fmash

Paralelní vesmíry, dilemata, představivost nebo senilita, všechno je možné. Postupem času to ale začíná být lhostejné. Příjemná mládežnická romantika a peripetie nikoli nepodobné těm z Věčného svitu spolu s dilematem věčné nerozhodnosti a nezanedbatelnou imaginací mi velmi konvenovaly. Nicméně přefouknuté dvě hodiny byly bohužel vyvatované tunou rozbředlé fňukavosti a dle mého samoúčelných emocionálních vábniček, takže jsem v půlce málem začal nudou sčítat číslice na svém dálkovém ovladači. Škoda, ale nedá se svítit, tohle už vidět nepotřebuju a nechci.

Odhodlaně semknutá ústa sboru pod zneuctěnými cáry vlajky s hvězdami a pruhy na mě obvykle nemívají ten červenohadrový vliv, jak lze často vidět u ostatních, ale co to má propána co dělat v Batmanovi? Ještě větší potíže mi ale dělalo s tím související mentorování, moralizování a přemíra nadbytečného patosu, kvůli němuž jsem v první části filmu nevěřícně zíral nejen na plátno, ale i na hodinky. Zkrátit nejméně o třetinu, čímž by se dalo vyniknout té akční i emocionální pařbě v druhé polovině, jež byla důstojná a konečně hodná tématu. (Záměrně vynechávám úvahy o tom, jak snadno se člověk může kliky a lehsedy vypořádat s absencí chrupavek ve všech důležitých kloubech, to by nebylo případné.) Dalo mi to chvíli rozhodování, jak s výsledným dojmem naložit, ale i když Bale se konečně stal Batmanem, nemám pocit, že bych opáčko zvládl bez přetáčení — takže 3½.          Ještě si neodpustím jednu poznámku: vzhledem k neustálému zdůrazňování podmíněnosti funkčnosti bezpečí, pořádku a demokracie spojením s (pořádkovými) institucemi (lehce anarchistický Batman je pak žádoucím kontrapunktem), mi venkoncem sympatická a podepsatelná věta „struktury se stávají okovy“ v tomto filmu zněla podivně a vlastně docela strašidelně. Nějak si totiž nedovedu představit institucionalizovaného a korektního Nolana na své straně barikády. Otázka tedy zní, podíváme-li se pod povrch: které struktury se komu stávají okovy?

Komentář může obsahovat spoilery, ale myslím, že je to jedno. Zdá se, že se vynořila jasná stopa Tvůrců, kteří oplodňují příhodné světy. Kde se ta stopa vzala, to ať se nikdo neptá, ale prachatý stařík (taky tu masku nechápu) si postaví jakýsi vesmíný kabriolet, sestaví posádku s důrazem na výběr jedinců s propadlými psychotesty a vyrazí za jasným cílem. Pramen života se ale inženýrům z vesmíru nějak vymknul z ruky, takže se všechno (s důkladným přispěním robota s oidipovským komplexem) zvrtne. Nevím, co si mám myslet. Zvláště po přečtení několika rozhovorů se Scottem, který se zřejmě rozhodl zopakovat všechny své chyby z původního Vetřelce a nějaké přidat. Výsledný dojem silně rozpačitý a už vím, jak to mysleli ti, kdo tvrdili, že je to film, u kterého se nesmí myslet. Můj závěr je, že Scott (zřejmě záměrně) natočil silně béčkový film v silně áčkovém hávu. Závěr uživatele gonga bych taky nevylučoval. Přitom by se všechno nechalo přejít (nešel jsem na biblický příběh, ale na řádnou scifárnu, takže bych se bez pronikavých proroctví obešel), nebýt neskutečné retardovanosti vědců (sic!) a jejich jednání. Ale to asi patří k té béčkové části osobnosti filmu. Kvůli vymazlenosti té sci-fi části (a kvůli skrytým bonbónkům, jako když HAL osloví Noomi Rapace „Lisbeth“, kvůli robotovi ostatně vůbec) se přikláním ke čtyřce, ale mám s tím docela problém.

Nechybí legrace, zvraty ani nostalgie, celkový dojem ale rozpačitý právě kvůli nesoudržnosti nálad. Jako postupný úpadek jednoho života docela působivé, ale není to ani vtipně smutné, ani smutně vtipné. Je to chvíli tak a chvíli tak, ve výsledku spíš nijak. Škoda.

Celkem zdařilý pokus o jízdu na módní vlně apokalyptických filmů a současné vyhnutí se nejobvyklejším ohraným postupům. Zbytečně podbízivě dlouhé záběry na kozy Evy Green. Vzhledem k okolnostem a logickým návaznostem průběhu „nákazy“ se nedá film chápat jinak než jako symbol, kde dokonalost detailů nemusí být nutná (proč velká žranice skončila na celé planetě ve stejnou vteřinu a proč hněv probíhal tak, aby si to druhá strana mohla řádně „vychutnat“? jedině pro efekt...). Celkový dojem ale příjemný a zejména závěr bych neváhal zařadit spíš do hororového žánru. Začínám ale nesnášet návštěvy kina — všude šustění, chroupání, smrad kukuřice, a když navíc při jedné z nejbombastičtějších scén, kdy děj není doprovázen jediným zvukem, jeden musí poslouchat něčí trapné hlasité komentáře... K zb(l)ití. 3¾.

Dědkovatící suchar pronuďující se zbytkem živata si přičuchne k životní realitě mimo svou slonovinovou akademickou věž. Trochu ho to vyvede z konceptu, ale zvládá to slušně. Potud dobré, neurazí ani zvlášť nenadchne. Pak tu máme vzdělané, kultivované a konformní nelegální přistěhovalce libého vzhledu, (--!!SPOILER!!--) jimž mašinérie zatne tipec. Smutné, já bych zpátky do Sýrie taky nechtěl, zvlášť jako politický utečenec. Bohužel, když se kácí les, létají třísky. A nepochybně by bylo co změnit k lepšímu. (--!!KONEC SPOILERU!!--) Totální nekonfliktnost snímku lze v pohodě tolerovat jako součást záměru popisovat profesorův život. Za kardinální problém ale považuju černobílost popisu imigrantské situace. Ta selanka totiž ukazuje příliš úzkou část spektra, což je vzhledem k ožehavosti tématu až příliš jednostranné. Někomu to vadit nemusí, mně jo, a docela dost. 2¾.

Přikláním se k Aelitě myšlenkou, že než spojovat symboly s jejich významy, popisovat a vykládat vše, co se v tomto filmu objevuje, to je lepší napsat esej na téma „Všechno, co nás pálí“. Ale dokonalá forma, kloubící rafinovanost s naivitou, zaobalující výše nastíněné téma, mě má k další krátkometrážní pětce, k nimž mám sklony. Pravda je, že obsah je tak všeobjímající, až je nicneříkající, ale proč ne. Poukázat občas neotřelým způsobem na odlidštění člověka přemírou všeho, co je lidské a na „vyprázdnění přeplněním“ neuškodí. Zajímavé, jak se všechny ty přítomné symboly přímo perou o to, aby se daly vykládat dvojsmyslně... Radši jdu od toho, abych nakonec nedospěl k závěru, že je to vlastně povrchní...

Snivost Arizonského snu se projevuje hlavně přehršlí symbolů, jež se tu vyskytují s frekvencí zhruba tucet za minutu, zjevnými psychedelickými úlety a vůbec spoustou surreálných vopiček, které jsou místy neodolatelné, ale obešlo by se to i bez nich. Nebo s mírou. Ale těžko do podobného autorského záměru kecat, omezím se na konstatování, že hlavně zpočátku jsem měl dost problém vyrovnat se s kolísavostí vážnosti-nevážnosti. Parta dospělých dětí se chová jak utržená ze řetězu, někdy na pokraji demence (zejména hlavní hrdina), kupodivu jsem se ale postupně nechal strhnout vírem podivných povah a jejich interakcí. S rozšiřujícím se pohledem na „zbabělého lva“ Paula a zejména s Grace, velmi nasranou dívkou s akordeonem a s jizvami na zápěstí, jíž jsem postupně zcela propadl, jsem zahodil zábrany a velmi si to užíval. Nebýt občasného přílišného tlačení na pilu komediálnosti, byl by to asi plný počet. Ať žije schizofrenická romantika.

Zhlédnuto náhodně, protože si tyhle filmy o nekonečném čekání na smrt v krajně průserové situaci rád nechávám ujít. Nakonec ale, přes takořka nulové očekávání, musím snímku přiznat jistou zábavnost... na třetí hvězdičku se to přehouplo se šťastným koncem, bez nějž by to pro mě bylo už úplně o ničem.

Výlet do jiného světa, kde vládnoucí třídou jsou švábi. Jinak vcelku poutavá dětská gangsterka, místy napínavá, přičemž se zdá, že v pasťáku, v němž se větší část děje odehrává, je to až na nějakého toho holuba v jídle (a sem tam bimbo v kaďouře, když má jeden smůlu a vypadá sladce) celkem pohoda džez. Občasné divné záchvaty morality (hlavně vychovatel co „strávil půl života v gangu“ mohl ubrat na patosu) jsem kupodivu obstojně přežil.