Narya89

Po dlouhé době se v kanadsko-španělské spolupráci opět zrodil dobrý horor, tentokrát s prvky mateřské lásky. Děsivé chvíle jsou zde zobrazeny dostatečně nestereotypně a dobře vizuálně propracovány, přičemž důležitý prvek zde představuje i spoluúčast samotných dívek. Líbila se mi myšlenka, že pokud necháte malou holku v přírodě, stane se z ní cosi divokého, co už se jen těžko bude někdy začleňovat do společnosti a chovat se "normálně." A také to, že děti potřebují nějakou autoritu, která je povede a že tou autoritou může být v případě nouze i něco tak trochu z jiného světa. Skvěle se zde podle mě vyjímala Jessica Chastain, která poslední dobou plně demonstruje svůj veliký potenciál jako herečka.

Čekala jsem silný životní příběh a trochu větší prožitek, než jakého se mi nakonec dostalo. Film zachycuje smutnou událost potopení rybářské lodi a následnou urputnou snahu sympatického tlouštíka, aby se zachránil, k čemuž mu dopomůžou jeho výjimečné předpoklady. V závěru máme možnost vidět lidskou snahu všechno nezvyklé rozpitvávat a snažit se uchopit vědecky, což je samozřejmě logické, nicméně působí spíše dokumentárně, než jako zajímavý film na večer.

Idea nezávazného scházení se za účelem sexu mi v dnešní době přijde aktuálnější než kdy jindy. Člověk hledá druhého s podobnými fantaziemi, s kterým by je mohl sdílet a realizovat. A s moderními technologiemi přichází i možnosti kontaktovat neznámé lidi a sedět přitom doma, tak proč jich nevyužít.. Ale je možné takovýto čistě sexuální vztah udržovat po delší dobu bez toho, aby to přerostlo v něco víc? Je možné provozovat čistě jen sex a nechtít přitom vědět nic víc o člověku, s kterým spíte? Je možné stanovit si jasné hranice, co je tabu a co ještě není? A především je možné spokojit se s pouhým sexem, když se ten druhý zdá být vším, co jste kdy chtěli? Pokud vás zajímají odpovědi na tyto otázky, určitě doporučuji tento snímek, který mimo jiné poskytne náhled do hlubin lidské duše a nechá vás v zamyšlení, zda jste skutečně vždycky dobře pochopili signály, které k vám vysílají jiní lidé.

První polovina filmu byla víc než ucházející a skutečně neotřele vtipná. Llíbil se mi Olivier Barthelemy v roli zakřiklého nekňuby, kterému nikdo nerozumí a který navazuje vztahy přes WoWko. Ovšem druhá polovina přináší pro mě nesympatický amorální humor ala bizarní sexuální scény, bezdůvodné explicitní násilí, rádoby komické umírání, atd. Ve výsledku se tedy jedná o průměrný filmový počin, na který se jednou podívat dá. A mimochodem jestli má ta hlavní postava zrzavý vlasy, tak já je mam asi zelený:/

Co kdyby fotografie dokázaly zachytit něco víc, než jsme schopni vidět pouhým okem? A je to reálné, nebo jde pouze o vadu snímku? Takových případů, kdy se na fotce objevily záhadné stíny nebo postavy již bylo mnoho a stejným tématem se zabývá i tento thajský mysteriózní horor. Osobně mě "mile" překvapil, protože mi dokázal nahnat husí kůži a skutečně mě vyděsit tak, že jsem měla chuť si běžet koupit Polaroid a hystericky fotit všechno kolem sebe, zda se náhodou něco/někdo neskrývá v nějakém temném koutě...

Dokonalý psychologický seriál. Máme zde možnost sledovat dva geniální mozky - charizmatického sériového vraha Joea Carrolla a neodbytného ex-agenta Ryana Hardyho, který Joea kdysi posadil za mříže. Nicméně se zdá, že Joe je ve vězení jen pokud on sám v něm chce být a když nechce, tak prostě zmizí. Má totiž přátelé, a to ne ledajaké, ale podobného ražení, jako je on sám a navíc na vysokých místech...Propracovaná hra na kočku a myš začíná v okamžiku, kdy Joe uteče z vězení a rozjede tak svůj dlouho připravovaný námět na knihu...

Vliv násilí ve filmu na vnímání a psychiku lidí mě také vždycky zajímal, proto jsem konečně zhlédla tuto Amenábarovu prvotinu a musím říct, že se povedla. Atmosféra je dostatečně napjatá, ale film současně není klišoidní, takže se nedá po půl hodině odhadnout závěr a rozdělit charaktery na ty zlé a dobré, jako je tomu u většiny hororů. Naopak jsou postavy velice komplexní, s určitou minulostí, zálibami, sklony, atd. Líbilo se mi, jak zpočátku nicnetušící Angela kvůli své diplomce nahlédne za oponu tajného snuff klubu, kterému se to samozřejmě nelíbí, a tak začíná obvyklá paranoia, strach, nedůvěra ve své okolí, atd. Každopádně velice realistický kvalitní mysteriózní horor podle mého gusta:)

Tento film mě opět přiměl zamyslet se nad hodnotou každého dne a mými prioritami, za což jsem vděčná. Kdybychom měli jen malý kousek života před sebou, co bychom udělali? Co jsme ještě nestihli? Jaké máme sny? Někdy mi přijde, že zapomínáme naslouchat své intuici a ženeme se za něčím, co je nám nějak vnuceno - tituly, prací, atd. Je určitě těžké si přesto najít čas sami na sebe a uvědomit si, co opravdu chceme, co nás udělá šťastnými a naopak se i smířit s těžkostmi, které změnit nemůžeme. Tessa pro mě představuje obrovskou moudrost a statečnost, protože čelit úplné konečnosti v 17 letech s jejím humorem a klidem, to opravdu vyžaduje vyzrálou osobnost.

K tomuto snímku jsem se dostala prakticky náhodou přes žebříčky nejlepších filmů a rozhodně nelituji. Líbil se mi zde dostatečně rozpracovaný psychologický aspekt postav, které jednaly uvěřitelně a byly konzistentní. Zároveň jsem si ale uvědomovala určitou poznamenanost jejich životní situací, kdy každé z postav něco chybělo a hledala si cestu, jak se s tím vypořádat a být nějak kompletní. Dát dítě k adopci je určitě velké rozhodnutí, které musí ženy bohužel činit v poměrně nízkém věku a mohou ho později litovat. Podobně to poznamená i dítě, které vyrůstá v adoptivní rodině, ačkoliv může být lepší, než ta biologická. Nejdřív mi přišlo, že se dává na genetickou spřízněnost až moc velký důraz, pak jsem si ale uvědomila, že spíš jde o ten aspekt, že je ve světě někde člověk, který vás nosil a vy jste byly v něm, takže je zde určitě minimálně zvědavost a prostor pro mnoho otázek, které by měly být zodpovězeny, a ta možnost člověku chybí.

Nechci nějak generalizovat, ale přijde mi, že severské filmy mají možná podobně jako ty španělské určitou schopnost zachytit realističnost celé zápletky. To se určitě povedlo v tomto Vinterbergově dramatu, které ukazuje, jak funguje sociální stigma a jak prakticky jen získání nálepky "pedofil" samo o sobě stačí k uvolnění obrovské vlny nenávisti. Moc se mi zde líbilo, že Lucasův syn stál za svým otcem, protože když dojde na lámání chleba, je člověk neskutečně vděčný za kohokoliv, kdo mu bez dalších otázek věří. A obvykle se ukáže, že takových lidí moc není a vytřídí se ti rádoby dobří přátelé. Také mi přišlo hezké vykreslení dvojí spravedlnosti a dvou rovin trestu - toho formálního práva, jehož trestem je vězení a určité sociální spravedlnosti, kterou berou do rukou lidé jakožto její vykonavatelé a jejímž trestem je sociální vyloučení a šikana. Film totiž ukázal, že tyto dvě roviny nemusí fungovat nutně v souladu, takže ačkoliv formální vina není dokazatelná, na té sociální úrovni již existuje nálepka a té je skoro nemožné se zbavit. Dokázat, že jste něco neudělali, jde totiž dost špatně, zvlášť když stojíte proti malým nevinným roztomilým dětem, které přece nelžou.