Mulosz

Priznam se, ze docela nechapu zdejsi horekovani nad nejnovejsim pocinem Davida Lynche. Nejen tento snimek, ale i temer vsechny dalsi (vyjimky potvrzujici pravidlo existuji) jsou z casti nepochopitelne, ale kdo ma s Lynchem jiz alespon zakladni divackou zkusenost, vi, ze neni dulezite ho pochopit, ale je dulezite ho prijmout - az se stydim, ze jsem nucen pouzit vetu s otresneho Hrebejkova Medvidka, ale nemohl jsem si pomoct. Az na delsi stopaz (i kdyz trihodinovy film jiz dlouhodobe neni zadnym extremem) se totiz Inland Empire nijak zvlast neodlisuje od Lynchovych predchozich filmu. Stejne jako v Lost Highway a Mulholland Drive je i zde obsazena schizofrenie postav a deni, tentokrat jedno uvnitr druheho, nikoliv paralelne vedle sebe. Stejne jako u techto dvou zminenych filmu je i zde ponechano na interpretaci divaka, aby si obe linie bud spojil v jednu anebo je ponechal jako samostatne a jednu s druhou nesouvisejici. Zadna explicitni vysvetleni Lynch nepredklada, nikdy tak necinil a ten, kdo k jeho filmum pristupuje s touhou odhalit podstatu kazdeho zaberu, vcelku pochopitelne odchazi frustrovan. Stejne jako v Modrem Sametu nebo Twin Peaks i zde nasleduje stylem totozna katarze. Stejne jako v Modrem sametu nebo Zbesilosti v srdci se i zde Lynch opira o hlavni zenskou predstavitelku Lauru Dern (krome ni bych urcite vyzdvihl Krzysztofa Majchrzaka, o tomto polskem demonovi jsem se jiz zminoval v komentari ke Kolskeho Pornografii). Stejne jako...... jen je potreba se poradne divat a uvedomit si, ze film natocil prave David Lynch a nikdo jiny. Nejen zminene znaky jsou totiz pro jeho tvorbu jiz davno signifikantni a tento styl zaroven vylucuje, aby se jednalo o vykradani sebe sameho. PS. Do nejgenialnejsiho Lost Highway prece jen neco chybi, proto jen 4 hvezdicky. Netusim, co ma byt to "neco". Ale Lynch by urcite ani nechtel, aby se to vedelo.

Film sice souvisejici s predchozim Suicide Club, ale celkove naprosto jiny. Vysvetluje motivace clenu Sucide Clubu, ale nijak neodhaluje veskere souvislosti predchoziho filmu, nesetkavame se se stejnymi postavami. Oproti Sucide Clubu je vystaven vice dokumentarne, cemuz prispiva rucni kamera a nekolik diegetickych vypravecu v podobe samotnych hlavnich postav, ktere se divakovi sveruji se svymi vnitrnimi pocity a predznamenavaji sva dalsi jednani. A v tom prave alespon pro mne tkvi klicovy nedostatek celeho snimku. V prvni casti se sice vypravecka jevi jako vhodny zpusob explicitniho zprostredkovani svych pocitu, nicmene v dalsich fazich pusobi komentar jiz spise rusive a v zaveru myslim uz vubec nebylo nutne divakovi sdelovat totez, co muze videt pomoci obrazu. Osobne mi byla blizsi syrovost Sucide Clubu a chvile beze slov dukladne pridavaly na atmosfere, coz se zde nedeje az tak precizne, nebot temer neni okamziku, ve kterem nejsou slyset slova. Samozrejme by nebylo na miste zadat po autorovi, aby byl tento film zpracovan naprosto stejne jako predchozi, protoze tim by oba ztratily na osobitosti, avsak zde plati, ze nekdy i mene je vice. Tak ci tak pro me ale urcite Shion Sono zustava jednim z nespornych talentu soucasneho japonskeho filmu a je to pankac jako hrom, ktery si nic nezada s ostatnimi predstaviteli tohoto proudu (Tsukamoto, Toyoda, Miike, Hiroki). "Gratulujeme pane rezisere, klobouk dolu." (Marek Eben pri zaverecnem ceremonialu MFF KV 2005).

Formální stránka filmu úžasná, Brooke Adams jedna z nejkrásnějších žen, které jsem kdy viděl, avšak příběh na hranici kýče a obsadit do jakékoliv role Richarda Gerea se předem rovná uměleckému harakiri.

Krome jiz zmineneho potesi zaverecny odkaz na Scorseseho Zuriciho byka.

Oproti Herzogove zpracovani musim jit o stupinek niz, Saurovo pojeti trpi prilisnou delkou a ohlasovaneho exlicitniho nasili jsem si taky moc neuzil. Ve snove pasazi na konci pribehu jsem si pripadal jako ve Faunove labyrintu (mysleno pejorativne). Herzogova verze mela charismatictejsiho hlavniho hrdinu a pusobivejsi spiritualni nadech. Nikdy bych netusil, ze dam Herzogovi prednost pred Saurou, nebot kvality druheho jmenovaneho jsou nesrovnatelne vyssi, ale ted se tak stalo.

Pominu-li již mnohokrát zmíněnou výtvarnou stránku, uznávám, že ne každý si bude užívat dvouhodinové setkání s vypaseným, hlučným, neotesaným, panovačným a arogantním magorem, ale mně si tento cholerik, jehož hlavním smyslem života kromě žrádla je urazit co nejvíce lidí kolem sebe, nějak získal.

Absolutne nevim, o cem ten film byl, ale sila obrazu a hlavne zvukove stopy mi neumoznila ho nedokoukat. Inspirace Bunuelem je zde nejzretelnejsi, stylove velmi podobne Zlatemu veku anebo o tri roky drive natocenemu fragmentu Simon na pousti.

Filmy Alejandra Jodorowského u nás zažívají v poslední době velkou renesanci. Po distribučním uvedení Krtka a Svaté hory na plátnech českých klubových kin byla k viděni retrospektiva jeho čtyř filmů na 34. LFŠ v Uherském Hradišti (kromě dvou zmíněných ještě Fando a Lis a Svatá krev), přičemž tyto filmy také nejsou u nás zas až tak nedostupné. Je všeobecně známo, že na jeho tvorbu musí být člověk připraven a být o ní alespoň trochu teoreticky informován, jinak její sledováni již po pár minutách prvního filmu vyvolá v divákovi trvalý odpor k tomuto autorovi. U mě osobně se takto nestalo, avšak až na téměř excelentního Krtka, jemuž absolutní hodnocení ubrala jen přílišná délka, nemohu říct, že se jedná o filmy, které bych s lidným svědomím doporučoval široké veřejnosti dále. Nicméně je zajímavé sledovat a zkoumat Jodorowského tvůrčí styl, který je pro jeho první tři celovečerní filmy až nápadně jednotný. Snad bude tedy následující desatero přínosem pro diváky, kteří se na jejich sledování teprve chystají, a naplní tak předpoklad, že kdo je připraven, není překvapen: 1) Absence děje v tradičním slova smyslu. Pokud celý příběh přece jen vykazuje tyto znaky anebo je roztříštěn do určitých fragmentárních sekvencí, má obojí neklasickou dramatickou strukturu, chybějí motivace, vyvrcholení, katarze. 2) Neočekávané a z části nelogické "dějové" zlomy. Během několika záběrů je Jodorowsky schopen přenést jádro dosud viděného do zcela odlišné dramatické roviny. 3) Surrealistické a snové prvky, které jsou obsaženy v téměř každé sekvenci. 4) Expozice v podobě komunikace s mladší generací. Ve Fando a Lis a Krtkovi sleduje divák explicitní dialog mezi hrdinou a dítětem, ve Svaté Hoře implicitní střet mezi hrdinou a masou pochodujících domorodců. 5) Hlavním motivem všech tří filmů je cesta. Ve Fando a Lis putují hrdinové na místo zvané Tar, v Krtkovi hlavní hrdina jen tak korzuje divokým západem a snaží se rozdávat spravedlnost, ve Svaté hoře se jedná o pouť na stejnojmenné místo spojenou s vizionářským viděním moderní společnosti. 6) Propracovaná vizuální stránka, použití vysoce kontrastních barev u černobílého Fando a Lis, široké spektrum u dalších dvou barevných filmů. Hloubka pole jako způsob kompozice mizanscény. 7) Kontrast mezi jednotlivými mizanscénami, jež se vyskytují v rámci jednoho filmu. 8) Pozoruhodná nediegetická zvuková stopa, téměř celé filmy provázejí ruchy, šumy, pískání, foukání větru. 9) Neklasický a nekontinuální střih. Velký celek střídá detail, osa bývá spíše orientační pomůckou než pevným střihovým pravidlem. 10) Již zmíněná divácká nevděčnost. Každou scény je potřeba nějakým způsobem interpretovat, což vyžaduje velkou diváckou aktivitu. Na Jodorowského filmy nelze jenom zírat a nechat se jimi manipulovat. Ke sledování je potřeba klid a dle potřeby filmu neuškodí, když si divák dá na chvíli pauzu. Osobně se tentokrát vůbec nedivím těm, kteří neskousli projekce na LFŠ, kdy byli nuceni Jodorowského filmy sledovat na jeden zátah v ne zrovna pohodlných podmínkách ve vydýchaném sále o teplotě blížíce se bodu varu, navíc ještě po někdy až hodinovém čekání z důvodu kapacity sálu.

Dennisi Gansele, to byl fakt narez, Ty fakt umis, opovaz se zase zacit tocit Holky to taky chtej a podobne veci. Jeste do tretice jednu takovou pumelici a padnu Ti k noham.

Mimo již zmíněné mně dostala závěrečná narážka na Dekalog V. s Andrzejem Chyrou jakožto andělem.