Mkqp

Menší spoiler na vlastní nebezpečí.

Začátek super, ale jak se později snažili až moc vystavět příběh na sebelítosti, to mě vážně nebralo. Jako u Something in the Rain vytvářeli překážky, které ironicky nudily víc než sáhodlouhé pasáže o ničem. Prostředí se mi líbilo a s některými mezilidskými problémy se pracovalo opravdu dobře. Co však vévodí na plné čáře, tak skvěle napsaná postava Jung Yoo-Jin, kterou výborně zahrála Kang Han-Na. Jedna z nejlepších ženských postav, kterou jsem v JK seriálech viděl.

Tento druh humoru mi byl vždy na hony vzdálený, jenomže asi dobrá konstalace hvězd, protože jsem se neskutečně bavil. V každém díle jsem se minimálně jednou smál nahlas a pořádně dlouho, jak mě ty skeče bavily.

Look je na poli korejských seriálů bezkonkurenční, ze scén bylo ždímáno opravdu dost, postavy jsou nadstandard, nicméně děj kolísal bohužel hodně. Na rozjezd nemůžu kydnout ani trochu hnoje, jenže kousek za polovinou začala stagnace a vyplňování zbytečnostmi, čímž se děj vlekl. Od té doby nevychytali dějové tempo a připadal jsem si jak na horské dráze zrychlení, zpomalení, zrychlení ... navíc celý následující průběh působil, jako kdyby ho neměli dostatečně promyšlený a snažili se ho vymyslet za chodu.

Děj celkem ujde, ale sráží ho až moc patetických prohlášení a až moc předstírané hraní učitele. ■ Jedna holčina je týraná vlastní mámou, přičemž otec všemu přihlíží. Aby toho nebylo málo, tak jí navíc ve škole šikanují spolužačky a sexuálně obtěžuje učitel. (Tak jako například v Raifu či Zeni geba je vše hnané téměř na maximální úroveň krutosti k dané osobě.) Tato dívka se rozhodne jednoho dne ukončit vlastní život, nicméně jí v tom zabrání zahalený kluk, který jí nechá bydlet u sebe. Tímto začíná jejich budování pokřiveného vztahu.

Ve zkratce a jednoduchosti se jedná o nízkorozpočtový seriál s velmi sympatickými postavami. Žádný komplikovaný děj, co díl to jiný příběh a většinu hodnocení si zaslouží právě zmíněné postavy.

Úkoly byly jedinou zábavou a téměř vše ostatní mě na tom nebavilo, ale i tak stráveného času nelituju a někdy se opět na nějaké ty úkoly rád podívám. Die Now oplývá spoustou super nápadů, bohužel nefungujících jako celek. Přijde mi jako by se na něm podílelo 100 režisérů s odlišnou představou, přičemž si každý prosadil něco svého a někdo pak vše slepil dohromady.

PAN Koreeda je v mých očích bůh pro přirozená dramata a dokazuje to dalším filmem z jeho mnoha skvělých, na které se příjemně kouká, nenudí a mnoho scén v sobě ukrývá úžasné nenásilné přenášení emocí. Např. při komunikaci mezi maličkou Rin a její novou mamčou, která ji vypráví o tom, že není její chyba, když jí pravá máma ubližuje. V těchto scénách jim prostě vše věříte. Hercům není co vytknout, protože z nich Koreeda opět udělal žijící lidi a ne jen postavy v nějakém filmu. Za mě absolutní spokojenost a doporučuji všem kdo dramatům ze života holdují.

Jeden velký spoiler. Číst pouze na vlastní nebezpečí. Aki je dívčina, která přišla o milovanou osobu a nezvládá se s tím psychicky dostatečně vyrovnat. Díky tomu ztratila schopnost rozeznat realitu od fikce, načež si v hlavě vytvořila spoustu různých iluzí. Na konci můžeme sice vidět, že onu iluzi dokázala odhodit a s bolestí se vypořádat, jenomže to co tomu předcházelo byl pro mě čistý filmový, umělecký, filozofický a kdo ví co ještě za zážitek. Ty scénické přechody či přímo sekvenční střihy v jediné scéně, to prolínání skutečných vzpomínek a smyšlených iluzí je jedna obrovská audiovizuální bomba navozující tolik emocí od úzkosti až po euforii, že to není až možné. Obvykle filmům s tímto druhem zpracování neholduji, ale tohle si mě získalo na plné čáře. Děj je už od počátku úzce spjat s dějem Hamleta a jejich vzájemné proplétání po čas celého filmu je bezesporu a bez diskuzí jedinečné. Postava hluboce raněné Aki by se dala popsat jako mix Ophélie a Hamleta, jelikož její šílenost je opravdová jako u Ophélie, jenomže „monology“ vedené se svým druhým já připomínají spíše uvědomělého Hamleta. Nicméně neznám Hamleta tak dobře, abych si mohl vše přiřadit. Navíc text hlavního soundtracku Hummingbird od Kyla La Grange působí z části jako scénář pro film, protože některé jeho úryvky, můžeme ve filmu opravdu spatřit. Dále herecké výkony od jejího druhého já (ztvárněné Niino Furuhata) až po nejméně potřebné postavičky jsou víc než pěkný nadstandard. Niino Furuhata je však jednoznačně TOP. Miluju takové psycho charaktery xD. Ty jeho grimasy a herecký projev při jedné konverzaci autě jsem si musel pouštět x-krát dokola xD.

Děj 5/10, Příběh 7/10, Emoce 5/10, Zpracování 4/10, Hudba 5/10, Koreo-Čeština 99999/10, Herec Kim Won-Hae -99999/10, Zbytek obsazení 8/10. Kim Won-Hae je zatím jeden z úderného tria nejhorších herců, kteří mi svými výkony pijí krev. Společnost mu v tomto nelibém žebříčku dělají Lee Kwang-Soo a Ahn Seok-Hwan. Téměř všechny postavy, které tito herci hrají, stojí za prd. Své fanoušky si nejspíš najdou, nicméně mě jejich způsob hraní svých postav absolutně vytáčí. Mimo to, co bych tak k „Are You Human Too?“ napsal? Hodně jsem bojoval s rozporuplností vlastních pocitů a názorů. Svým způsobem je to korejský seriál přesně pro korejské publikum. Spousta dramatu, trochu té lásky (tentokrát dobře koukatelné), slz, řvaní, zhrzená ženská a spousta dalších padouchů manipulujích a využívající ostatní. Nicméně se také našly ty pozitivní stránky, které mám na korejských seriálech rád. Hlavním tímto prvkem je obrovské přiblížení postav divákovi, že si jej dokážou omotat kolem prstu. Hlavně jsem odpadal z hlavního herce. Tento hezoun mě vážně neskutečně bavil. Super mimika, intonace a obrovské charisma z něj lítá na všechny strany. Nedivím se proto, proč jsou ženské tak u vytržení :D. Konec je pak klasicky tragický (myšleno zkažený) jak je to u JK seriálů časté. 3* za to, že mě to celkem bavilo.