhle trik fungovat jen prvoplánově a bez jakékoli hloubky. Obecně však platí že čím dále jsou hrdinové od traumatického prostoru gulagu, čím více se o nich dozvídáme a čím více pojednává Weir o jejich individuálních příbězích, tím lepší a filmařsky přesvědčivější Útěk ze Sibiře je (vrcholem je mariánská scéna v poušti, která mě jako jediná ve filmu opravdu dojala prostou silou filmové řeči). Naopak čím blíže se hrdinové dostávají k velkým dějinám, tím vykonstruovaněji film působí – je to taková středoškolská učebnice zločinů komunismu pro nezasvěcené. Bere mu to hodně energie a autenticity (s tím bohužel souvisí i hodně zvláštní volba dominantní jazykové varianty a Eda Harrise coby mediátora příběhu pro americké publikum). Dá se na to zvyknout, ale pachuť umělé tragiky nelze úplně setřást. Jako všechny podobné filmy i tento historické trauma spíše zakrývá povinným sentimentem, než otevírá k analýze a pochopení... Plusové body za vynikající (a jedinou skutečně ambivalentní) postavu zloděje Valka ve famózním balení Colina Farella.

Velmi zajímavá hra s diváckými očekáváními. Zatímco podle synopse by se mohlo nabízet čtení filmu jako dalšího nevšedního příspěvku do žánru "zero to hero", ve skutečnosti jde o hořké a až dokumentárně zevrubné zobrazení nemožnosti revolty v současné Guatemale. Scén pro zasmání tu pár je (především první zkouška s Blackem je nádhernou ukázkou poker face humoru), ale jinak film sází výhradně na zcela nehybnou kameru, která občas rámuje postavy zvláštně, jakoby to byly jen vedlejší dekorace, zatímco to hlavní spočívá v nasmímaných texturách chudobně špinavé periferie. Dlouho to funguje (právě ten princip pokerové tváře je na filmu nesmírně nápaditý), ale záhy převládne dojem, že se Cordonovi naprosto vytrácejí z filmu postavy i smysluplný děj a všechno končí jednou velkou tragikomickou marností. Závěrečné věnování všem, kteří se pokoušejí prosadit něčím zajímavým v zemi, která odlišnostem nepřeje, do značné míry uvádí vše na pravou míru - není pochyb o tom, že přesně o ten pocit bezvýchodnosti a nudy režisér usiloval v první řadě. Ďábelské marimby nejsou v žádném případě vděčným diváckým filmem, ani čistou netradiční komedií, je to zvláštní nedramatický útvar na pomezí dokumentu a hraného filmu, který zprostředkovává jistou míru pasivity, která může být pro diváka spíše nepříjemná... Sám se občas pohybuje na hraně diletantismu (podivně ostřená kamera), ale v jádru se spíše přikláním k tomu, že to je součást programové výpovědi o současné Guatemale. Ďábelské marimby tak stojí za to vidět, ačkoli nutno zdůraznit, že jejich pasivita balancuje na hranici snesitelnosti.

Nádhera. První FC Kovošrot, noční můra každého železničáře a testosteronový mlíkař Tony se silným castingem v zádech. Fyzická jízda jako za starých časů, asi anachronismus, ale to mě v čase CGI baletů nevykolejí...

Tenhle minimalistický sarkasmus je přesně moje krevní skupina. Film o porozumění bez dorozumění, zkomponovaný z dlouhých, často nedějových záběrů, které přesně reflektují nudu a šeď rumunského pohraničí. Na tomhle plochém a nedozírném prostoru pak doslova září každá jemná emoce a vtip, který tam dostává ústřední duo – lakonický obr Hatházi a skřítkovský tajtrlík Yalcin. Postavy, které si rozumějí de facto jen slovo morgen představují realistický a přirozený protiklad afektovaným a angažovaným výkřikům proti chování EU k imigrantům. Tohle je film o lidech, ne o humanistických moudrech z příruček. Masivní veristický nával krve do hlavy, v němž se věci dějí podle klíče nepravděpodobnosti a náhody. Morgen je život vtěsnaný do výřezu málomluvné kamery (napadá mě paralela jak s výtečným francouzským snímkem Lehké zachvění země, tak proletářskou poetikou všední nevšednosti dvojice de Kervern–Delepine).

Výtečný Lunův debut pojednává o netradiční podobě Oidipova komplexu - chlapec Abel zaujímá v narušené rodině pozici otce, neboť po jeho odchodu ztratil řeč (a s ní i identitu). Ze strachu před dalším otřesem s ním rodina začne tuto hru hrát, a to i když se skutečný otec vrací. Na Abelovi je fascinující prolínání komických elementů (chlapec předstírající dospělého je prostě směšný) a elementů tragických (skutečný otec je tak "impotentní", že jej láskyplné dítě v této roli překonává). Lunův film je natočený velmi čistě a úhledně, kamera předebším umetá cestičku fascinujícímu výkonu Ruíze-Esparzy, hudba podbarvuje neradostnou atmosféru chudé mexické periferie. Co mi trochu schází je přeci jen větší blízkost vypravěče a postav, občas jakoby téma bylo dominantní a Luna se držel poněkud stranou (hlavně díky onomu úhlednému nasnímání). To je spíše prkotina, Abel je jasný kandidát na doporučení široké divácké obci.