Marigold

Tři filmy trvalo, než Oddělení Q našlo svojí filmovou identitu. Po rozporuplných a scenáristickými neobratnostmi stíhaných dílech je tu konečně suverénní kombinace whodunnit detektivky a společenského thrilleru, kterou dopředu ženou dva ústřední charaktery. Má to ostří, skvělé tempo a jen pár dílčích neobratností. Navíc zapojení aktuální společenské linie je velmi, velmi dovedné. Mezi filmovými scandinoirs šampion.

Výtečná archivářská i investigativní práce, která není tak žánrotvorná a převratná jako první série Making a Murderer, spíš vychází z bádání a životní práce druhých. Ale to neumenšuje detailnost a vhled do Bundyho života i do dobového kontextu jeho působení, soudu a nakonec pobytu ve floridské cele smrti. Ted Bundy je magnetizující osobnost, potenciální úspěšný politik, ze kterého se souhrou psychologických faktorů stal nejobávanější sériový vrah. Pro příznivce psycho-detektivky Mindhunter je tohle povinnost, i proto, že Bundy byl jedním z podstatných faktorů tehdy vznikající kriminalistické disciplíny. Mrazivé, nepříjemné a pardon my words... toxické.

Jedna z nejlepších režií Susanne Bier, která ustála nebezpečí filmu, v němž určitě dřímá kus hypersenzitivního kýče. Jenže, lidi, Sandra je skvělá a Trevante Rhodes zase ukazuje, že jeho zvláštní křehkost je stejně ohromující jako jeho muskulatura. Scenárista Erik Heisserer je snaživec a hodlá se specializovat na female alien encounters... což o to, struktura dvou střídavých rovin vyprávění funguje moc dobře, Bird Box má fajn rytmus a nevleče se, navíc se vyhne absurdní gradaci, jež poškodila podobně laděné Tiché místo. Trochu zamrzí, že samotná pointa vyzní malinko do ztracena a hlavní postava přes snahu problematizovat její vztah k nechtěnému mateřství nikdy tak úplně nejde do hloubky. Ale brblání stranou, velmi solidní žánrová práce na všech postech, i proto, že tvůrci nakonec sebrali odvahu a zlo vůbec neukážou. Kéž by si z nich vzali příklad hollywoodští kolegové. Jeden z nejlepších Netflix originals a důstojný reparát za ultimátní zlo v podobě Shyamalanova Stalo se.

Předem upozorňuju na marigoldovo ponorkové dogma: ponorka = automaticky * plus. Protože podle všech ostatních kritérií natočil Thomas Vinterberg jen lehce nadprůměrnou žánrovou šablonu. Oslavu chlapáckého kamarádství kořeněnou sentimentem a dvojrozměrnými figurami. Z kodrcavého scénáře Roberta Rodata (mj. Zachraňte vojína Ryana) se snaží změnami formátu, veristickým snímáním a důrazem na bezeslovné detaily (chlapec jako němý svědek a svědomí) vykřesat něco víc. Jenže ono v tom filmu nic víc není. Skutečný případ je zdrcující a obešel by se i bez dramatizujících vycpávek. Takhle obstojí hlavně proto, že některé sekvence jsou chytlavé (podvodní hledání kyslíkových patron v jednom dusivém záběru) a Schoenaerts odvádí v hlavní roli slušnou práci podobně jako Firth ve vedlejší. Pomníček Kursku to je důstojný, ale nad hladinu film nepustí konflikt mezi hollywoodskou šablonou a snahou pojmout to jako civilní výpověď o tragédii běžných lidí. Výstupy zlomených matek pak mimoděk připomínají špatné divadlo. Škoda, ale ty roky v development hellu tomu nepomohly.

Pro tenhle typ filmu, který balancuje na hraně humoru a deprese, mám slabost. Navíc po tuhém televizáckém rozjezdu (tím nemyslím první "homevideo" sekvenci, která je boží) film najde celkem uměřený výtvarný klíč, který mu dodává uspokojivou dávku retra, ošuntělosti a určité snovosti. Příběh zbytečného člověka, který se pokouší opatrně žertovat v době důsledně potlačující humor, má svoje jasné vrcholy (skvělá scéna z Bajkonuru) a je doprovázený jemně absurdní vibrací. Humorista je metafora nejen reálného socialismu jako pragmatické doby bez iluzí, ale obecně vztahu moci a humoru v Rusku. Humorista spojuje komedii o konformitě a drama o úzkosti. Podobně jako Dovlatov je i tenhle film o vnitřních vzpourách bez ohňostrojů a podobně jako Léto (jehož je Idov scenáristou) zachycuje ospalou dobu bez velkých hrdinů.

Skvělý příběh, který dolů táhne křečovitá režie a nedopečená animace. Měl jsem pocit, že koukám na intro k pár let staré adventuře a za první díl mě to nepustilo.

Dexter ve své horší sezóně. Přehlídka samoúčelných psychopatických figurek na orloji poháněném nelogičností. Tolik scenáristických blikanců jsem v jedné sérii snad ještě neviděl a je houby platné, že Idrískovi by člověk k sežral i pumpu v zimě.

Podobně jako všechny předchozí Lanthimosovy filmy, je i Favoritka popisem bizarního zápasu o přízeň autority a úmyslně pokřivenou karikaturou lidské společnosti, kterou definuje neustálý zápas o moc. Jako bonus je ale novinka i seriózním historickým dramatem s vlastně konzervativním narativním obloukem (je cítit, že pod tím není podepsaný milovník fragmentárního vyprávění Efthymis Filippou). Favoritka se snaží být jedovatou a jízlivou dobovkou, kde prim hrají (toxické) vztahy mezi ženami, zatímco muži jsou efébní chcípáci a nadržení idioti. Ústřední trio je radost pozorovat především díky skvělým hereckým výkonům a jiskřivé škodolibosti vzájemných interakcí. Bohužel postupem času se film, trochu násilně rozsekaný do kapitol, stane tím, čím v jádru je - řídkou, monotónní historkou s předvídatelným podtextem. Zatímco dosud byl Lanthimos vždy schopný diváka vyosit a překvapit, vytrollit něčím, co možná popírá zákony logiky, ale účelně to komentuje arbitrárnost naší existence, Favoritka je v něčem konvenční. Obsahuje sice typické choreografické výstřelky, ale plyne podle žánrových pravidel. Je špinavější, sprostější, pokřivenější (Robbie Ryan ftw), občas účinně eliptická, jindy ale krutě doslovná (králíci). Z části jí fandím jako bastardovi historických dramátek "ze dvora", z části mě nijak nestimulovala, nevyvedla z míry, nepřiměla k přemýšlení. Jo, lidstvo je parta degenerátů a moc kurví charakter. Víme, Jorgosi. Ale tentokrát jsem to nepocítil. Vůbec poprvé jsem z Lanthimosova filmu odcházel spíš lehce apatický než morbidně zjitřený.

Strašně se to snaží vrátit do série emoce a zároveň navázat na současný trend back to 80s. Tak moc to touží být "cute" a s duší, až to padá do bezduché schematičnosti. Všechny věci jsou tak okázale smontované podle příručky, že spolu mají problém komunikovat, navíc pokud se někdo smál Bayovi, že jeho ženské hrdinky působí uměle, tak tohle je umělost zase jiného typu - Charlie je zkonstruovaná jako bytostná outsiderka s emocemi tak důsledně, až její střídání teenage angstu a smutku vyznívá čistě roboticky. Stejně jako neustálé zapracovávání 80s reálií a odkazů do děje. Chápu, že naivita je trademark filmů pro dospívající, ale i ty se dají udělat tak, aby nepůsobily jako výsledek sezení focus group. Bohužel přesně takhle Bumblebee vyznívá. Props za cameo Optima a nechtěně vtipného Johna Cenu. Já se tímto ze série odpojuji a budu rád vzpomínat na Bayovu totální sociopatii posledních dílů. V něčem byla víc stimulující než tenhle barevný nostalgický junkyard.

Ecce Film.