Marigold

Příjemná žánrovka, která po třech dílech nemá problém držet tón nastavený poněkud překombinovaným pilotem. Zajímavě se rozvíjející postavy a dva největší badassové současných seriálů - krysí killer Vasilij a maestro Satrakian zajišťují dostatečný přísun krevních destiček. Viggo Nekromortensen Thomas Eichhorst z druhé strany řeky jenom dotváří krásný panoptikum. Strach, že tomu začne padat řetěz a všechno se to bude točit v kruhu mizí s pátým dílem. Jakmile začne boj na život a na smrt chytne Strain přesně takový spád a šťávu, jakou si pulp žádá. Nosferatu komando a zformování vampirologicko-deratizačně-virologického odboje vysloveně top momenty.

Sympatický hororový hipster, který funguje docela dobře jako "coming of age" story o nejistotě, hůř už jako žánrovka. Ty pokusy o útoky nalíčených bubáků jsou debilní a celé to srážejí. Mitchell má sice cit pro vizuály, ale nejlíp funguje výprava (Detroit again), co se práce s napětím a prostorem týče, není to zvlášť vynalézavé (třeba scéna na kolečkové židli je vysloveně amatérská). Hodnotím snahu o aktualizaci a přesah, ale výsledek je jen lehce nadprůměrný,

Po shlédnutí pilotu se nemůžu zbavit dojmu, že tvůrci milují le Carrého romány a nedávné filmové zpracování TTSS. Chladné, metodické, zahleděné do fotogenických a zvláštně odtažitých kompozic i tajemných, nepřístupných a nesympatických charakterů. I s ohledem na téma chytrý přístup. Hodně zaujalo. Edit po sedmi částech: tenhle seriál sráží do průměru neuvěřitelně didaktická a neobratná režie. Chápu, že Blick jako autor má tendenci zdůraznit každý detail, ale výsledkem je nestravitelná teatrálnost, která díl za dílem nabývá na nesnesitelnosti a vrcholí nechtěně komickým pokusem o drama v koncovce 7. dílu. Pokud jsem dosud dílčí scény a detaily zkoušel ignorovat, tohle se už přehlížet nedá. Kritiky nejpřeceněnější seriál sezóny.

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%]

Hutné, emočně opět velmi bohaté, vrstevnaté, zábavné a okouzlující prací s efekty a "nelidskými" protagonisty, kteří berou většinu prostoru i svým protějškům z masa a kostí, na něž se prostě příliš nedostane (trochu "naskečovaný" Oldman např.). Reeves má výraznější styl než Wyatt a nutno říct, že použití dlouhých steadicamových jízd či statické kamery v několika málo větších akčních setech je velmi osvěžující, zároveň to světu Planety opic dodává rozvážnost, která jde nad rámec frenetických blockbusterových vypalovaček. Triky neslouží coby samoúčelný nástroj vzbuzování údivu, ale jako obratný prostředek charakterizace postav s omezenými schopnostmi vyjadřovat se verbálně. Stejně tak akce tu tvoří součást kompaktního a provázaného celku, který charakterizuje překvapivě citlivá práce s detailem opičí tváře (nejen symbolicky se zrcadlící úvod a závěr) a trochu sráží pár dílčích neobratností ve vyprávění. Úsvit nesměřuje k pouhému pobavení, ale skutečně usiluje o vytvoření fungujícího univerza, jehož možnosti se každým dílem prohlubují. Vzrušující je i způsob, jakým "distribuuje" sympatie k "ne-lidem" a činí je nositeli našich vlastních dějinných dilemat a selhání (Caesar a Koba - sic! - jako dvě tváře revoluce a snahy vytvořit fungující společenství). Proto je Planeta opic v současnosti nejzajímavější "běžící" blockbusterovou sérií a Úsvit filmem, který v letošní silné konkurenci vyčnívá dost na to, abych ho označil za dosud nejlepší vysokorozpočtovou záležitost. Pro mě dokonce o něco přesvědčivější než jednička. [90%]

Podobný případ jako Křížová cesta: mladý tvůrce, radikálně jiný koncept, strhující provedení. Uhrančivá choreografie kamerových trajektorií i znaků neslyšících, ticho proměněné v ten nejintenzivnější zvuk ze všech, přesná práce s povědomým vyprávěním, které umožňuje rozumět znakům i tam, kde jejich přesný význam neznáme. Zdrcující finále, které balancuje na hranici exploatace, ale díky důslednosti režiséra zasazuje nekompromisní KO.

Hrozná nevýhoda festivalů je v tom, že film, který by člověka jinak odpálil, tu vyzní jen jako velmi solidní kousek, i když se jedná o historický počin. Linklater nemá konkurenci v jemnosti pozorovatelství všedních trapností a strastí, ani v tom, jak jednoduše ve svých filmech akcentuje krásnou tíhu pomíjivosti. V tom je Chlapectví stejně strhující jako "Before" trilogie. Popravdě jsem ale očekával, že z tématu dospívání a přirozené proměny postav vydestiluje ještě silnější emoce, ještě preciznější pavučinu souvislostí (některé pokusy o zužitkování motivů z minulosti vyznívají bohužel hodně násilně, třeba postava mexického zahradníka). Nebudu ale vůbec předstírat zklamaného. Chlapectví odhaluje moc filmového média jako fiktivní paměti a krásu neokázalého filmařského jazyka, který o nic násilím nežádá, ale všechno si poctivě zaslouží. [80%]

True Detective z chráněné dílny. Mesmerizing, jak se říká za slunečných dnů, když jsou vidět útesy Anglie (a neprší). Zádušní mši řadím mezi nejvtipnější a nejlépe zkonstruované scény, jaké jsem kdy ve filmu viděl.

Xaviera mám příliš rád na to, abych tenhle film odepsal, a tak jsem mu dával stále další a další šance. A on mě stále znovu a znovu zklamával. Zásadním problémem z mého pohledu je, že Dolanova režijní metoda je stejná jako touha jeho postav: "jsem milován, ale chci být milován ještě víc". Pokud mi "spratkovitost" nevadila u jeho raných filmů, de facto plytkých pubertálních deníčků, okouzlených možnostmi média, tak u psychologického melodramatu tohoto typu už ji snáším těžko. Nesouhlasím s chválou hereckých výkonů. Naopak mi připadá, že Dolan své kolegy(ně) de facto nerežíruje a nechá je afektovaně přepalovat jednotlivé scény na / za hranu snesitelnosti (hysterický smích, ubíjející hebefrenické litanie). Hned několikrát film ulétne za lajnu i v rámci melodramatické licence - matčina vizionářská scéna je jednoduše kýčovitá a karaoke s Bocellim působí expresivitou montáže detailů až naivně amatérsky. Zásadní problém pro mě je, že i když má Mamka dobře odpozorované detaily, oblouk vztahu se opírá o přílišnou chtěnost. Dolan se skrývá za to, že jeho hrdinové jsou afektovaní, proto má být afektovaný i jeho film, který je k jejich chování empatický. Všechno má ale svoje hranice - a Dolan ji pro mě Mamkou prostě překročil. [50%]

V Cannes se nedávají ceny za zásluhy a Zvjagincevův scénář si jí zaslouží. Přesně vybalancovává různé žánrové prvky, funguje jako intimní studie i ambiciózní metafora ruské reality. Postava Kolji je postavená přesně tak, aby během filmu nebudila lítost, nicméně jeho poslední slova nakonec zafungují jako připomínka nejhlubší lidské bezmoci. Leviatan je lyrický, vnímavý, vtipný, zkomponovaný s naprostou rozvahou a mistrovským citem pro každý záběr (zrcadlení úvodu a závěru, statické celky krajiny). Práce s rozpadající se architekturou je neokázalá, přitom reflektuje pozvolný hrdinův pád a okoralý systém, který automaticky chrlí paragrafy, velebná slova o pravdě a bohu, aby zakryl pokrytecké opojení mocí. Autority jsou ve skutečnosti podobné bagru, který zlovolně rozbíjí na padrť jistě prohnilý dům obyčejného člověka. Je v tom něco rusky patetického, moralistního, vzletného, krásného a zdrcujícího. A je dobré si uvědomit, že ze Zvjagincevovy strany nejde o nějaké ušlechtilé a bezvýznamné umělecké gesto, ale o odvážný čin, který zřejmě ovlivní přinejmenším jeho filmařskou kariéru v Rusku. [100%]