dawnie

Odešla jsem před hodinou z kina naprosto (u)spokojená tím, jak James Wan krásně systematicky narušoval pravidla žánru bez toho, že by je porušil - tohle osvěžení bylo pro mě tak vítané, že jsem si souhlasně pokyvovala u mnoha záběrů (nečekaně barevné knihy v knihovně, hra s odrazy v kalužích a deštěm, Edova píseň...), takže si o mě můj kamarád teď nejspíš myslí, že mám zvláštní druh tiku. Detaily, detaily... a kuráž jít na to jinak a přitom to ustát přesně na hranici, ať už se jedná o strašení, vtip nebo slaďárny. Druzí Démoni to mají vše.

Moc hezká variace na zombie tematiku. Pravda, občas si trochu zívnete při už tolikrát viděných vzorcích chování postav, které chtě nechtě musí řešit že je --SPOILER-- bývalý milenec/moderátorka/drag queen --KONEC SPOILERU-- hodlá zdlábnout, ale co bychom asi tak v jejich situaci dělali my, že?:) Naštěstí, leckdy to ale neplatí - některé scény umí překvapit, a navíc se člověk často fakt zasměje snadno rozlišitelnému britskému humoru (vozíčkář). Navíc hutná atmosféra i příběhové napojení na Big Brothera tuhle minisérijku pozvedávají zase o stupínek výš. Nemrtví jsou prostě láska na celý život, a Dead Set je hrdým přírůstkem do mé sbírky zombie-zhlédnutí.

Proč já jen mám syndrom dívat se na povedené zombie věci v noci, kdy mě pak spolehlivě vyděsí i nejmenší pohyb mého stínu v okně, po každém návratu do ložnice se pro jistotu dívám pod postel, a bojím se následně i vydat k oknu zatáhnout žaluzie ze strachu, že se za ním objeví třeba vzteklý Don a dá si mě k late late svačince? Bála jsem se na 28 Weeks Later podívat ze strachu, že absence Cillianova charismatu a komorního měřítka svědectví o zničující epidemii sequelu vůbec neprospějí - ukázalo se, že zbytečně, protože "duše" (v tomhle kontextu zní tenhle výraz trochu ironicky) příběhu byla zachována, a spolu s ní i má zamilovaná rozklepaná kamera s šílenými epileptickými střihy. Go, zombie Brits! Jen ten hudební motiv (i když stejně jako v jedničce dokonale padnoucí) byl trochu nadužíván: třikrát v jednom filmu je přece jen moc.

Henry je závan, totiž k***a poryv čerstvého vzduchu, který hodil na zcena jiný level ten stále oblíbenější koktejl násilí a optimismu, který tak dobře zafungoval už v Kick-assovi, Wanted a Deadpoolovi. S těmi má společné i hmatatelné nadšení tvůrců, které neustále prosakuje nesčetnými roztomilými detaily (flusanec - zkrat, fantastické úvodní titulky). Maličko mi chyběl hlubší děj, ale jako únik z reality to funguje bezvadně. Rusové jsou prostě blázni. Dali filmu novou perspektivu, a to doslova;)

Ani stopa po černobílých emocích, kterých jsem se zezačátku trochu obávala - a čím dál víc mi připadá, že to takhle bylo natočený schválně. Country JE Strong. Hloubka postav roste každým, byť sebedrobnějším a zdánlivě nevýznamným záběrem. A mimochodem, také naprosto dušihladící hudbou, při který jsem vrněla jako kotě, a vrátila mě zpátky ke kytaře.

Jo, ty všechny řeči prostě patetický jsou. A to šílenství těch holek je úplně insane. Ale jestli jeho muzika vážně někomu pomáhá, aby měl lepší náladu nebo se cítil líp (já sama jí ráda poslouchám), tak proč ne. A navíc mi přijde ukvapený hejtovat člověka, kterej umí hrát na kytaru, klavír, bicí, tancovat, zpívat a zvládne megastadion plnej fanoušků s grácií.

Center Stage pro mě nevyniká jenom nezapomenutelnýma tanečníma číslama, od kterých nejdou odtrhnout oči - to, bez čeho bych si ho sotva pouštěla pokaždý, když si na něj vzpomenu, je hlavní grupa postav. Eva, Eric, Charlie, Jody, Sergei, a nakonec i Maureen a Jim. Ty to, jak spolu fungujou a hlavně se BAVÍ, prostě nehrajou. A to se dneska fakt často nevidí.

Rozkošně naivní český vamps.

Na hodnocení tohohle klenotu pro všechny nerdy světa je přesně vidět rozdíl mezi nablblou a chytrou srandou. Plno nezapomenutelnejch momentů i hlášek a tuna nadhledu. "Never give up, never surrender!"

Oooh yeah! Já jsem tak spokojená, že to bylo tak skvělý. Leckdy jsem taky vykřikovala nahlas, povzbuzovala, radila. Dobře zahranej dívčí koncert, a tenhle měl ještě k tomu talentovanýho dirigenta.