Mulosz

Kde je ta avizovaná vizuální propracovanost? Vzdyť to celé je jen podvod. Pokud by měla být řeč o důkladné kompozici záběrů, musely by trvat déle než pět vteřin a trochu také používat pohyby rámování, což se až na pár výjimek neděje. Takto stačilo umět trochu pracovat s digitální technikou a používat zadní projekce, což, s prominutím, není až tolik těžké zvládnout. Po stránce dějové se jedná o ukázkový spirituální kastrát postavený na velmi jednoduché myšlence, kterou lépe zpracovali snad i tvůrci všech Highlanderů.

Absolutní špička v žánru soudního dramatu. Po stránce filmařské nelze vytknout vůbec nic. Z toho, jak morálka dostává v tomto sporu na frak, až mrazí. Zpočátku se mohl film jevit jako pouhá další variace na velmi zhovadilý jednostranný pohled vztahu "chudák pacient vs. trýznivý lékař" a zajímavá mohla být toliko one man show Paula Newmana, ale autor příběh naštěstí včas uvedl na pravou míru několika výbornými dramaturgickými zvraty. Tím se sice nijak nezprošťuje z možného jednostranného pohledu, ale je třeba brát ohled na to, že film jako takový je jedna velká fabulace, kdy je plně v ruku autora, jakým způobem příběh podá. Stále však čekám na takové soudní drama, které bude postaveno na principu, že i pacient je magor a morální převaha bude na straně lékaře.

MOŽNÝ SPOILER! Psychologicky laděný příběh o dvou rozdílných bratrech v podání Jiřího Schmitzera a Ondřeje Vetchého tvoří absolutní špičku československé kinmatografie 80.let. Jedná se o jeden z mála čistě spirituálních českých filmů. Postava Bóži (Schmitzer) je zobrazením novodobého Ježíše v kulisách socialistického sídliště. Čte Bibli, v kritických situacích se obrací na duchovno a je v kontaktu s něčím nedefinovatelným nad sebou. Má zvláštní léčitelské schopnosti. Nezištně pomáhá druhým, zejména bratrovi, aby za tyto skutky poté sám trpěl. Vše podtrhuje nádherná scéna jeho smrti, kdy ho srazí nákladní auto a Bóža umírá na deskách, které jsou pod něj srovnané do kříže. jeho smrt předznamená torjí symbol černého koně jakožto dvě varování a třetí úder. Dan (Vetchý) je naopak ztělesněním ďábla, jak svým vzezřením, tak i chováním. Jeho hlavním životním krédem je "dej Bože lehko". Na jednu stranu má pocit, že je mu ubližováno, na druhou stranu on nedělá nic jiného než ubližuje ostatním, hlavně tedy bratrovi. Tak jako Ježíš měl svou smrtí otevřít oči všem hříšníkům, stejně tak až smrt Bóži přiměje Dana, aby se aspoň na chvíli na sebe podíval do zrcadla a nestačil se divit. Divákovi, který tento spirituální modus filmu nepřijme, je jednoduše z Dana na blití a Bóžovi se diví, jak může být takový blbec a vše si nechat líbit a naopak ještě pomáhat. Jenže když on je ten Ježíš - Ty po mě kamenem, já po Tobě chlebem.

Jaromír Blažejovský napsal v posledním čísle Cinepuru: "Konstatuji rozčarování ze vzdouvající se vlny filmů, které se tváří jako Velké Globální Kultovní Umění, ale podobny korábům ze sirek uvnitř lahví dávají na odiv toliko svou nepochybnou kutilskou pracnost". Tento film pod tuto ěkatulku nezařadil, nicméně ho mezi vybranými komentovanými díly nezmiňuje vůbec. Dovolil bych si ho tedy doplnit a nenapadá mne žádný jiný další film, na který by toto prohlášení sedělo více, než právě jeden velký divácký kalkul jménem Faunův labyrint.

Poslední část ukázala, že lineární vyprávění by slušelo celému filmu mnohem více, čímž by se také podstatně zkrátila jeho délka, zrychlilo tempo a ubyl by prostor pro zbytečně okaté a samoúčelné exhibice s narativní i formální stránkou. Takto působil film v prvních dvou částech jako jeden velký zmatek, kdy se děj kvůli neuistálému opakování záběrů posouval kupředu doslova hlemýždím tempem, příčemž struktura příběhu neměla konce ani kraje. Je jasné, že to byla výzva divákovi, aby zapojil své mozkové buňky, ale zde bez dalšího platilo, že někdy i méně je více. Je třeba pochválit na české poměry docela rychlou reakci na světovou událost (jindy ta reakce trvá třeba patnáct let, viz sametová revoluce, opět jako první zpracovaná Jiřím Svobodou - nepočítáme-li Troškův narychlo splácaný paskvil Zkouškové období). Tím však přínos scénáristy Josefa Klímy končí, neboť slušný námět byl dále rozvíjen dosti toporným scénářem a dialogy, který se omezoval na jednovětá prohlášení anebo hysterické výkřiky. Až ve zmíněném třetím díle vložil postavám do úst i komplikovanější souvětí, které se občas zdály být i na místě a měly svou pointu. O zbytečné režisérské exhibici již také byla řeč. Jiří Svoboda na svých přednáškách na FAMO v Písku říkal, že t.č. ještě neví, jakým způsobem se povede natočit onu osudovou vlnu. Pokud tedy můžeme aspoň něco ocenit z ve filmu nabídnuté ukázky všeho, co televizní technika dokáže, tak by to byla určitě ta vlna. Zbytek přetechnizovaných pasáží se však jeví spíše mechanicky než působivě. Do toho všeho se line vtíravá melodie písně Rolling Stones, se vší úctou k písničkářství Jiřího Schmitzera (které je mi jinak velmi sympatické), on není zrovna vhodným revivalem Micka Jaggera. Škoda, vzhledem k pohotové volbě námětu, postavě režiséra a plejády skvělých herců, kdy i do nejmenších štěků byly obsazeny známé tváře, se film mohl stát kultem a snad možná i měl tyto ambice. Místo toho jsme však byli po tři nedělní večery svědky velkého zklamání. Jiřího Svobody si jako filmaře vážím, ale příště by se mohl více krotit.

Kde že tam byla ta romantika, jak uvádí žánrové zařazení titulu na této stránce?:-) Neuvěřitelně drásavý film, který nedá ďivákovi ani na chvíli vydechnout, ledaže by vypnul přehrávání. Alegorie téměř na vše v byť kultivované, ale řádně zkažené společnosti. Ačkoliv se to z formy a stylu zpracování nemusí zdát, lyrika je snímkem prostoupena od začátku do konce. Není scény, ve které by nebyla nějaká ta brutalitka, nikoliv však samoúčelná, vše má několikerý rozměr a lze uchopit několika způsoby. Sledovat tento film není pro diváka zřejmě nebude dvakrát jednoduché, zvláště pokud dosud nemá s Źulawskim žádnou zkušenost. Tento autor se u mě pomalu usazuje na čele pomyslného žebříčku "nejšílenější režisér všech dob", a to jsem od něj neviděl zdaleka vše. Kam se hrabe Lynch, Waters, Pasolini, Almodóvar, Haneke ad.

Nebyl jsem schopen racionalne pochopit, o cem ten film je, ale stejne mi prisel dobry, zejmena formalne a pocitove. Dobre se na ty silenosti divalo.

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě.

Na němý film se podívám jednou za čas, tentokrát přišel na řadu film Ecce Homo! a byl jsem potěšen. Tento snímek obsahuje výjevy jako vystřižené ze života, jinými slovy, to byl realismus jako prase. A o to je hodnotnější, že není založen na požadavku jednostranného diváckého vidění, citovém vydírání a sociálních myšlenkách.

Být právníkem není žádný med a tento film budiž toho důkazem. I přesto, že snímek je po narativní stránce vcelku chytře budován a informace poskytovány divákovi jsou až do konce omezeny na míru nezbytně nutnou, mám za to, že existuje mnoho ještě lepších filmů s právnickou tématikou. A to rovněž netrvám na předpokladu, že každý právnický film musí nutně být soudním dramatem. George Clooney se ve filmu opět spíše nachází než vystupuje, což opět potvrzuje tezi, že jeho místo je ve filmové profesi za kamerou, nikoliv před ní. Celkově však snímek budí dojem nad očekávání dobrý.