Marigold

Prvních 15 minut lehká nedůvěra, co že má tenhle laskavý ponor do života konkláve být zač, pak desítky minut skvělé zábavy a nakonec facka v podobě zcela brilantního závěru. Nejlepší na Habemus Papam je Morettiho sebereflexe a kočkování s diváckými očekáváními - film vytváří celou řadu banálních situací, které svádějí ke klišé, Moretti se jim však vždy v pravou chvíli vyhne a zatočí nečekaným směrem. Závěr je v tomto řetězu zklamaných očekávání vrcholem a jasně napovídá, že Habemus Papam není hřejivou komedií, ale filmem sžíravým a skeptickým. Vypadá to, že už nás nezachrání ani Bůh ani Freud. Slovy Egona Bondyho: všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli.

Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek.

Banální příběh, špatný scénář, kultivované režijní pojetí. Zvjagincev mě hluboce zklamal neschopností vylíčit vedle vizuálu i emocionální stránku příběhu - není se co divit, ten příběh je tak naivní a plochý, že by se v něm emocí nedořezal. Režisér dle mého skvostného Návratu mě hluboce zklamal. Jelena není mizerným, jen velmi průměrným filmem.

Zralý, soustředěný a precizní debut castingového režiséra Jessicy Hausner a Michaela Hanekeho. Pověst, že se jedná o plagiát Hanekeho stylu je falešná. Schleinzer se svým mistrem nechal v mnohém poučit (prudký střih, chladná, analyzující kamera, televizní zpravodajství v podkresu), ale jde svou cestou. Zdaleka není tak chirugicky precizním patologem děje, nebojí se do něj ponořit, použít sarkasmus, více propojit události a nedělat jen úsečné hanekovské fragmenty náhody. Michael je strhujícím ponorem do abnormální normálonosti pedofila. Navzdory vyhrocenému tématu má uměřený a civilní tón, dokáže se vcítit a nemanipuluje. Hypnotický sled scén v závěru graduje a končí typickým střihem "do tempa" přesně ve chvíli, kdy končit má. Vedle Dresenovy Konečné uprostřed cesty jasný vrchol 46. ročníku MFF Karlovy Vary.

Další Pedrova genderová transgrese prostoupená destilovaným melodramatem a okázalou vizuální pózou. Poprvé jsem se u jeho filmu smrtelně nudil a odcházel s dutým pocitem, že po výtečné sebereflexi v podobě Rozervaných objetí se Almodóvar zase propadá do své obsese prázdnými pózami a fetiši, které jsou sice zajímavé samy o sobě, ale z hlediska jakékoli reflexe jsou vytěženy právě jen svou okázalou jinakostí a přehnaností. Chápu, že tenhle teatrální obraz mužské touhy po neexistujícím dokonalém těle i splývavosti sexuální touhy může být teoreticky působivý, ale mne zcela minul.

I na festivalu home videa by měl tenhle středoškolský slepenec rádoby-cool vlivů problém obhájit svou smysluplnost. Připomíná to jalové žánrové pokusy české kinematografie. Neumětelský (za)biják.

Dvě lesby se hodinu a čtvrt hádají a chodí na záchod do kosodřeviny (občas si nesundají kalhoty a trucují tam). Celé se to děje v krásných horách a kdybyste se místo toho koukali na pohlednici, řeklo by vám to o hrdinkách víc než celý tenhle film.

Dokonalé. Maximálně vytěžená modelová situace rodiny izolované za vysokou zdí, z níž Lanthimos vydestiloval čirý sick bizár sled výjevů, které gradují rodinným tanečkem při kytaře, scénou tak geniální, že mi zůstává rozum stát. Ale i zbytek filmu překypuje invencí a zcela mimoběžným smyslem pro humor, který je přesně mojí krevní skupinou. Tak krásně vyšinutou a sexuálně uhnutou záležitost nenatočí jen tak někdo. Ten Řek je bezpochyby blázen. Krásný a nebezpečný. Kunda je vskutku velké světlo, celý Špičák je toho důkazem.

Neodtažený pokus o kombinaci gangsterky a psychologického filmu, který naráží na své limity zejména vinou režisérovy snahy "vypadat jako někdo jiný". Nedotažený je i scénář, který se topí ve svém vlastnímn potenciálu a chaos se pokouší vyřešit hollywoodsky vyklenutým melodramatickým obloukem, na který ale Michael R. Roskam nemá dostatečné filmařské dovednosti (film se mu občas stylisticky zcela vymkne z ruky). Matthias Schoenaerts v hlavní roli je však báječný a už jen díky jeho testosteronovému závislákovi to stojí za vidění.

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný.